Víla s modrou krví. Audrey Hepburnovou trápily pocity méněcennosti i časté potraty

Má svou hvězdu na hollywoodském chodníku slávy, cenu Tony, Emmy, Grammy i filmového Oscara. Křehká ikona značky Givenchy ale neměla vždycky štěstí na své straně. „Život mě zřetelně poučil, že věci vám mohou být odňaty a váš život se může obrátit v nic. Právě proto se tolik chráním. Kdybych celý život znala jen noci naprostého bezpečí, kdybych nikdy nepoznala nebo neprožila strach, že mě budou mučit, deportovat, nebo že mě rozpráší na milion částeček, pak bych se neděsila,“ netajila se svými úzkostmi. Na odchod otce, který dal přednost fašistické propagandě před rodinou, pohled na hromadné deportace Židů v dobytčácích i na mrtvé v holandském Arnhemu nešlo zapomenout. Přesto nezahořkla a druhé šance se v životě naučila zhodnotit jako málokdo. Navzdory své éteričnosti uměla být energická a neztrácela smysl pro humor.

„Byla elegantní. Ten přívlastek se k ní hodí jak v mravním, tak fyzickém smyslu… Dokázala se uchránit před nástrahami Hollywoodu. Byla dobře vychovaná, uměla několik jazyků, měla v sobě distingovanost, osmnáctikarátový šmrnc lidí z dobré rodiny,“ napsal o ní francouzský spisovatel Frédéric Martinéz v knize Tajný život hollywoodských hvězd. Dobová měřítka krásy ale nesplňovala. Hollywood v 50. letech oce­ňoval spíše plné křivky a živočišný sex-appeal, který Audrey postrádala. Měla výraz bezbranného dítěte, štíhlý dlouhý krk, malá prsa a na svou dobu nadměrných sto sedmdesát centimetrů. Připomínala víc lesní vílu než ženu-lvici. Zato ale dostala do vínku vkus a uhrančivé kouzlo, kterým dokázala přesvědčit davy, že krása má vypadat právě takhle. „Jen svou osobností udělala z poprsí něco passé,“ prohlásil o ní americký oscarový režisér Billy Wilder.

Malá smutná aristokratka

Audrey Kathleen van Heemstra Hepburn-Rustonová se narodila v Bruselu roku 1929 baronce Elle van Heemstra pocházející ze staré nizozemské rodové šlechty a Josephu Hepburn-Rustonovi, který měl v rodokmenu irské šlechtice. Jeho předkem měl být James Hepburn, hrabě Bothwell, třetí manžel skotské královny Marie Stuartovny. Tři týdny po narození onemocněla černým kašlem a zastavilo se jí srdce. Přežila jen zázrakem a schopnost nevzdat se jí už zůstala.

Ráda si hrála se svými dvěma nevlastními bratry, ale víc než kamarádi nebo panenky ji zajímala zvířata, příroda a knihy. Četla Rudyarda Kiplinga i detektivky Edgara Wallace, milovala příběh o Heidi i Tajnou zahradu. Viktoriánská výchova upřednostňující disciplínu před objetím a časté hádky rodičů z ní postupně udělaly introvertní dívenku, která si nedostatek lásky kompenzovala jídlem. „Buď to byla čokoláda, chleba, nebo mé nehty,“ cituje její přiznání v životopisné knize Audrey Hepburn americký novinář Barry Paris.

V pěti letech ji matka poslala do internátní školy v Anglii. Rok nato její ambiciózní otec fanaticky propadl myšlenkám fašismu a se svojí ženou Ellou se dokonce osobně setkal s Hitlerem. Stal se členem antisemitské odnože Britské fašistické unie a od své šestileté dcery i její matky odešel. Audrey to považovala za „nejtraumatičtější událost svého života“. Rodiče se v roce 1938 rozvedli a ona našla útěchu v právě objeveném tanci: „Zbláznila jsem se do baletu. Do malé vesničky v Kentu, kde jsem bydlela, přijížděla jednou týdně z Londýna učitelka, která mi dávala hodiny tance. Milovala jsem to z celého srdce,“ vzpomíná Hepburnová ve své biografii.

Pak ale začala druhá světová válka a Audrey se i s matkou uchýlila do Holandska, které bylo neutrální, a tak obě věřily, že tam budou v bezpečí. Byl to omyl. Hitler Nizozemsko obsadil a ulice Arnhemu, kde Heemstrovi žili, byly najednou plné německých uniforem.

Někteří nesli mrtvé

Audrey byla svědkem nelidských deportací Židů do koncentračních táborů i dalších krutých represálií. V roce 1942 Němci popravili jejího strýce, hraběte Otto van Limburga Stiruma, arnhemského radního, a bratra Iana poslali na nucené práce do muniční továrny v Berlíně. Když se naskytla příležitost, Audrey se zapojila do hnutí odporu. V jedenácti letech doručovala ilegální noviny schované ve vlněných ponožkách a velkých dřevěných botách. V kostýmech narychlo spíchnutých ze záclon tančila v „tajných představeních“, která s matkou organizovaly za spuštěnými žaluziemi a výtěžek ze vstupného schovávaly pro odboj.

Přitom ale stále brala hodiny baletu pod vedením tanečnice Winji Marovy a pro tanec byla ochotná udělat cokoli. Vadilo jí, že není tak štíhlá jako ostatní baletky. „Měla jsem šílené komplexy z toho, jak jsem vypadala. Myslela jsem si, že jsem ošklivá, a bála jsem se, že si mě nikdy nikdo nevezme za ženu,“ přiznala později. Celé léto roku 1944 strávila tréninkem a zeštíhlela (i proto, že jídla bylo během války čím dál méně). Ale právě kvůli špatné výživě, celkové vyčerpanosti a rychlému růstu musela tréninky na čas přerušit.

V září se stala očitým svědkem bitvy o Arnhem, při níž zemřely tisíce lidí: „Bylo to lidské utrpení v té nejhorší podobě – masy uprchlíků na pochodu. Někteří nesli mrtvé, jiní děti, které se narodily při útěku. Ti lidé padali hladem.“ Zima na přelomu let 1944 a 1945 dostala v Holandsku přívlastek „hladová“ a Audrey při ní prodělala žloutenku. Při náletech se schovávala ve sklepě, začala trpět anémií a astmatem, sotva se udržela na nohách. Naštěstí přesně v den jejích šestnáctých narozenin, 4. května 1945, okupanti v Arnhemu kapitulovali. V létě začala Audrey pracovat v královském vojenském útulku pro invalidy a na podzim se i s matkou přestěhovaly do Amsterdamu, kde se stala žačkou progresivní baletní školy Sonii Gaskell.

Z baletních piškotů na filmová plátna

V roce 1948 si poprvé stoupla před kameru. Snímek dvou holandských filmařů, kde Audrey ztvárnila letušku společnosti KLM, byl sice propadák, ale pootevřel jí dveře do světa showbyznysu. Občas předváděla pro módní salon Tonny Waagemans nebo seděla modelem královskému portrétistovi Nautovi. Když se s matkou vrátily do Londýna, přivydělávala si jako modelka a především začala znovu studovat balet. Dostala stipendium ve škole taneční legendy Marie Rambertové.

Sen o tom, že se stane primabalerínou, se ale záhy rozplynul. Pro dráhu profesionální baletky byla Audrey příliš vysoká a podle její učitelky i málo talentovaná. Na muzikálových pódiích West Endu si jí ale všimli umělečtí producenti a dvacetiletá kráska dostala příležitost zahrát si pár epizodních rolí v několika britských filmech. V roce 1951 na popud francouzské spisovatelky Colette přijala nabídku na roli v broadwayské hře Gigi a odjela do Spojených států. Téměř zároveň byla oslovena na hlavní roli Anny ve filmu Prázdniny v Římě. Romantický příběh o krásné princezně, která se při státní návštěvě italské metropole na jediný den ztratí z dohledu osobních strážců a stihne se zamilovat do amerického novináře, znamenal osudový zlom v její herecké kariéře. Audrey po boku Gregory Pecka získala Oscara i Zlatý globus. Bylo jí 24 let a její popularita začala strmě stoupat.

Sláva, potraty, rozvody

V roce 1954 natočila s Humphreym Bogartem snímek Sabrina a získala ocenění Tony za roli Ondiny ve stejnojmenné divadelní hře. O dva roky později si jako Nataša Rostovová zahrála ve velkolepé filmové epopeji Vojna a mír se svým prvním manželem Melem Ferrerem. S rozvedeným, o 12 let starším otcem čtyř dětí se Audrey seznámila na londýnské premiéře Prázdnin v Římě a rok nato se za něj ve Švýcarsku provdala. Vzápětí otěhotněla, ale v pátém měsíci potratila. Zhubla, kouřila krabičku cigaret denně a utápěla se v depresích. Podruhé pak potratila po pádu z koně během natáčení.

Tolik toužila po velké rodině, ale lékaři jí sdělili, že kvůli válečnému strádání zřejmě nikdy dítě nedonosí. Přesto znovu přišla do jiného stavu, šest měsíců strávila v posteli a v jedenatřiceti letech porodila svého prvního syna Seana. Tři měsíce po porodu už ale natáčela Snídani u Tiffanyho, pro kterou ji osobně oblékl návrhář Hubert de Givenchy. Snímek podle novely Trumana Capota měl sedm nominací na Oscara a doprovázela ho slavná filmová píseň Moon River, která Cenu Akademie také získala. Zpívala ji sama Audrey, jen s kytarou.

Ve filmovém muzikálu George Cukora My Fair Lady ale její hlas dabovala zpěvačka Marni Nixon. V té době už měla za sebou další potrat a bolavou duši léčila prací. V kriminální romantické komedii Jak ukrást Venuši si zahrála po boku Petera O´Toolea a v roce 1967 byla za roli v thrilleru Čekej do tmy popáté nominována na Oscara. Film kompletně produkoval její manžel Ferrer, s nímž se rok nato rozvedla.

V lednu roku 1969 se znovu provdala, tentokrát za italského psychiatra Andrea Dottiho. Proležela další těhotenství a porodila syna Luccu. Bylo jí jedenačtyřicet a její druhý pokus o manželství se nevyvíjel příliš dobře. Dotti trávil stále více času na večírcích s jinými ženami, a tak ačkoli se jeho chování dlouho snažila přehlížet, po třinácti letech jejich vztah skončil rozvodem. Ve vztazích byla Audrey vždy spíše konzervativní a monogamně založená. Soukromí si střežila a její osobu neprovázely žádné milostné aférky s kolegy z branže.

Jsem připravená jít

V sedmdesátých letech se stáhla do ústraní a ve světlech ramp se znovu objevila až roce 1976, kdy si v britsko-americkém filmu Robin a Mariana zahrála svou poslední hlavní roli. Partnerem jí byl Sean Connery. Když jí o rok později nabídli účinkování ve válečném dramatu Příliš vzdálený most, který ztvárňoval tragickou spojeneckou operaci Market Garden v Arnhemu, odmítla. Nechtěla jitřit trpké vzpomínky na válečný masakr, který jako patnáctiletá zažila velmi zblízka. Naposledy se na filmovém plátně objevila v roce 1989. Bylo jí šedesát a hrála andělskou průvodkyni Hap ve snímku Stevena Spielberga Navždy. Za svou roli obdržela honorář ve výši jednoho milionu amerických dolarů a celý jej darovala fondu UNICEF. Oficiálním velvyslancem této humanitární organizace se stala v roce 1988.

V rozvojových zemích v Africe a Latinské Americe pomáhala hladovějícím dětem a právě při svých cestách se setkala s hercem Robertem Woldersem, který se stal jejím přítelem a partnerem. Její soucit, když se skláněla nad hladovějícími sirotky, zjevně nebyl celebritním pokusem o vlastní zviditelnění, ale projevem skutečné empatie. Když se na podzim roku 1992 vrátila ze Somálska, přitížilo se jí. Myslela si, že se nakazila úplavicí, ale už v listopadu se ocitla na operačním sále, kde jí byl odstraněn maligní tumor v oblasti střev. Podstoupila chemoterapii, ale metastázám se už nedalo zabránit.

Související

Tvář, která promluvila mlčením. Androgynní Greta Garbo si podmanila Hollywood

Několik dní před smrtí řekla svému synovi Luccovi: „Je mi to líto, ale jsem připravená jít.“ Zemřela 20. ledna příštího roku doma v kruhu svých blízkých. Pochována je ve švýcarském Tolochenaz a její rodina (především vnučka Emma Kathleen Hepburn Ferrerová) se dnes snaží pokračovat v charitativní práci prostřednictvím nadace Audrey Hepburn Children’s Fund.