Guillaume Canet na sebe v mezinárodním kontextu poprvé upozornil rolí ve filmu Dannyho Boylea Pláž, kde pobíhal v trenýrkách po boku Leonarda DiCapria. Kdo by si ho však zaškatulkoval jako dalšího hezouna před kamerou, byl by na sakramentském omylu. Canet už v Kristových letech režíruje jako starý filmařský vlk.
Snímek Nikomu to neříkej může na někoho působit příliš exaltovaně, ale právě v maximálně vypjatých emocích spočívá jeho největší síla. Neboť člověk, který na svou manželku odmítá zapomenout ještě osm let po její smrti, ji musel milovat citem intenzivnějším, než jakého je schopna většina z nás.
Alex (François Cluzet) se s Margot (Marie-Josée Croze) znal už od dětství; takhle vznikají lásky na celý život. Retrospektivy jejich romantických dostaveníček u venkovského jezera vypadají na první pohled jako z červené knihovny, ale Canet je režíruje natolik přesvědčivě, že si z nich i zkušený divák místo ironického úšklebku odnese alespoň odlesk pocitu, jak moc se dva lidé dokáží mít rádi.
A právě u tohoto jezera Margot před lety zemřela rukou sériového vraha. Ten byl dopaden a odsouzen a Alex od té doby přebíjí bolest maximální oddaností práci pediatra. Marně. Takže když mu začnou chodit záhadné internetové vzkazy, podle nichž by Margot měla být stále naživu, neváhá ani vteřinu a vyráží po stopě jako nejnažhavenější ohař.
Od té doby Nikomu to neříkej rafinovaně střídá tři roviny: romantiku, akci a detektivní odhalování dávných zločinů. V každé z nich se pohybuje zcela suverénně, v každé dává zapomenout na ty ostatní, každou vyroluje na vrchol daného žánru.
Když se hraje na city, zapadající slunce se odráží na hladině jezera. Když je třeba bojovat, ke všemu odhodlaný Alex rozpoutá peklo přímo v pařížských ulicích a promění film v adrenalinovou honičku.
A když dojde na investigaci, můžete se těšit na fantastickou scénu, ve které zestárlý zahořklý policajt spojí většinu nitek příběhu dohromady a připraví půdu pro grandiózní finále. A zase: Všechny ty retrospektivy, vysvětlovačky a další jindy mechanické filmové postupy by tu měly působit uměle, ale v Canetových rukou hrají pro celek.
V Nikomu to neříkej je cítit románová předloha. Jednotlivé linie jsou v sobě možná až příliš elaborovaně propletené, k dalším odhalením se dochází skrze natolik kýčovité momenty, jako je použití ikonické písně od U2, vedlejší postava drsňáka z pařížského předměstí se zase do děje vrátí přesně tehdy, když je potřeba.
Canet však ví, co dělá. Uvědomuje si všechny roviny svého filmu a nechává je v pravou chvíli vyznít takříkajíc na plné pecky. Jeho film v žádném případě nepůsobí neústrojně: Sociálně laděné prostřihy do panelákových komunit se nijak nevylučují se scénami z prostředí horních deseti tisíc, evokace všeobjímající lásky koexistují s drsnými výjevy nájemného násilí.
A jako by Canetovi nestačilo, že suverénně kombinuje dohromady zdánlivě neslučitelné žánry, sem tam je prohodí perličkou zcela dobrovolnou: Alexova sestra holt není na chlapy, a tak si Kristin Scott Thomasová může střihnout roli vstřícné lesbičky.
Nikomu to neříkej je vlastně malý zázrak: Film, který se bezostyšně drží žánrových klišé, ale přitom s nimi dokáže zacházet kreativně. Jistě, to finále dojí city až z paty. Ale takhle perfektně vystavěnému filmu, který se nestydí dávat lidem to, co chtějí, aniž se jim podbízí, to rádi odpustíte.
Nikomu to neříkej (Ne le dis a personne), Francie 2006. Scénář Philippe Lefebvre, Guillaume Canet, režie Guillaume Canet, hrají François Cluzet, Marie-Josée Croze, André Dussollier, Kristin Scott Thomas, Jean Rochefort. Distribuce Bioscop, 125 minut.
