reklama
 
 

Venkov bez přikrášlení. Film představuje fotografa Štreita, jehož fascinuje česká vesnice

13. 3. 2018 16:00
Po dokumentu o Pavlu Wonkovi, posledním politickém vězni komunistického režimu, natočila Libuše Rudinská film o fotografovi Jindřichu Štreitovi. Ten díky bezprostřednímu a přátelskému chování dokáže zachytit neopakovatelné životní okamžiky, ať již na poli, nebo v kostele, na schůzi či na svatbě, na vesnické zabijačce nebo na operačním sále, mezi bezdomovci, horníky i radními.

"Obyčejný svět neobyčejného muže" zní podtitul celovečerního dokumentárního portrétu Na tělo, ve kterém režisérka Libuše Rudinská přibližuje osobnost i práci mezinárodně uznávaného fotografa a pedagoga Jindřicha Štreita. Snímek měl premiéru koncem února, tento měsíc jej v omezené distribuci uvádí především moravská kina. V těch pražských by se měl ocitnout v polovině dubna.

Jindřich Štreit proslul nezaměnitelnými černobílými fotografiemi se sociální tematikou, které syrovým až naturalistickým způsobem dokumentují každodenní běh života na české vesnici.

Protože na vesnici žije, jeho pohled na ni není romanticky zidealizovaný, jak tomu mnohdy bývá u městského člověka. Fotografovy unikátní momentky zobrazují také svět továren, těžkého průmyslu a dolů nebo osoby, které se ocitly na okraji společnosti.

Štreitovou snahou vždy bylo a je zaznamenávat celou škálu života, od věcí tragických po ty komické. Nikdy však nezneužívá důvěry lidí, kteří ho s fotoaparátem pouštějí - často doslova - do své kuchyně i ložnice.

Režisérka Libuše Rudinská na sebe v minulosti upozornila dokumenty s kontroverzními tématy, ať již šlo o snímek Uloupené mateřství, pojednávající o sterilizaci romských žen, anebo o film Pavel Wonka se zavazuje. Dokument o posledním politickém vězni komunistického režimu, který zemřel při výkonu trestu, před čtyřmi lety vyvolal značné diskuse i odmítavé kritiky nejen z řad historiků.

Režisérčin nový film Na tělo naopak nijak kontroverzní není. Je to jistě dáno i tím, že dokumentaristka na pražské FAMU původně studovala fotografii právě u Jindřicha Štreita.

Není to první filmový dokument o fotografovi, jehož snímky jsou zastoupeny v osmatřiceti českých a pětačtyřiceti zahraničních sbírkách a galeriích. V roce 1990 o něm režisér Jan Špáta natočil neobvyklý krátkometrážní dokument Mezi světlem a tmou a o šestnáct let později vznikl v režii Aleše Koudely hodinový portrét Jindra ze Sovince. K němu má film Na tělo formálně vcelku blízko.

První kina začala film Libuše Rudinské promítat koncem února. | Video: www.rudinska.cz

Kamera jednasedmdesátiletého Štreita sleduje především v přímém kontaktu s lidmi.

Během setkávání s blízkými i neznámými osobami fotograf vystupuje jako bezprostřední a vstřícný muž, jenž se přátelsky chová také k těm, které vidí poprvé. I díky tomu Štreit dokáže zachytit neopakovatelné životní okamžiky, ať již na poli, nebo v kostele, na schůzi či na svatbě, na vesnické zabijačce nebo na operačním sále, mezi bezdomovci, horníky i radními.

Režisérka ve filmu dává prostor také jeho manželce Agnes, s níž se Štreit oženil na začátku 70. let, a dceři Monice, která žije se synkem v Portugalsku.

Ve srovnání s předchozími dvěma dokumenty je film Na tělo osobnější a Štreit se v něm více vrací do své minulosti. Vypráví o dětství stráveném v podhůří Jeseníků, vzpomíná na rodiče a práci na státním statku, případně na obvinění z hanobení prezidenta, jemuž čelil v roce 1982.

Na jeho fotografiích se objevovala sakrální tematika i různé socialistické symboly, byl ve styku s chartisty a zúčastnil se i nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců. Kvůli tomu byl Štreit odsouzen na deset měsíců s podmíněným dvouletým odkladem.

Na tělo

Režie: Libuše Rudinská
Premiéra: 27. 2. 2018

Nejbližší promítání filmu

13. 3. Městské kino Nový Bor
14. 3. Kino Metro 70, Prostějov
17. 3. Festival Mladá kamera, Uničov
23. 3. Kulturní dům Vítkov
25. 3. No Art, Radnická 4, Brno
26. 3. Napajedla
27. 3. Uherské Hradiště
28. 3. Opava
12. 4. Kino Art, Ostrava

Tehdejší undergroundovou atmosféru v nynějším dokumentu přibližuje i unikátní barevný archivní materiál z vernisáže fotografií v klášteře v Plasech, na které tehdy vystupovali harmonikář Jim Čert či flétnista Jiří Stivín. Mezi hosty se tam objevil také světoznámý francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson, považovaný za "mistra rozhodujícího okamžiku".

Štreita, jenž v mládí - jak dokládají některé jeho fotografie - vypadal skoro jako Jean-Paul Belmondo, snímek představuje coby pohotového, ale také pokorného pozorovatele, který do dokumentární fotografie vnesl rustikálnost, upřímnost a empatii.

Natáčení filmu probíhalo tři roky. Důležitým mezníkem během jeho vzniku, kdy si Štreit svoji bývalou studentku skutečně pustil "na tělo," se stal nebezpečný úraz hlavy, který si vsetínský rodák přivodil během natáčení. Shodou okolností fotograf skončil ve stejné nemocnici, kde se narodil.

Jinak ale filmový portrét umělce, který za více než půlstoletí uspořádal přes 1300 samostatných výstav a vydal 35 fotografických knih, plyne v poklidném tempu. Možná až příliš. Je mozaikou střípků vzpomínek a drobných výjevů, které sice místy výstižně dokreslují Štreitovu osobnost, způsob jeho práce i vznik jeho fotografií, jindy se ale zdají nadbytečné či přinejmenším zdlouhavé.

To platí třeba pro sekvenci z předávání Ceny primátora města Olomouce či některé scény z venkovských veselic. Nejpůsobivějšími momenty v trochu konvenčně natočeném filmu tak nakonec zůstávají desítky nekonvenčních fotografií, které "Jindra ze Sovince" sám vytvořil.

autor: Tomáš Seidl | 13. 3. 2018 16:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama