Recenze: Nový film podle Jacka Londona trestuhodně zkrotil divočinu

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
3. 3. 2020 16:35
Slovy „z pravěkých dřímot dlouhých zas šelma se probouzí“ končí úvodní motto Volání divočiny, dost možná nejdrsnější knihy, jaká kdy patřila do školní četby. Nejnovější filmová verze románu Jacka Londona opět vypráví klasický příběh dvou zarostlých, větrem ošlehaných bytostí. Jedna je vrásčitá, sveřepá a a hraje ji Harrison Ford. Druhá je zkrotlá a bez života, neboť ji vytvořili v počítači.
Dobrodruha Johna Thorntona v podání Harrisona Forda doprovází umělý pes.
Dobrodruha Johna Thorntona v podání Harrisona Forda doprovází umělý pes. | Foto: CinemArt

Už první záběry nového Volání divočiny, které od minulého čtvrtka promítají česká kina, dovedou vyděsit. Plátnem se prohání dokonale animovaná hora chlupů, triumf digitálních triků a zároveň tvor, který má blíž k postavičce z disneyovky než k živému psu.

Pes Buck z Volání divočiny.
Pes Buck z Volání divočiny. | Foto: CinemArt

Jack London se na stránkách své slavné knihy z roku 1903 takřka každým písmenkem drží psího hrdiny Bucka, majestátního křížence bernardýna a skotského ovčáka. Tvůrci nového filmu v čele s režisérem Chrisem Sandersem se rozhodli, že aby měl jejich Buck osobnost, stvoří ho kompletně v počítači.

Výsledkem je opak nové verze disneyovky Lví král. Tam dokonale animovaní lvi i další zvěř sice mluvili, ale neprojevovali žádnou mimiku, emoce, bylo to prázdné digitální divadlo. Buck ve Volání divočiny naopak hraje až příliš lidsky.

Pryč jsou tak ony "šedesát čtyři kilogramy váhy s přídavkem důstojnosti" z prvních stránek Londonova románu. Místo nich se po schodech soudcovského sídla, kde příběh začíná, řítí obrovský, ale roztomilý hafík, který toho hodně spořádá a rozbije, přesto ho všichni mají rádi. Spíš velký nekňuba než král, jak jej popisuje kniha.

Jakmile je Buck odcizen z pohodlí domova a prodán na daleký sever, kde vrcholí zlatá horečka, snímek pokračuje v podobně otupělém duchu. Buck se učí, co je sníh, jak to chodí v psím spřežení a psí smečce obecně, příroda jej postupně zbavuje "civilizačních návyků".

Funguje to jako rodinný snímek s dostatečně silnými emocemi, který se vždy včas zastaví, aby té "divočiny" na děti nebylo moc? Bezpochyby ano. Buck si získává respekt ostatních psů i lidí. Brzy se však z rukou dobráckých pošťáků, vozících dopisy do nejvzdálenějších končin, dostává poněkud krkolomným vyprávěním napřed do područí zpovykaného muže posedlého vidinou zlata. A poté už do společenství dobrodruha Johna Thorntona, jehož tvář je plná smutku, jeho břicho plné kořalky, ale jeho srdce kromě bolu též plné respektu k přírodě a jejím tvorům.

Volání divočiny promítají česká kina od minulého čtvrtka. | Video: CinemArt

Tvůrci tu opět vedou diváky za ručičku. Thorntonovi připisují krušný a tragický osud, jako by Harrison Ford nezvládl svým hlasem a výrazem ztvárnit dostatečně věrně zasmušilou povahu. A navíc hlas používá také coby vypravěč, což jen podtrhuje dojem laciného cestopisu, jaký evokují některé kýčovitě přebarvené přírodní scenérie.

Jiné výjevy se zase odehrávají pod svitem barvité polární záře. Ta místo krásy či vznešenosti přírody, jež přesahuje člověka, vyvolává jen dojem nazelenalé digitální mrtvolnosti.

Snímek z Volání divočiny.
Snímek z Volání divočiny. | Foto: CinemArt

Je to bizarní paradox celého filmu: chce vyprávět o přírodě, ale celou ji vytvořil v laboratoři. A když v závěrečných pasážích Buck naslouchá onomu volání z lesů, kde se probouzejí dávné přírodní síly, nastřádají se všechny zmiňované potíže. Žádná divočina, žádné dychtění po krvi, jen skotačivé dobrodružství plné veselých barev.

Jack London na počátku minulého století napsal knihu, která se mezi řádky dobrodružného čtení kriticky staví k vzmáhající se lidské civilizaci. Je to román, jenž oživuje dávné pudy. V nové hollywoodské verzi je pouze jediný tvor, který má aspoň stopově blízko přírodě: Harrison Ford, který navzdory schematickým a sentimentálním tónům scénáře má jedinou věc, která kameru nemůže oklamat. Svou tvář, do níž se vepsaly dekády věku a v níž se tu a tam mihne opravdová bolest, kterou do ní vetknul život.

Škoda že společníka mu dělá animovaná hrouda, co se v průběhu filmu naučí lovit lososy a skotačit v lesích, ale nikdy se nestane divokým tvorem.

Volání divočiny je snímek, který bezpečně zabere na děti. Jistě obsahuje scény, u kterých se dojmou i leckteří dospělí. A navrch pár akčních scén, v nichž se zvířata potýkají s jinými zvířaty a někdy i lidé s lidmi.

Zároveň je to ale snímek dokonale bezzubý a zbytečný, neboť se zbavil prakticky všeho, co v Londonově knize stojí za pozornost. Nejenže nikdy není syrový či drsný, u filmu pro celou rodinu nelze očekávat, že poteče krev - byť jenom ta medvědí. Hlavně se v něm, navzdory snahám animátorů, z divočiny stává pohlednice.

Při každém pohledu na digitálního psího hrdinu se nelze ubránit obavám, že co nevidět zamává a mrkne do kamery. Zvířat je tu mnoho, ale šelma žádná.

Volání divočiny

Režie: Chris Sanders
CinemArt, česká distribuční premiéra 27. února.

 

Právě se děje

Další zprávy