Marhoul: Kvůli ptáčeti jsem oslovil tucet polských produkcí, bylo cítit, že se bojí

Petr Janyška Petr Janyška
15. 9. 2019 10:34
S polským koproducentem a na východě Polska chtěl Václav Marhoul původně natočit svůj film Nabarvené ptáče, který po úspěšných uvedeních na festivalech v Benátkách a Torontu nyní promítají česká kina. Z obou nápadů ale sešlo.
Václav Marhoul (vlevo) při natáčení Nabarveného ptáčete v jihočeských Boleticích.
Václav Marhoul (vlevo) při natáčení Nabarveného ptáčete v jihočeských Boleticích. | Foto: Jan Dobrovský

Snímek vznikl adaptací předlohy polského židovského autora Jerzyho Kosińského. Ten stejnojmennou knihu napsal v USA, kam po válce emigroval, hned po vydání roku 1965 se stala bestsellerem. Dlouho se mělo za to, že příběh chlapce putujícího za války chudým východoevropským krajem Kosiński napsal podle vlastních zážitků z Polska. Tam kniha dlouho nevyšla, teprve po pádu železné opony v roce 1989, kdy byla přeložena do třiceti jazyků. Dodnes ji ale mnoho Poláků považuje za protipolskou. Především ti, kdo jsou momentálně u moci. Však Marhoul pro film dodnes nenašel polského distributora.

Kniha ale netvrdí, že se odehrává v Polsku, citlivý čtenář v ní vidí spíš metaforu jinakosti a odlišnosti, hrůz židovského či romského dítěte za války na venkovském zaostalém východě Evropy. "Pro mě to je univerzální příběh o boji temna se světlem, dobra a zla, o víře a náboženství," říká v rozhovoru Václav Marhoul.

Aktuálně.cz: Co vás vedlo k nápadu točit s polskou účastí a v Polsku?

Autorská práva na zfilmování jsem koupil od jednoho velkého amerického nakladatelství. A počítal jsem s tím, že automaticky seženu polského koproducenta. Poláci mají velmi dobře nastavený systém pro minoritní koprodukce a čeští filmaři ho často využívají.

Druhým důvodem byly Świebodzice, fantastická lokace na jihu Polska, kterou jsem našel. Přímo v centru města obrovský, naprosto se rozpadající průmyslový areál. To bylo něco unikátního, Poláci tam třeba točili slavný film o varšavském povstání Miasto 44. V Česku nic takového není. Najdete u nás velké rozpadlé baráky, ale komplex zničených budov, padajících stěn, zbořených komínů, prostě poválečné město jako vyšité, vybombardované, to bylo jen tam.

Václav Marhoul na Benátském filmovém festivalu.
Václav Marhoul na Benátském filmovém festivalu. | Foto: Reuters

Předtím jsem si myslel, že budu točit i na východě Polska, že tam najdu nějakou zaostalou vesnici. Šeredně jsem se ale zmýlil, nic takového tam už není. Všude nové silnice, nové hotely, všechno opravené za peníze Evropské unie. Neviděl jsem tam jediného koně, všichni měli moderní traktory. Tu a tam ještě jeden starý barák, kde třeba sušili seno. Bylo jasné, že v Polsku ty scenerie, co potřebuju, už nenajdu. Ty jsem pak našel až na Ukrajině.

Myslel jste tedy na polské producenty?

Oslovil jsem přes tucet polských produkcí a všechny mě odmítly, bylo cítit, že se bojí, že nechtějí mít problémy. Až se nakonec našel člověk ochotný do toho jít. Jenže vsadil na Polský filmový institut s tím, že určitě dostane grant. Podal v roce 2014 žádost a nic nedostal. Samozřejmě.

V Česku to je anonymní, jen vám sdělí, jestli jste grant dostal, nebo ne. V Polsku se to ale musí odůvodnit. Takže jako důvod uvedli, že ve filmu se nemluví polsky. Hloupější výmluvu jsem tedy opravdu nečekal. Ono se v tom mém filmu vlastně nemluví vůbec, a když už, pak pro scény, ve kterých vystupují vesničané, jsem použil takzvanou mezislovanštinu, zcela umělý jazyk, a to právě z toho důvodu, aby se nemohl kdokoli národně identifikovat s jejich veskrze špatným jednáním.

Nicméně zkusili jsme to ještě jednou, asi po roce a půl, ještě předtím jsem zajel do Varšavy a znovu vysvětloval, že to není o Polsku, že to není proti Polsku, proč se v mém filmu nemluví polsky… Grant jsme přesto znovu nedostali. Důvod: prý moc velký rozpočet. S tím jsem se tedy taky ještě nikdy nesetkal. O grant si člověk žádá, aby mohl dofinancovat něco, na co sám nedosáhne. V té komisi seděli filmaři. Jeden, režisér slavného jména, se proti mému filmu strašlivě vymezoval už od samotného začátku. Naproti tomu Agnieszka Holland mi třeba držela palce.

Nabarvené ptáče promítají česká kina od uplynulého čtvrtka. | Video: Bioscop

Jinou polskou produkci ani polské peníze jste nenašel?

Ne. K tomu všemu totiž Kaczyńského vláda přišla s tím svým podivným zákonem o holokaustu, který zjednodušeně řečeno říkal, že když kdokoli, včetně cizince, naznačí, že by Poláci mohli mít něco společného se zabíjením Židů za války, riskuje až tři roky vězení. K tomu můj polský kolega, o kterém mezitím vešlo ve známost, že by měl můj film koprodukovat, začal schytávat různé narážky, snad až nenávistné maily. On mně to nikdy do očí nepřiznal, ale já se dodnes domnívám, že prostě dostal strach. Sešli jsme se v Berlíně na trhu… Pro mě to byla moc smutná schůzka, pracovali jsme na tom společně několik let.

Ale v Polsku, ve Świebodzicích, jsme nakonec točili, ten areál je soukromý pozemek. Byli jsme jako každý jiný zahraniční štáb, který si pronajme lokaci.

Jak vidíte dnešní polskou společnost?

Jako neuvěřitelně rozdělenou. Hranice mezi lidmi v Polsku je jako Mariánský příkop, hluboký a nepřekonatelný. Vzájemná nenávist a antipatie přerostly do tak obrovského, neuvěřitelného problému, že někdy uvažuji nad tím, jestli si tam lidé k sobě ještě vůbec někdy najdou nějakou cestu. Naše společnost je také, kvůli našemu prezidentovi a premiérovi, rozdělená, ale ten náš příkop mně proti tomu polskému přijde jak důlek na cvrnkání kuliček.

Situaci v Polsku sleduju, vnímám citlivě, co se tam děje. Vidím to jako cestu k pravicovému nacionalismu, někdy pomalu až k fašizujícím myšlenkám. To, co tam probíhá, je z mého pohledu rozhodně špatně.

Kupříkladu nedávno jeden varšavský vědecký tým analyzoval vysílání veřejnoprávní televize TVP a došel k závěru, že se z ní stala hlásná trouba vládní strany PiS, že úplně ztratila nezávislost a svobodu.

Vnímal jsem, jak tam proběhly čistky ve veřejnoprávní televizi, v rozhlase, kolik šéfredaktorů a redaktorů vyměnili, V rámci jednání o koprodukci jsem totiž jednal i s mnoha lidmi právě z televize TVP. Všichni byli po čase prakticky vyhozeni z práce.

Vnímal jsem taky, jak proběhly čistky v armádě, na generálním štábu. Jak byli odstaveni zkušení vojáci s bojovými zkušenostmi a nahrazeni lidmi loajálními vůči vládní straně, když se dostala k moci. Vnímal jsem, jak se vláda PiS snažila zbavit nezávislých soudců, podkopat jeden z pilířů demokracie, jakým je nezávislé soudnictví.

Tohle jsem vnímal a v Česku znám hodně lidí, kteří to sledují a kterým to není jedno. Protože Polsko a Poláky mají také rádi.

Vnímal jsem taky silně, jak loni 11. listopadu Varšavou pochodovaly na státní svátek nezávislosti dva průvody. Nejdřív vládní, prezident, a za nimi až pomalu fašistický dav, s hořícími pochodněmi, což mi připomínalo 30. léta v Německu. A že ho nikdo nezakázal. Tohle je v Česku nemyslitelné, aby tu někdo v noci takhle mašíroval s pochodněmi. Nebylo to ve Varšavě poprvé, podobně se to odehrálo už rok a dva předtím. Pro mě to byl šok.

Podobně šílené pro mě bylo, když jeden arcibiskup popřál veřejně papeži Františkovi rychlý a brzký skon. Strašné. Nejsem katolík, papeže Františka si ale hluboce vážím jako člověka.

V Polsku znáte spoustu lidí ze světa kultury. Jak vidíte jejich situaci od chvíle, kdy před čtyřmi lety nastoupila Kaczyńského vláda?

Moje zkušenost je taková, že hodně z těch lidí má strach, nechce si zadělávat na problémy. Jeden z mých kolegů natočil film Pokłosie (česky Dozvuky) o vztahu Poláků a Židů. Což je problém, který má kořeny několik staletí zpátky. Ten režisér se dostal do velkého problému se státem, skončilo to dokonce myslím u soudu. Lidé od filmu to pečlivě vnímali. A ve chvíli, kdy stát začne jít proti lidem, kteří se vyjadřují svobodně, tak mnoho si jich stejně jako za komunismu řekne, že budou radši dělat něco jiného, něco neutrálního, něco, s čím nenarazí.

Polská společnost má v sobě spoustu démonů, vztah Poláků vůči Židům je jedním z nich. O tomhle démonu psala Anna Bikontová v knize My z Jedwabnego nebo historik Jan Gross, kterému chtěli po jeho knize sebrat státní vyznamenání, jež mu udělil ještě předchozí prezident Komorowski.

My Češi máme taky své démony, jedním z největších je to, co se u nás dělo při divokém odsunu Němců v roce 1945. Češi tenkrát páchali na často nevinných lidech surové vraždy. Ale i když to je u nás kontroverzní téma, píše se o něm, jsme svobodní lidé, můžeme o tom mluvit, točit filmy jako třeba Habermannův mlýn režiséra Juraje Herze. Nikdo nikomu kvůli tomu nevyhrožuje, nepřijímá se tu zákon, že kdo by byť jen naznačil, že Češi provedli něco zlého Němcům, bude za to zavřený. A v tom je obrovský rozdíl mezi dnešním Polskem a Českem.

V Polsku se o tom tématu mohlo mluvit, byť ne snadno, ale mohlo. Ale jen do chvíle, než se k vládě dostala strana PiS. Dnes se v Polsku dávají granty jiným filmům než ještě před pár lety. Určité filmy mají zelenou ze strany státu, jiné mají stopku.

Václav Marhoul (vlevo) s protagonistou filmu, kterého hraje Petr Kotlár.
Václav Marhoul (vlevo) s protagonistou filmu, kterého hraje Petr Kotlár. | Foto: Jan Dobrovský

Říkal jste, že v Polsku vidíte hlubokou propast, kterou se možná nepodaří zasypat. Co ji způsobilo, kudy běží? Když v roce 1980 vznikla protirežimní Solidarita a devět let nato vyhrála první polosvobodné volby, zdálo se, že Poláci ve své většině byli na jedné lodi. Tenkrát to nevypadalo na dvojí Polsko.

Nejsem politolog, vidím tam ale dva, tři problémy. Společnost je tam podobně jako u nás hluboce poznamenaná čtyřiceti lety komunismu. Mluvil jsem třeba s lidmi na východě v Bieszczadech. Očividně velice zbohatli, rozdíl oproti časům komunismu je nebetyčný. Přesto mnozí měli slzu v oku a stýskali si po bolševicích, prý tenkrát bylo líp.

Jeden místní patriot, vysokoškolský profesor na penzi, mi řekl: "Za komunistů na tom byli všichni stejně. Neměli nic. Dnes se mají reálně daleko líp. Jenže jeden má americký traktor, ale ten druhý jich má pět. Jeden má pole, a druhý pětkrát víc. Ti lidé si prostě začali závidět. Předtím po staletí vnímali církev a šlechtu jako věrchušku, která má všechno, to je vůle Boží, někdo je nahoře a někdo dole, s tím nic nenaděláš. A teď se to všechno změnilo. Najednou mají možnost mít své vlastní věci. Mít víc. Mít svobodu a přitom netušit, co si s ní počít."

Stejné je to bohužel u nás v Česku. Je to bohužel společné všem zemím, které prošly léty komunismu.

V čem je Polsko ale specifické?

Druhým problémem Polska je neuvěřitelně obrovský vliv katolické církve. Ten v Česku naštěstí není, my máme nejen katolickou, ale vedle toho i velkou a dlouhou protestantskou tradici. A proto u nás naštěstí došlo k úplné odluce církve od státu.

Při obhlídkách, když jsme byli na východě Polska a byla neděle, jsem zašel se štábem do kostela, byl zcela plný. A ti lidé vážně naslouchali svému pastýři, který jim v kázání přednášel svoji vizi světa a politiky. Byla hodně zpátečnická, tmářská. Ostře proti liberálům, homosexuálům, proti potratům. Přitom paradoxem je, že byť jsou v Polsku potraty zakázané a v Česku legální, porodnost tam klesá víc než u nás. Protipotratový zákon a brojení církve tak mají zcela opačný efekt.

U nás nemá žádná církev takovou sílu, aby se integrovala do vládní politiky a vůbec do života obyčejných svobodných lidí. Z mého pohledu se v Polsku stala církev institucí, která opouští myšlenky Ježíše, stala se politickou institucí, která má svoje pragmatické, politické zájmy, jež nemají s vírou už pomalu nic společného. K tomu má katolická církev obecně v celém světě problém s korupcí, znásilňováním malých dětí, pedofilií. Dotyčného kněze nepředá policii, a pokud ho vůbec potrestá, tak ho jen pošle na druhý konec země a on tam může dál pracovat s dětmi.

Mezi duchovními se najde, jako kdekoli jinde, mnoho dobrých lidí. Ale právě na nich je poukazovat na ty, kteří jsou špatnými a kteří žijí v pocitu, že jsou až nedotknutelní.

A zatřetí?

Dalším velkým problémem Polska je historicky zakořeněný antisemitismus. Přátelé mi tam říkali, že když byli malí a jezdili na venkov, nadávat na Židy bylo, když to trochu přeženu, folklorem u každé večeře. A to nějak bohužel stále přežívá. Jen v jiných, ne třeba až tak zřetelných formách.

Antisemitismus má hodně kořenů. Ale jedním z těch nejsilnějších je hlásaná teze, že "Židi nám zabili Pána Ježíše". Což je nesmysl a je to přímo v rozporu s Biblí. Taky mě neustále, a to kdekoliv, překvapuje, kolik bigotních katolíků neví, že Ježíš byl Žid. Přičemž to má napsané na kříži. Mně se to zdá nejen neuvěřitelné, pro mě je to hlavně v mnoha dalších ohledech hodně znepokojující.

Váš pohled na tu dnešní zemi vyznívá dost smutně.

Polsko je strašně košatý problém, je jako rozvětvený strom, má mnoho suků. Na mnoho z nich může být hrdé. Polsko v minulosti mnohokrát dokázalo, že je to země plná statečných lidí. Přál bych Polsku, přál bych všem těm lidem, aby k sobě znovu našli cestu, aby, i když mají rozdílné názory, si navzájem naslouchali. A nejen jim. Přeji to Čechům, Američanům nebo třeba Britům, které populističtí politici štvou proti sobě. Ironicky řečeno, díky nim tak všichni znovu stojíme před volbou, jestli se budeme vracet zpět k autoritářství, despocii, cenzuře, nebo jestli si uchováme to nejcennější - svobodu.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Na východě Ukrajiny byl zastřelen voják, další tři utrpěli zranění

Jeden ukrajinský voják byl zabit a další tři utrpěli zranění při sobotním ostřelování pozic vládních vojsk v Donbasu na východě Ukrajiny "ozbrojenými uskupeními Ruské federace" z minometů a dalších zbraní, uvedl v neděli na své internetové stránce list Ukrajinska pravda s odvoláním na komuniké velení ukrajinské armády. Podle něj "ruská okupační vojska" v sobotu desetkrát porušila příměří, v neděli zatím jednou.

Separatisté v neděli naopak obvinili ukrajinskou armádu, že během uplynulých 24 hodin dvanáctkrát porušila dohodnuté příměří ostřelováním vsí ovládaných povstalci. O případných ztrátách se povstalecká agentura DAN nezmínila.

V pondělí se v Paříži mají poprvé setkat prezidenti Ruska a Ukrajiny Vladimir Putin a Volodymyr Zelenskyj, aby za účasti německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona jednali o míru v Donbasu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy