Ve tmě luxusního hotelu. Farellův příběh není banální story o napraveném hříšníkovi

Když se mohl stát hollywoodským akčním hrdinou, začal vyhledávat podivné, melancholické a emočně nestabilní postavy. V černé komedii V Bruggách se proměnil v citlivého nájemného vraha se sebevražednými sklony. V Zabití posvátného jelena hraje chirurga, jehož racionalita se rozpadá pod tlakem neuchopitelné hrůzy. A ve Vílách z Inisherinu ztělesnil zřejmě svou nejdojemnější postavu: prostého, laskavého chlapíka, který nedokáže pochopit, proč ho nejlepší přítel náhle odstřihl ze svého života.

Jestliže se Colin Farrell dnes jeví jako jeden z nejzajímavějších herců své generace, jde částečně o důsledek jeho chaotického života. Narodil se roku 1976 na předměstí Dublinu. Jeho rodina inklinovala spíš k fotbalu než kultuře. Otec hrával profesionálně za Shamrock Rovers a sportu v mládí propadl i Colin. Dlouho věřil, že jeho život povede právě tímto směrem. Později přiznal, že sport byl jedním z mála jazyků, jímž dokázal komunikovat se svým otcem.

Jenže Farrellův temperament nebyl slučitelný s disciplínou vyžadovanou profesionálním sportem. Brzy přišel alkohol, večírky, cigarety, drogy a bezcílnost dospívání. V hercových vzpomínkách se Dublin nejeví jako romantické město literátů a hospodských filozofů, ale spíš jako hlučný, chaotický prostor, kde jste mohli velmi snadno schytat ránu mezi oči. Už tehdy se ukazovalo něco, co bude Farrella charakterizovat celý život: citlivost schovaná za maskou drzosti.

Trochu jako James Dean

K herectví se Colin dostal přes sestru Catherine, která studovala hereckou školu. Samotnému Farrellovi přitom připadalo absurdní, že by se herectví dalo „studovat“. Přesto na školu nastoupil. A nikdy ji nedokončil. Dostal totiž první práci. Není tak náhoda, že jeho hraní navenek nevychází z promyšlené techniky, ale z intuice.

Ještě předtím, než se prosadil na televizních obrazovkách, stihl Farrell neuspět v konkurzu do chlapecké kapely Boyzone a věnovat se modelingu spodního prádla, aby měl peníze na alkohol. První ostruhy získal v populárním seriálu BBC Ballykissangel a v režijním debutu Tima Rotha Válečná zóna.

Průlom přišel s filmem Tábor tygrů z roku 2000. Farrell v něm hrál bouřliváka Bozze – vojáka připravujícího se na válku ve Vietnamu, který odmítá autority, ale zároveň v sobě nese zvláštní druh morální integrity. Role předznamenala celou Farrellovu kariéru. Bozz je cynický, provokativní, nepoddajný, ale zároveň empatický. Nevěří systému, ale jednotlivcům.

Kritici mladého herce přirovnávali k Jamesi Deanovi nebo Robertu De Nirovi. Ne kvůli podobnému stylu a vizáži, ale kvůli přitažlivosti vyvěrající z jeho sebedestruktivních sklonů. Farrell od začátku působil jako herec, který věci nemá tak docela pod kontrolou. Což opravdu neměl.

Léta s drogami a pověst sukničkáře

Na začátku nového tisíciletí přišla série velkofilmů: sci-fi Minority Report, thriller Telefonní budka, akční snímek S.W.A.T. - Jednotka rychlého nasazení nebo komiksový Daredevil. Farrell se během pár let proměnil v jednu z největších hvězd své generace. Sám později přiznal, že mu tehdy sice bylo přes dvacet, ale emocionálně se cítil jako dvanáctiletý kluk. Taky na omamnou slávu zareagoval nedospěle: začal sám před sebou unikat k návykovým látkám.

O letech drogové závislosti dnes vypráví bez moralizování i pózy napraveného hříšníka. Popisuje spíš obrovský smutek člověka, který postupně ztratil schopnost být sám se sebou. Když v rehabilitačním zařízení dostal za úkol sepsat přehled své chemické závislosti od 13 do 29 let, rozplakal se – viděl příběh někoho, kdo musel do vlastního organismu napumpovat tuny toxických látek, aby se vůbec cítil jako lidská bytost.

Farrellův hlavní problém ale nespočíval v samotných drogách nebo alkoholu. Nebezpečnější byly okamžiky po večírcích, kdy zůstával sám. Zamykal se v hotelovém pokoji, pouštěl si Cheta Bakera a celé hodiny se pokoušel dostat z vlastní hlavy. Jde o takřka filmový obraz: hollywoodská hvězda sedí sama ve tmě luxusního hotelu a snaží se utišit vlastní mysl.

Právě tehdy se zrodila legenda o nenapravitelném irském sukničkáři, který přichází na rozhovory s pivem v ruce a novinářům vyhrožuje fyzickým napadením. Víc se o něm psalo kvůli veřejným excesům než filmům. Farrellův případ byl ale komplikovanější. Ani během svého nejdivočejšího období nepůsobil jako ryzí cynik.

Dál mluvil o laskavosti, rodině, lásce nebo potřebě lidského spojení. V rozhovorech otevřeně deklaroval, že dokáže tolerovat kohokoli – člověka chudého, opilého i nemytého –, ale tyrany a rváči hluboce opovrhuje. Jako by v sobě současně nesl dvě osobnosti: člověka, který na vše rezignoval, a člověka, který stále věří v lidské dobro.

Kariéra po „pádu“ je zajímavější než ta před ním

Hluboký kariérní pád pak přišel s historickým eposem Olivera Stonea Alexandr Veliký. Projekt vyvíjený 16 let sice někteří historici chválili za nevídanou vizuální přesnost interiérů, ale u kritiky i diváků propadl a vysloužil si šest nominací na anticenu Zlatá malina. Pro Farrella to byl šok. Obával se, že jeho hollywoodská kariéra skončila. Aby celkově vystřízlivěl, nastoupil v roce 2005 do léčebny.

Po rehabilitaci se Farrell mohl stát dalším z mnoha herců, kteří už navždy budou jen nostalgicky vzpomínat na dny své velké slávy. Jenže u něj nastal opak. S menším přílivem nabídek začal hrát lépe. Jeho „druhá kariéra“ je zajímavější než ta první. Farrell se přestal honit za statusem hvězdy a začal si vybírat filmy pozorněji. Velkorozpočtové blockbustery vyměnil za osobnější, temnější nezávislé snímky.

Oproti starším filmům v poslední době hraje víc „dovnitř“. Míň tlačí na efekt, víc pracuje s tichem. Díky tomu vzniklo i jedno z nejpozoruhodnějších režisérsko-hereckých partnerství moderní kinematografie: Martin McDonagh a Colin Farrell.

Když mu McDonagh nabídl scénář k černohumorné gangsterce V Bruggách, Farrell byl textem nadšený, ale paradoxně se snažil režisérovi své obsazení rozmluvit, aby mu nezkazil celý film. McDonagh neposlechl a udělal dobře. Role začínajícího nájemného zabijáka Raye, který v belgickém maloměstě čelí existenční krizi, přinesla Farrellovi Zlatý globus.

Po postavě šíleného scenáristy v Sedmi psychopatech (2012) vyvrcholila jejich spolupráce v roce 2022 konverzačním dramatem Víly z Inisherinu. Za roli dobrosrdečného venkovana si odnesl Volpiho pohár z Benátek, další Zlatý globus a nominaci na Oscara.

Neméně fascinující je Farrellova spolupráce s řeckým režisérem Yorgosem Lanthimosem na dystopických podobenstvích Humr a Zabití posvátného jelena. Humr představil divákům zcela odlišného Farrella – s nadváhou, knírkem a monotónním hlasem. Příběh z izolovaného hotelu, kde si nezadaní lidé musí do 45 dnů najít partnera, jinak budou proměněni ve zvíře a vypuštěni do lesa, sice působí absurdně, ale Farrell ve svém antihrdinovi našel pravdu o naší individualistické společnosti a strachu ze samoty.

Související

11 fotografiíProhlédnout si 11 fotografií

Jako kdyby byl v Hollywoodu nedopatřením. Cillian Murphy si žije po svém

Naučit se žít se svými démony

Farrell tvrdí, že hlavní motivací ke zvolnění pracovního nasazení nebyly negativní recenze, ale prostý fakt, že se stal otcem. Má dva syny – Henryho a staršího Jamese. Právě James, který se narodil s Angelmanovým syndromem, je Farrellovou největší životní inspirací. V srpnu 2024 založil nadaci Colin Farrell Foundation, která pomáhá dospělým s intelektuálním znevýhodněním a jejich rodinám.

Příběh Colina Farrella tak není banální story o napraveném hříšníkovi. Když dnes mluví o střízlivosti, neprezentuje sebe sama jako vítěze. Spíš jako někoho, kdo se konečně naučil žít se svými démony. Vyzařuje z něj rovnováha člověka, který ví, že život sice není spravedlivý, ale pokud jím člověk kráčí s respektem k sobě i ostatním, nakonec dřív nebo později dojde do toho správného bodu.