V katastrofickém filmu, který od čtvrtka promítají kina, je tím nejděsivějším "odpadkem" samotný Měsíc. Astronauta Briana Harpera s kolegou zaskočí podivný vesmírný roj připomínající chapadlo z úlomků kovu, jež drží pohromadě neznámá síla. To ale Harperovi nikdo z vesmírné agentury NASA nevěří. Je obviněn ze smrti kolegy a kvůli neúspěšné misi z roku 2011 se mu rozpadne profesní i osobní život.
O dekádu později se na chodbě vědecké laboratoře rodí hrdina, jakého si dnešní doba zjevně zaslouží: falešný uklízeč s nulovým společenským životem, neomezeným přístupem k internetu a posedlostí podivnými kosmickými teoriemi o megastavbách a mimozemšťanech.
Tento korpulentní uzlíček nervů, jehož John Bradley ztělesnil s podobnou roztomilou nejistotou jako nešiku Samwella Tarlyho ze seriálu Hra o trůny, tajně získává data z místních pozorování. A jak se to tak amatérským vědcům v podobných filmech stává, učiní objev tisíciletí. S Měsícem je něco v nepořádku. Přesněji řečeno: jeho dráha se poprvé za stovky milionů let změnila.
Šestašedesátiletý původem německý režisér Roland Emmerich už planetu Zemi vystavil různým nebezpečím. Útoku mimozemšťanů ve Dni nezávislosti. Ekologickým nebezpečím souvisejícím s podivnými aktivitami zemského jádra ve snímku nazvaném 2012. Většinou je řešil podobně, jako se ve Dni nezávislosti vypořádal Will Smith s prvním vesmírným vetřelcem, jakého lidstvo spatřilo: úderem pěsti.
Nadsázka spojená se scénami hromadné destrukce se vine také novinkou Moonfall. Jenže tentokrát jsou věci maličko složitější. Ačkoliv od prvních chvil je jasné, že dutý není jen Měsíc, který má v brzké době dopadnout na Zemi, ale také hlavy mnoha protagonistů, Emmerich se přiznaně brakovým terénem místy brodí, skoro jako kdyby to celé myslel vážně.
Jako by chtěl říci opak toho, co tvrdí autoři aktuální uvědomělé, leč banálně napsané satiry K zemi hleď! na Netflixu. Tedy nikoliv "věřte vědcům a nechovejte se jako tupci", ale "zkuste naslouchat i lidem, které považujete za magory". Třeba se uprostřed těch konspirací skrývá zrnko pravdy, které může spasit civilizaci.
Podporuje to i vysvětlení záhady, která lidstvo v Moonfallu sužuje. Emmerich si na své poměry dává docela načas s odhalením. Chce hrdiny nejen zachránit, ale spolu s publikem také překvapit zákrutami zápletky, která pošilhává po samotných pilířích ambicióznějších podob žánru počínaje 2001: Vesmírnou odyseou.
Nakonec ale převáží jiná tradice science fiction. Ta, v níž jsou Země či Měsíc dutá tělesa, uvnitř se prohánějí dinosauři či vetřelci z kosmu a místo údivu z velkých otázek tu jde hlavně o nekomplikované dobrodružství.
Moonfall selhává v tom, co Emmerich navzdory banalitám a neustálému porušování fyzikálních i jiných zákonů uměl ve snímcích jako 2012. Nedaří se mu navodit pocit ohrožení, neboť protagonisty z několika rodin rozesel na příliš mnoho míst, kde čelí možnému konci světa. A režisér až příliš dlouho ukazuje následky své bláznivé premisy o Měsíci elipticky rotujícím kolem Země, než aby našel čas na lidi.
Přesto se v přemrštěnosti Moonfallu lze zabydlet. A odpustit Emmerichovi, že chce být králem vysokorozpočtového braku plného dutých těles, a zároveň poněkud nadutě pošilhávat po vytváření velkých premis v duchu kanonických děl žánru.
Dokonce lze zapomenout i na okatě nehezké digitální triky, které zabíjejí některé akční scény, jako je odbytá honička aut uprostřed mrazivé pustiny. Filmař tyto neumětelské momenty umí smést prostě tím, že publikum zahrne vším. V jeho novince planeta takřka od začátku praská ve švech. Měsíc mění gravitaci, vyvolává zemětřesení i obří tsunami. A pak se zase milosrdně přesune do jiných koutů světa.
Pocit, že se člověk ocitl na celoplanetární houpačce, graduje. Země trpí všemožnými nebezpečenstvími, astronauti se vydávají na samozvanou misi do nitra Měsíce, kde pro změnu trpí jejich mysl. Co na tom, že herci Patrick Wilson ani Halle Berryová nemají moc prostoru zužitkovat své charisma. V takových chvílích hlavní předností Moonfallu zůstává, že se toho na plátně děje strašně moc a úplně všude.
Záleží jen na ochotě diváků podlehnout této obří porci jalovosti a nechat se unášet starým známým pravidlem, jež převrací naruby pohádku o pejskovi a kočičce, kteří vařili dort. V některých případech zkrátka vršení nesourodých ingrediencí překročí hranici. A pak už nemusí vést jen k bolení břicha, ale naopak k chvilkovému opojení.
Moonfall takové okamžiky béčkové poblázněnosti nabízí. Ale opatrně s nimi. Pachuť v pozadí je až příliš silná. V momentech, kdy film začne připomínat Vesmírnou odyseu pro chudé duchem, náhle hovoří spíše o režisérovi, který by si potřeboval odpočinout. Neboť mu to množství vesmírných i myšlenkových odpadků, jimiž se brodí, lehce leze na mozek.
Moonfall
Režie: Roland Emmerich
Bioscop, česká premiéra 3. února.
