Glosář - Děti vám to řeknou, zní název jednoho populárního rozhlasového pořadu, v němž děti reagují na témata, o nichž se většinou baví dospělí. Tenhle slogan by se určitě dal použít i jako motto druhého ročníku Festivalu íránských filmů, který se od středy do neděle (9. - 13. ledna 2013) koná v pražském Světozoru.
Festival íránských filmů
9. - 13. ledna 2013, Praha, kina Světozor a Lucerna
Kompletní program na www.iranianfilmfestival.cz
Letošní program bude totiž zaměřen hlavně na filmy o střetu světa dětí a dospělých, které se staly hlavně v devadesátých letech žádaným trademarkem na světových festivalech. Stal se z nich skoro žánr sám pro sebe, který zajímavým tvůrcům, pracujícím v autoritářském režimu pod cenzurním dohledem, dovoloval na zdánlivě nevinných příbězích nejen ukázat běžný život v Íránu v celé jeho šíři, ale také rozvinout univerzální témata svobody, zodpovědnosti, pokrytectví nebo naděje.
Na následujících řádcích bych chtěl z programu vypíchnout a doporučit tři skvělé snímky tří proslulých režisérů, které stojí za to, aby si je filmový fanoušek nenechal ujít. Jejich tempo je možná pomalé, děj se dá shrnout do pár vět, ale jejich poetika není nijak artově nesrozumitelná. Největší devizou filmařů téhle íránské filmové vlny je přízračná jednoduchost, která ale v žádném případě není banální.
Sirotek, který se nevzdává
Celý festival ve středu večer zahájí Běžec (1985) režiséra Amira Naderiho. Stejně jako rané filmy Abbáse Kiarostamího vznikl Naderiho nejslavnější snímek v rámci Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže, který produkoval filmy pro mládež. Po islámské revoluci v roce 1978 se seznam zakázaných filmových motivů prodloužil a natáčet filmy s dětským hrdinou se pro svobodomyslné tvůrce stalo jednou z mála možností, které měli k dispozici.
Finanční omezení vedla tvůrce k jednoduchým neorealistickým postupům, íránští filmaři nové vlny natáčejí s neherci na ulicích za normálního provozu.
Běžec vypráví příběh jedenáctiletého sirotka Amira (uhrančivý Majid Niroumand), který se v přístavním městě na pokraji Perského zálivu protlouká, jak se dá. S partou podobně bezprizorních dětí sbírá a prodává lahve vyplavené na pobřeží ze zaoceánských parníků, prodává studenou vodu s ledem, leští boty po kavárnách. Obří lodě a letadla přistávající na místním letišti jsou pro něj zdrojem snů o úniku.
Tohle ovšem není běžný příběh o trudném údělu dětí bez rodičů. Naopak. Amiro je cílevědomý a nepláče nad osudem. Titulní běh je pro něj prostředkem ke zdokonalování a práci na sobě. Není moc filmů o sirotcích, které by obsahovaly tolik naděje. Z působivého filmu mrazí o to víc, že - pokud internetové zdroje neklamou - je z velké části autobiografický. Tomu se panečku říká uniknout determinaci prostředím!
Dětský pohled Abbáse Kiarostamího
Jen o dva roky později vznikl jeden z nejznámějších raných filmů Abbáse Kiarostamího s názvem Kde je dům mého přítele? První díl tzv. kokerské trilogie (podle vesnice Koker v severním Íránu) je prostý a minimalistický jako haiku. Jenom žijící klasik typu Kiarostamího dokáže do příběhu o osmiletém Ahmedovi (Babek Ahmed Poor), který se jedno odpoledne a večer pokouší vrátit spolužákovi sešit, aby druhý den nebyl ve škole potrestán, vměstnat tolik různých emocí a významových rovin.
Tematizována je tu zjitřenost dětského světa, v němž i prkotina nabývá osudových rozměrů, stejně jako odtrženost dětského vnímání od cynicky lhostejného chování dospělých. Je to křehký film, který se dá těžko shrnout do slov, ale musí se prožít.
Kiarostamí se jako spoluscenárista spolupodílel i na debutu Jafara Panahího Bílý balónek (1995). I tenhle film za zdánlivou nahodilostí skrývá pečlivě vystavěnou kompozici příběhu, který funguje jako širší metafora stavu společnosti a mezilidských vztahů. Panahí má dynamičtější režijní styl, ale Kiarostamího rukopis je i v tomhle snímku výrazně znát. Dokáže minimalistickým, z vnějšího pohledu obyčejným příběhům vtisknout stejnou váhu, jakou mu přikládají jeho dětští hrdinové. Dokáže se podívat na svět skutečně jakoby dětskýma očima.
Příběh šestileté Razieh (Aida Mohammadkhani), která si vymodlí na matce peníze a jde si na trh koupit zlatou rybku, je napínavý jako detektivka. Razieh se na své cestě setkává s lhostejnými nebo nepřátelsky naladěnými spoluobčany: už pár metrů od svého domu ji poprvé o vzácnou matčinu bankovku připraví lstiví uspávači hadů. Scenárista Kiarostamí je znát ve snímku i v tom ohledu, že Raziehiny patálie s rybkou a bankovkou uvíznuvší v kanálu nejsou ani v nejmenším předvídatelné a udrží vás v napětí do hravě škodolibé pointy.
Není jistě náhodou, že důležitým motivem všech tří výše zmíněných filmů je dětský běh. Symbolizuje energii, nadšení, nevinnost i zarputilost, které jsme kdysi měli a jako dospělí ztratili. Není na škodu si to připomenout - třeba tento týden ve Světozoru.
