Neil Burger napsal a režíroval komorní science fiction, jež navazuje na aktuální trendy. Skupinka postav ve vesmírné izolaci čelící více vlastním problémům než nebezpečím z kosmu je s trochou nadsázky takřka jedinou zápletkou, která se ve vědeckofantastickém ranku dnes točí.
Už mnoho tvůrců si na podobné látce vylámalo zuby. Z těch nejambicióznějších v poslední době třeba James Gray s filmem Ad Astra, kde se Brad Pitt vydává do kosmu. Vznikl snímek plný úchvatně nasnímaných scén a vzletných úvah, ale také nechtěného patosu s takřka béčkovými parametry.
Neil Burger rozhodně nemá ambice zaskočit diváky záběry, z nichž naskakuje husí kůže. Svou novinku natočil v unylém stylu, jemuž vévodí donekonečna se opakující bílé klaustrofobické chodby vesmírné lodi, která vyslala do kosmu první generaci cestovatelů - s vyhlídkou, že ta třetí přistane na povrchu nového domova lidstva.
Na palubě je jediný dospělý. Colin Farrell ztvárnil vědce, který se rozhodne dohlédnout na skupinu těch nejpovolanějších. Na děti vzešlé z laboratorního oplodnění těch nejlepších vajíček těmi nejlepšími spermiemi. Které poté vyrůstaly v naprosté izolaci od slunce a všeho, co dělá lidi lidmi.
Takto "vybavená" jednotka teenagerů, hraných Tyem Sheridanem nebo Lily-Rose Deppovou, má na třígenerační misi původně letět sama. Vyzbrojená celoživotním výcvikem a dopovaná pravidelnými dávkami farmak, které jejich už tak zakrnělé pudy udrží zcela pod kontrolou. Během jediného bleskového rozhovoru však Farrellův hrdina přesvědčí kolegyni, že by bylo dobré, aby vyrazil také. Budou tak moci začít dříve, když dospívající hrdiny ohlídá dospělý.
Jakmile tato "škola v přírodě" vyletí, věci pochopitelně naberou spád a ušlechtilá mise se mění v šílenství.
Je opravdu těžké vnímat Burgerovu novinku vážně, přestože snímek je až koženě závažný v záměru vytvořit jakéhosi vesmírného Pána much. I když Farrell do kosmu vyvezl spíše partu uch a snímek se pokouší přesvědčit diváky, že lidstvo v budoucnosti bude opravdu ještě o řád tupější než dnes.
Ostatně když můžeme ničit planetu, jako by nebylo žádné zítra, proč by se ve chvíli, kdy už je na její záchranu pozdě, vymýšlel nějaký uvěřitelný plán. Prostě vyšleme skupinu jakýchsi biologických robotů, kteří od umělého zrození po životní podmínky nepoznali svět a hodnoty, jež mají zachránit, a budeme doufat, že to z nějakého důvodu udělají. A že se nestanou poblázněnými zvířátky, jimž v hlavě bliká rudá kontrolka s jedinými dvěma imperativy: souložit a zabíjet.
Burger navazuje na některé sci-fi klasiky uvažující nad možností využití talentovaných jedinců, kteří jsou udržovaní v nevědomosti, ale mají schopnosti zachránit svět. Třeba na román Enderova hra od Orsona Scotta Carda, v níž mladík hraje videohru o zabíjení mimozemšťanů, jež ve skutečnosti žádnou hrou není.
Zároveň se filmař po vzoru Pána much snaží vykreslit rozpad základních lidských hodnot ve společnosti, která si je musí sama vytvořit za pochodu.
Jenže snímek Voyagers veškerá témata vytahuje se subtilností podprůměrné epizody seriálu Krajní meze. A chybí jak dobrodružství, neboť kosmické plavidlo je na rozdíl od pustého ostrova až příliš unylým prostředím, tak psychologie, protože protagonisté nejsou děti vyrůstající v opravdové společnosti, ale cvičené lidské pahýly.
Snímek je tak důsledně doslovný, až se chce podezřívat tvůrce, že to dělají naschvál. Kdykoliv hrozí nebezpečí, hudba nepříjemně pulzuje jako zvuková kontrolka v přetíženém systému. Když se mládež začíná měnit ve zvěř, klipovitá koláž nabídne rozšířené zorničky, zvedající se husí kůži či souboje zvířat. A všechny postavy bloudí bílými úzkými chodbami jako těla bez duše.
Bohužel cíl nastavit diváka do podoby podobně bezcitného homunkula zážitku příliš plusových bodů nepřidá.
William Golding napsal Pána much v roce 1954 jako román o dětech, který rozhodně není jen primárně pro děti. Ale co vzniklo, když Neil Burger vzal podobnou premisu, akorát ji zbavil dobrodružství i psychologie? Nic moc jiného než vyprávění o skupině lidských torz, které se především náctiletému publiku pokouší nakukat, že oplývá hlubokou myšlenkou.
Tvůrci kreslených či dětských filmů často podceňují diváky a uchylují se k pitvoření a laciným trikům. Nejhorší na Voyagers je pocit, že jejich režisér a scenárista publikum nepodceňuje. Domnívá se zřejmě, že jeho film může oslovit nejen průměrně přemýšlejícího teenagera, ale také dospělé publikum. Pokud ano, lidstvo je opravdu ztraceno.
Voyagers - Vesmírná mise
Scénář a režie: Neil Burger
Bioscop, česká premiéra 29. července.
