Nenechat se obalamutit povrchností, nabádá hravý film o surrealistovi Effenbergerovi

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
16. 11. 2018 17:59
Režisér David Jařab nevystavěl pomník surrealistovi Vratislavu Effenbergerovi.
Effenbergerovi následovníci ve filmu nastupují do stařičkého autobusu značky Karosa.
Effenbergerovi následovníci ve filmu nastupují do stařičkého autobusu značky Karosa. | Foto: CinemArt

Jeho portrét vlivného autora, básníka, esejisty a jednoho z prvních signatářů Charty 77 spíš připomíná střetnutí syna a mýtu na filmovém plátně, abychom parafrázovali slavný surrealistický obrat o "střetnutí deštníku a stroje na operačním stole". Pomník a mýtus jsou ve snímku Davida Jařaba neustále nabourávány skutečností.

Marek Daniel je jedním z těch, kdo účinkují v hraných pasážích.
Marek Daniel je jedním z těch, kdo účinkují v hraných pasážích. | Foto: CinemArt

Film nazvaný Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka, který právě hrají kina, je živým a dynamickým - byť hravým a unikavým - střetem o povahu Effenbergerova díla. O to, čím dodnes inspiruje.

Jak přistoupit k tvůrci, který od svých dvaceti let po čtyři dekády psal scénáře s cílem prolomit škatulky a struktury? A kterému nebyla příliš po chuti tradiční surrealistická metoda automatického psaní, neboť mnohem pozoruhodnější materiál než v nespoutané představivosti nacházel v realitě tehdejšího socialistického zřízení?

Režisér Jařab začal tím, že zboural dělítko mezi hraným a dokumentárním filmem. Unikl ze zavedených škatulek a přizval Effenbergerovy mladší následovníky, aby nastoupili do stařičkého autobusu značky Karosa a vydali se na neobvyklou cestu.

Surrealisté František Dryje, který je též spoluautorem scénáře, a dále Jan Švankmajer, Martin Stejskal, Petr Král či Stanislav Dvorský - ale též zástupci nejmladší generace surrealistických tvůrců, sdružených kolem časopisu Analogon - se pouštějí nejen do vzpomínání na Effenbergerův vliv a osobnost, ale též se účastní inscenovaných scének. Ty navozují ducha Effenbergerova díla.

Divák si leckdy není jistý, co je vymyšlené a co spontánní. Co je hrané, co dokumentární. Kdy je například černobílý záběr archivní a kdy jde o materiál nově natočený dobovou technikou.

Navíc vedle archivních pasáží a četby z Effenbergerových scénářů film obsahuje hrané epizody, které často rekonstruují nikdy nerealizované scénáře. A tak v té staré Karose, která pochází z Effenbergerova scénáře Nikde nikdo z roku 1959, někdy sedí Effenbergerovi kolegové a kamera hledí na jejich mlčenlivé tváře, zatímco zní komentář. A jindy tu jedou herci - třeba Marek Daniel či Tomáš Jeřábek. Přičemž jak herci, tak surrealisté se v průběhu snímku s gustem cpou párky a jinými pochutinami.

Divák si leckdy není jistý, co ve filmu je vymyšlené, co spontánní. | Video: CinemArt

Vrcholem sehraných eskapád jsou vybrané scény z jízlivé hry Vzpoura sládků z roku 1962, v níž se šíří pověra, že se objevil mor. A sládkové jsou davem přibíjeni na vrata pivovarů. Tady se vyjevuje Effenbergerův nezvyklý humor, za nímž však stojí pesimistický pohled na svět. Nikoli na socialismus či českou společnost, ale na celou civilizaci.

"Vzít každodennost, trochu ji nafouknout, vykuchat z ní vnitřnosti a ty předložit na stříbrném tácu," je ve snímku charakterizován Effenbergerův drastický, zároveň citlivý humor.

Podobný pohled se ostatně vyjevuje ve filmech Jana Švankmajera. Ani jednomu z tvůrců nejde o revoluci proti konkrétnímu režimu nebo uspořádání, ať už jím je socialismus, či kapitalismus. Spíše je oběma vlastní permanentní revolta. "Schopnost nenechat se obalamutit povrchností té pseudospokojené společnosti," jak Effenbergera ve filmu charakterizují ostatní surrealisté.

Ti se ostatně o charakter jeho díla živě přou a dokazují, co Jan Švankmajer vyjádřil už na začátku filmu. Že nejde o osobnost, která by byla minulostí, nýbrž autora, jehož dílo je stále živé. "Dosud se nikdo ani nedotkl významu těch scénářů," říká ve filmu literární historik Jiří Brabec o Effenbergerově tvorbě, která podvrací mechanismy života v tehdejší společnosti a zároveň mechanismy zavedených literárních či dramatických žánrů.

Do tohoto kvasu ve snímku pravidelně vstupuje Effenbergerův syn Jakub. Nyní už muž v letech vzpomíná na otce odlišnou perspektivou než jeho umělečtí souputníci a pokračovatelé. Pracovna plná krásných zažloutlých papírů byla v očích malého synka spíše nedobytným palácem. A Effenberger, který v umění vyznával důležitost hraní různých her coby ekvivalent nejvyšší literární či umělecké tvorby, byl podle svědectví syna spíše pedant, jenž vychovával rákoskou.

Umělec a teoretik, který vyznával revoltu, byl zároveň otcem rodiny, který vyžaduje každý den večeři přesně v sedm hodin a k ní džbánek se dvěma pivy.

Foto: CinemArt

Lov na černého žraloka tedy není klasický životopisný portrét. Je podobně unikavý jako dílo, které mu dalo název - Effenbergerův malířský portrét z roku 1980 od Evy Švankmajerové.

Jařabův film se částečně podobá dokumentaristickým portrétům Miroslava Janka, třeba snímku Olga, v němž také na osobnost Olgy Havlové vzpomínal okruh nejbližších a místo zahlcování biografickými údaji v divácích vyvolával pocit podobné blízkosti, jakou k Havlové cítili její přátelé.

Jařab k této intimitě přidává hravost, podobně jako Effenberger staví hru coby hlavní tvůrčí princip svého snímku. Byť občas z tohoto pocitu vytrhne střízlivé líčení Effenbergerova syna či mrazivá událost, třeba vzpomínka na to, kterak Effenbergerova matka dobrovolně ukončila život v roce 1970, aby její syn s rodinou neměl důvod vracet se z dovolené v Jugoslávii.

Hravý je i přístup skladatele Jakuba Kudláče ke známému motivu z hudby Plastic People of the Universe, který se filmem line. Závěru snímku dominují okamžiky z Effenbergerova scénáře Vzpoura sládků a z té hravosti náhle vyvěrá ostrý a podvratný tón. Neboť hra Effenbergerovi nikdy nesloužila k pouhé zábavě.

Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Režie: David Jařab
CinemArt, distribuční premiéra 8. listopadu

"Lojzíčku, zaplatím. Tak já jsem měl šestnáct taliánů, dvacet deka hořčice, asi jedenáct nebo sedmnáct rohlíčků a asi třicet nebo čtyřicet piv," říká jistý komerční rada hostinskému. Není to jen hospodský fórek. Scénář ukazuje střet starých a nových pořádků, ve kterém je kus nemilosrdné absurdity Jaroslava Haška či tón, který lze později najít ve hrách Václava Havla.

Když se v posledním archivním záběru Vratislav Effenberger podívá do kamery a pohne koutky, je to jako úsměv Mony Lisy. Ani na konci snímku nemá divák šanci zřetelně odhalit, co se za tím úsměvem skrývá. Zato má spoustu možných interpretací. V tom je největší kouzlo Jařabova filmu.

 

Právě se děje

Další zprávy