Dítě, které do českých kin přichází tento týden v rámci Projektu 100, vyhrálo loni Zlatou palmu v Cannes. Jeho autoři, Jean-Pierre a Luc Dardennové, mají cit pro psychologii postav, silné příběhy i autentickou atmosféru. Režisérský tandem bodoval na festivalu už se svými předchozími filmy Rosetta (1999) a Syn (2002), stejně syrovými pohledy na život lidí na okraji společnosti.
Velké děti
Ústřední trojicí nového snímku bratří Dardennů je mladá dvojice a jejich právě narozené dítě. I jeho rodiče jsou ještě dětmi; ale zatímco Sonia se díky mateřské roli rychle stává praktičtější a zodpovědnější, Bruno jako by si stále změnu nepřipouštěl. Dál žije ze dne na den, živí se drobnými krádežemi a "kšeftíky" a pocit jistoty mu dávají jen peníze - pro jejich získání obětuje vše.
Včetně svého dítěte, které impulzivně prodá, jakmile se naskytne příležitost. Po Soniině zhroucení ho získá zpět, ale jejich vztah se zákonitě láme a kriminální kariéra nakonec Bruna přivede do vězení. Činy obou postav jsou zcela pochopitelné a současně naprosto nepředvídatelné. A díky vynikajícím výkonům hlavních představitelů zcela uvěřitelné; i v okamžicích, když beze slov sedí v autobuse, věříme, že známe každé jejich hnutí mysli.
Motiv infantility zdánlivě dospělých hrdinů prostupuje celým filmem zejména v postavě Bruna. Jeho divoký život na ulici a jeho chování připomíná bezstarostnou nezodpovědnost dítěte či zvířecího mláděte; to jsou okamžiky, kdy zkouší otisknout mokrou botu na zeď, nebo čeří prutem hladinu vody.
Život, stejně jako láska, jsou pro Bruna věčným zápasem (rozpustilé milenecké pošťuchování se Soniou). Ani peníze, jež jsou pro něj vším, neumí využít; jejich zisk znamená jejich brzkou ztrátu. O to překvapivější je závěrečný obrat, kdy se přizná na policii ke krádeži, aby zachránil dětského kumpána.
Hlučné akvárium
Ale i tenhle čin, zdánlivě znamenající naději v možnou Brunovu proměnu, je spíše impulsivním vyjádřením Brunovy bezelstnosti. Autoři ho každopádně nijak nehodnotí. Nenutí diváka k soucitu, i když mu ho nevymlouvají, ani "sociálně-kriticky" neburcují; jen s empatií pozorují hrdiny v jejich reálném prostředí, jako by šlo o dosud neobjevený živočišný druh, který je třeba prozkoumat.
Autenticitu snímku podporuje důsledné využívání reálů, ruční kamera umožňuje přiblížení se až "na dotek". Značný prostor má ve filmu současné velkoměsto: hlučný, pulsující, k problémům svých obyvatel chladný organismus.
Snímek bratří Dardennů je ukázkou toho nejlepšího ze sociálního proudu současné světové kinematografie. Ani ty nejlepší české filmy s obdobným tématem i poetikou (včetně ceněného Slámova Štěstí) nemají tolik naléhavosti, síly a bolesti. Přitom nejde o snímek nepřívětivý k divákům a dlouho po opuštění kina na něj budou myslet i ti, kdo o svém životě přemýšlejí víc než hlavní hrdinové.
Dítě (L´enfant)
Belgie, Francie 2005, 95 minut, distribuce Aerofilms
Režie a scénář: Jean-Pierre a Luc Dardennové
Kamera: Alain Marcoen
Střih: Marie-Helene Dozo
Hrají: Jérémie Renier (Bruno), Déborah Francois (Sonia), Olivier Gourmet, Fabrizio Rongione
#reklama
