Recenze - Po komedii Účastníci zájezdu a romské roadmovie Roming natočil režisér Jiří Vejdělek drama Václav. A ať to autoři chtěli, nebo ne, nevyhnou se srovnání s americkým Rainmanem ani s Otíkem z české Vesničky.
Ostatně producent Jaroslav Bouček považuje film o vesnickém prosťáčkovi za českého kandidáta na oscarové klání. A postavy božích bláznů byly u akademiků vždycky oblíbené.
Václav v podání Ivana Trojana žije s matkou a s oblibou vyvádí skopičiny, které lezou na nervy celé vesnici. Má bratra Františka, který žárlí na jeho blízký vztah s matkou, zjevuje se mu mentorující postava otce a pokukuje po místní krásce, knihovnici Lídě. I Václavovi, stejně jako Otíkovi, dávají vesničané jeho odlišnost pěkně "sežrat".
Vlastně se tu navenek moc nestane, i z těch kanadských žertíků zpravidla "Václav, postrach okolí" vybruslí a je v místním hostinci pohoštěn. To hlavní drama přijde až v závěru.
Se vzpourou proti bratrovi film prudce nabere na akci. Václav je v důsledku jednoho ze svých nepředložených činů odsouzen a milující matka se pokouší sehnat u vesničanů podpisy pod žádost o prezidentskou milost.
Koncovka je tu ale navíc - jako úlitba námětu, který vzešel právě z okruhu příběhů prezidentských milostí Václava Havla chystaných jako seriál.
O co méně se ve Václavovi děje na povrchu, o to víc bublá pod povrchem - ale ne vždycky tak zřetelně, aby to divák zaznamenal. Film místy ztrácí na tempu, nepomáhají mu ani dlouhé poetizující scény jinak dobré kamery, kdy Václav jede na motorce mezi poli nebo jen kamsi zírá.
Příběh se odehrává zkraje 90. let v atmosféře konce starých časů; z rozhlasu vyhrává dechovka a do jejích ryčných tonů jen občas zazní bublání traktoru a kdákání slepic.
Ten rozklad je až hmatatelný a bez láskyplné nadsázky. Ale jinak jde Vejdělek spíš cestou, kterou v českém filmu vyšlapal Jiří Menzel: portrétuje hezké i méně hezké české lidi s všeobjímající laskavostí. S oblíbenými herci, poetickým pábením, jasným rozložením sil a leckdy až příliš přesně dávkovaným humorem i dramatem.
Výsledku přes tragické vyznění nelze upřít - asi kýžený - soucitný moment hořkosladkého "pohlazení po duši". Ne, že by film diváky přímo vydíral, ale poselství o "přijetí odlišnosti" je tu servírované příliš direktivně, a přitom jednoduše. Tím ale ztrácí na napětí i ambivalenci a může působit vyspekulovaně.
Václav má rainmanovskootíkovskou dojemnou zranitelnost filmových bláznů, ostatní figury jsou v tomto duchu rozvrženy až westernově. Starostlivá matka, nechápající bratr, chápavá krasavice a uprostřed toho všeho prosťáček boží budovaný dle principu "dobrý člověk ještě žije" - a je to samozřejmě ten všemi opovrhovaný.
Snad jen postavě předsedy družstva ve skvostném podání Jiřího Lábuse lze přičíst zajímavou nejednoznačnost a překvapivost. Hodně pomáhají další herci: strhující výkon předvádí Jan Budař v roli Václavova vypečeného bratra či Emília Vašáryová jako trpělivá matka.
Výkon titulního Ivana Trojana kolísá v závislosti na tom, v jakém duševním stavu se jeho hrdina nachází. Postavě to poněkud ubírá na kompaktnosti, i když jí nelze upřít intenzitu prožitku, někdy až na hranici snesitelnosti.
Tady se nebezpečně pohybují i problematické scény, kdy se Václavovi zjevuje jeho otec, nebo vanová masturbace a finální obraz s krví.
Jistě, ve srovnání s mnoha českými pokusy roku vlastně není překvapivé, že řemeslně odvedený Václav některé recenzenty dohnal až ke zvolání Film roku. A možná že pro ty, kdo si už se vstupenkou kupují poukaz na humanistické poselství, jím dokonce bude. A že oscaroví akademici skrze "pokus o domácího Lasse Halströma" znovuobjeví Česko.
Ale jinak je té řemeslné jistoty až příliš.
Václav, ČR 2007. Sénář Marek Epstein a Jiří Vejdělek, režie Jiří Vejdělek, kamera Jakub Šimůnek, hrají Ivan Trojan, Emília Vašáryová, Jan Budař, Jiří Lábus, Soňa Norisová a další. 97 minut, distribuce Pragofilm, SPI.
