Praha - V pražském kině Ponrepo startuje 5. května retrospektiva filmů Karla Vachka. Tetralogii Malý kapitalista tvoří filmy Nový Hyperion aneb Rovnost, Volnost, Bratrství, Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou Vládu), Bohemia Docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) a Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma.

Jaká je Vachkova tetralogie v kontextu světové kinematografie podle literárního teoretika Milana Klepikova?

• Čtěte více: SPECIÁL - Karel Vachek zkoumá kapitalismus

Stále je ještě vzácností moci zhlédnout v celku kompletního Malého kapitalistu Karla Vachka; v květnovém programu promítací síně Národního filmového archivu se tato příležitost naskytne o čtyřech pondělních večerech.

Malý kapitalista - to je bezmála šestnáctihodinové dílo, které jeho autor nazývá raději románem, zatímco někteří recenzenti mluví o filosofující básni nebo si vypomáhají termíny z hudební oblasti. Označení "múzický artefakt" by do sebe snad mohlo pojmout všechny. A pokud jde o definici "ex negativo", tady se nám nabízí jedna čistě formální, tudíž velmi běžná a krajně nešťastná: "dokumentární film".

Téma Malého kapitalisty? Česká společnost - látka, z níž jsou utvořeny sny o ní, od historického podhoubí až po polistopadovou současnost. Projekt zakotvený pevně v evropské kulturní tradici; příkladem za všechny může být básnická metamorfóza reality pozdně středověké Itálie v jistém notoricky známém díle, na něž se Vachek explicitně a často odvolává. V dějinách českého filmu projekt zcela bezprecedentní - v dějinách světového nikoli.

Vachkem nejčastěji zmiňovaný Griffith (ovšem jen Griffith rozpoznaný ve své antisentimentální podstatě, nikoli Griffith z příruček) se nabízí jako "samozřejmý" základní a obnovitelný zdroj, nelze ale přitom nezmínit pozdního, "pedagogického" Rosselliniho, dalekosáhlé projekty Ejzenštejnovy (byť většinou rozpracované jen ve scénářích), Godardovy Příběh(y) filmu nebo nejnovější tvorbu Alexandra Klugeho, který prakticky paralelně s Vachkovým typem Bohemia docta vyměřoval své vlastní učené universum - na překvapivě podobných kompozičních principech.

Při pohledu na mapu (mapy) Vachkova Česka se občas vynoří otázka, co by se stalo, kdyby ona vrstva docta, na níž česká (stejně jako každá jiná) živoucí společnost stojí, postupně v globálním oteplování mozků rozmrzla. Co dělat? Karel Vachek, jehož nepoučitelnost spočívá v tom, že mluví přednostně k této trvale ohrožené komunitě, sází spolu se svými preferovanými českými autory přelomu 19. a 20. století na zdárné (smetanovsky zdárné) překonání "dob temna".

Nezastupitelností vlastní tvorby v životě daného společenství poměřuje vlastní práci; odtud nadbytečnost a marnost každé "reklamy", kterou by mohl někdo chtít Vachka "propagovat". Stačí, že se v české moderní kultuře někdo jako on našel a že nehodlá skončit. Tenhle druh umění vlastně není nikdy třeba hájit, není třeba se o něj bát - dokud společenství žije. 

Milan Klepikov