reklama
 
 

Recenze: Stylový lupičský film Vdovy uhrane rozum, horší je to s citem

1. 12. 2018 17:01
Jako rána z děla působí emoční tornádo, které úvodem svého thrilleru Vdovy způsobil divákům režisér Steve McQueen.

Noční Chicago, právě probíhá drsná loupežná akce, hlučná a předurčená k tragickému konci. A do ní díky preciznímu střihu nečekaně vpadají ranní okamžiky partnerského soužití, v němž jsou lupiči náhle v rolích manželů i otců. Něha v posteli, udobřování u snídaně. Jak je zřejmé z názvu snímku, který nyní promítají česká kina, po nepovedené noční loupeži zůstane naživu jen dámská polovina všech čtyř párů.

Kdyby se měřilo jen podle úvodů, Vdovy budou patřit na absolutní filmařský vrchol letošního roku. Devětačtyřicetiletý oscarový režisér McQueen po filmech Hlad, Stud a 12 let v řetězech nyní natočil svůj nejžánrovější snímek, umělecké oko však neuložil do šuplíku. Lupičský thriller v jeho podání je komplikovanou skládankou, jež přes sebe ambiciózně vrství společenské, politické, rasové i genderové otázky.

Harry, vůdce lupičské party, která v začátku končí rozmetána na kusy zásahem speciální policejní jednotky, zanechal své ženě Veronice stylový byt a dluh dvou milionů dolarů, pro které si přijde další místní gangster a drogový dealer Jamal. Ten se navíc momentálně snaží změnit image tím, že kandiduje na místního zastupitele.

Veronika však kromě dluhu zdědí také Harryho plán na další loupež. Mohla by ji výhodně prodat "povolanějším", místo toho se rozhodne sama vstoupit do kriminálních vod - spolu s ostatními pozůstalými ženami, jež skončily v podobně tíživých finančních i životních situacích.

To je jen úvod spletitého děje, v němž vedle několika loupeží dochází na témata rasového napětí v politice i mimo ni či na otázky manželského vyhoření, v němž hrála roli mimo jiné osobní tragédie.

Autor filmu McQueen střídá okamžiky čistě žánrového "formování gangu" s chvílemi smutku a melancholie. Je režijně přesný, ale zahuštěný děj plný vedlejších, byť podstatných motivů, neumožňuje plnou citovou angažovanost publika. Každou postavu sice tvůrci v krátkém detailu představí, ve složité spleti to přesto nestačí. Hrdinům a jejich motivacím lze dobře porozumět, ale ne vždy je možné se do nich také vcítit.

Vdovy jsou bezpochyby jedním z nejpozoruhodnějších pokusů, jak spojit napínavou žánrovou historku s intimním osobním dramatem i reflexí doby. Ne náhodou je děj zasazen do roku 2008, do kulminující ekonomické recese. McQueen navíc zařazuje aktuální motivy jako smrt černošského teenagera policejní rukou či rasové předsudky oblastních politiků. To vše se mu daří, aniž by příliš odbíhal od dynamického tempa thrilleru. Drsného, místy komického, plného skvělých herců.

Vdovy jsou inspirované britským seriálem z 80. let, scénář s režisérem napsala Gillian Flynnová. | Video: CinemArt |  01:58

Z těch "zasloužilých" se tu uplatnila životem zdrchaná tvář Liama Neesona, vždy připravená navodit trudnomyslný výraz. Či Viola Davisová v roli hlavy dámského gangu Veroniky. Zvlášť pak vynikne Daniel Kaluuya - dosud známý především z hlavní role v hororu Uteč - v roli Jatemmea, pravé ruky černošského gangstera s politickými ambicemi Jamala.

Například násilná a zároveň komická scéna, v níž Jatemme nečekaně "vyškolí" dva podřízené se zálibou v rapu, takřka patří do teritoria, kde se rád pohybuje Quentin Tarantino. A podobných drobností - hereckých, režijních i stylových - je film plný.

Vdovy jsou inspirované stejnojmenným britským seriálem z 80. let a scénář s režisérem psala Američanka Gillian Flynnová, jejíž tvorba sloužila jako předloha například snímku Davida Finchera Zmizelá či nedávnému seriálovému hitu od HBO Ostré předměty. Obě tato díla mají s Vdovami leccos podobného. Zamotaný, vrstevnatý děj, plný společenských pnutí či tragické postavy. Ale ve Vdovách jako by zamotanosti a komprese nakonec bylo příliš.

Vdovy

Režie: Steve McQueen
CinemArt, česká distribuční premiéra 29. listopadu

Steve McQueen chce vyprávět o všech potížích dneška, aniž by tímto "přesahem" příliš rozložil základní žánrovou zápletku. Přesto v mnoha zvratech a odbočkách, byť bleskurychle a umně provedených, rozbíjí svůj film do ne zcela sourodé podívané. Rozum tu je vždy o kousek napřed před emocemi a přitom právě citové napojení má být zásadní složkou zážitku.

McQueen navzdory občasným žánrovým legráckám není žádný postmoderní cynik, jeho film je v jádru dramatickou i intimní podívanou. I proto dává smysl říci, že McQueenova novinka je zároveň elegantní i neobratná. Rozum jásá nad jedním z nejpozoruhodnějších kinematografických rébusů, cit mu však jen stěží šlape na paty.

autor: Tomáš Stejskal | 1. 12. 2018 17:01

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama