V zajetí všednosti. Joaquin Phoenix ve filmu jako reportér cestuje po USA se synovcem

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
23. 1. 2022 11:52
Míří do všech koutů Ameriky, aby dal hlas tamním dětem. Nechal je promluvit o vlastních obavách, strachu, o tom, jak vidí budoucnost. Osamělý, bezdětný rozhlasový reportér ale jako by neuměl promluvit o tom, co trápí jeho. I díky hereckému výkonu Joaquina Phoenixe černobílé drama C’mon C’mon, které od čtvrtka promítají česká kina, nejspíš promluví do oscarového klání.

Ačkoli se životem utahaný "rozhlasák" Johnny pracovně pohybuje kolem dětí, v dramatu amerického režiséra Mikea Millse brzy vyjde najevo, že moc neví, jak se k nim chovat. Devítiletý synovec Jesse ho už rok neviděl, když zaslechne strýčkův hlas v rozhlasu, matka mu musí říct, kdo to zrovna mluví.

Přesto právě Johnny vyráží do Los Angeles, aby se o Jesseho postaral, zatímco má máma plné ruce starostí s psychicky se hroutícím bývalým manželem.

Nezůstane jen u návštěvy, Jesse a Johnny spolu na čas odjíždějí a pro rozhlasového reportéra tak dítě přestává být pracovním "objektem", který na čas promluví do mikrofonu. Ti dva spolu putují po Spojených státech a navzdory fotogenickým městským krajinám na cestě poznávají především sebe samotné.

Režisér a scenárista Mills snímek poskládal z těch nejobyčejnějších situací. Z občas nevhodně zvolených slov, z trucování malého Jesseho, který se v bistru právě zamknul na toaletě, z okamžiků, jaké zná každý rodič. Jen Johnny je na ně nepřipravený. A Jessemu se zase v životě najednou objevila otcovská figura, k níž rovným dílem vzhlíží, ale také jí vyčítá, že nebyla poblíž častěji.

Snímek meandruje jako řeka kolem břehů, kde už byl někdy každý z nás. Přitom pro Jesseho jde o okamžiky, které mu uvíznou v hlavě na celý život. A také Johnny se učí vnímat život trochu jinak, když se při každém kroku zalidněným New Yorkem musí ohlížet, zda se mu synovec neztratil.

Epizodický snímek bez větších dějových vzruchů stojí na ponoru do světa protagonistů. A nebylo by divu, kdyby byli oba zvažováni coby nominanti na Oscara za herectví. Joaquin Phoenix svou čtvrtou nominaci předloni proměnil snímkem Joker, který nezvykle vybočoval z komiksového žánru k ponoru do hlavy jednoho muže na pokraji šílenství.

Film C'mon C'mon promítají kina od čtvrtka. | Video: Aerofilms

Tentokrát hraje úplně opačně, neokázale, prostě celkem obyčejného chlápka. Chvílemi až moc, když se v některých scénách proměňuje v nejmumlavějšího rozhlasového reportéra New Yorku. Ale herecká chemie s debutujícím Woodym Normanem je tu klíčová.

Filmu se daří najít poměrně křehkou hranici, kdy jsou nám postavy na dosah, prožíváme s nimi každou vteřinu, přesto celek nesklouzává k přehnanému sentimentu. Buduje svět, v němž děti vystupují jako svébytní komentátoři okolního dění. Někde tady se ale též začínají vršit námitky.

Byť nevypráví podle klasických dramatických oblouků a soustředí se na drobnosti, jde o intenzivní zážitek, humanistický film, který umí strhnout. I díky kameře ceněného Ira Robbieho Ryana, jenž spolupracoval s režiséry Andreou Arnoldovou či Kenem Loachem. Střídá podmanivé pohledy na známé obrysy amerických velkoměst od New Orleans po San Francisco s detailně nasnímanými scénami, v nichž ožívá křehké pouto mezi strýcem a synovcem.

Režisér Mills překvapuje nezvyklými střihy, pracuje s nesouladem obrazu a zvuku, čímž mimo jiné posiluje význam scén s dětmi, které do mikrofonu vyprávějí skoro jako nějaký antický chór. Byť moderně, přetržitě, aniž by publiku příliš napovídaly. I tak v těchto chvilkách snadno převládne pocit, že tvůrci hrají na efekt, s oscarovou vidinou.

Byť snímek vyniká jednotlivými situacemi, brzy se jeho přitažlivost trochu vyčerpá. Nikoli kvůli zvolené metodě - podobné, v jádru bezdějové ponory do mezilidských vztahů a všedních chvil dovedou vtahovat i překvapovat. Jenže hrdinové C'mon C'mon navzdory chvilkovým tenzím i naznačení jistých slabostí jednají takřka jako podle trendy příruček takzvané respektující výchovy. Trpělivě, citlivě, vstřícně, vše si vysvětlí, třeba pomocí funkčních triků, když doslova vyřvávají svá vnitřní pnutí do světa.

Časem se napětí vytrácí a soužití Jesseho s Johnnym začíná působit nikoli jen univerzálně, ale také trochu modelově.

Joaquin Phoenix jako Johnny a Woody Norman v roli Jesseho.
Joaquin Phoenix jako Johnny a Woody Norman v roli Jesseho. | Foto: Aerofilms

C’mon C’mon je režijně zručný, ale ne tak suverénní snímek, jak předstírá. Když divák vzpomene třeba na jiný nedávný epizodický černobílý film o všedních problémech, na intenzivní francouzské drama Paříž, 13. obvod režiséra Jacquese Audiarda, uvědomí si až propastný rozdíl. Zatímco Audiard vyprávěl o životech několika Pařížanů s odzbrojující lehkostí a neustále překvapoval diváky, Mills nabízí stále tutéž porci. Byť v jádru celkem chutnou.

Možná je to nefér srovnání. Audiard pracuje s mozaikou charakterů a jejich osudů, kdežto Mills zůstává v blízkosti dvou protagonistů, kteří občas mají u ucha telefon s hlasem matky, to znamená Johnnyho sestry. Základní potíž tu ale jasně vynikne.

C’mon C’mon dovede diváky překvapit. Pohnout s jejich emocemi. Na chvilku se jim dostat pod kůži. Ale místo mimoděčnosti, která je znakem mistrů, se pod tu kůži po čase dere trochu moc snaživými cestami. Ústy dětského chóru toho o světě neříká příliš. A vše podstatné o dvou hrdinech poví vlastně během pár chvil. A pak už nás nechá v jejich blízkosti. Je tam hezky. Ale nakonec se víc dozvíme o samotných situacích, které je třeba vyřešit, zvládnout a vstřebat, než o protagonistech.

C'mon C'mon

Scénář a režie: Mike Mills
Aerofilms, česká premiéra 20. ledna.

 

Právě se děje

Další zprávy