Představte si film o Chalupářích. Pohled do zákulisí jednoho z nejsledovanějších československých seriálů by u nás nejspíš vzbudil pozornost. Jak by na něj ale reagovali diváci, kteří příhody Evžena a Bohouše neznají a nikdy neslyšeli o Josefu Kemrovi ani Jiřím Sovákovi?
Do podobné pozice neamerické publikum situuje životopisné drama Ricardovi, které lze vidět na Amazon Prime Video. Přibližuje peripetie vzniku veleúspěšného sitkomu I Love Lucy o životě středostavovského manželského páru a jeho přátel. Téměř 200 půlhodinových epizod odvysílala americká stanice CBS v letech 1951 až 1957.
Některé díly k obrazovkám přitáhly až 60 milionů diváků. Z představitelů ústředního páru Lucille Ballové a Desiho Arnaze se staly celebrity a dodnes má I Love Lucy pověst jednoho z nejlepších amerických pořadů.
V Česku a mnoha dalších zemích, kde nikdy nebyl uveden, natož pravidelně reprízován, jej ovšem zná málokdo. Zdejší startovací pozice nového filmu Aarona Sorkina je tudíž dost ztížená - proč přes dvě hodiny sledovat handrkování dvou hvězd sitkomu, který člověk nikdy neviděl?
Jedna peripetie za druhou
Odpovědí by mohl být fakt, že ony hvězdy, Lucille a Desiho, hrají Nicole Kidmanová a Javier Bardem. Jejich rozdílné temperamenty se výborně doplňují a k tomu, aby divák rozuměl partnerským a profesním trablům ve snímku, nemusí rozumět četným narážkám na seriál.
Neznalost souvislostí může být dokonce výhodou. V takovém případě tolik nedráždí, že Sorkin pracuje s fakty stejně volně jako ve svých předchozích filmech podle skutečných událostí, například v portrétech asociálních technologických vizionářů Sociální síť a Steve Jobs.
Tentokrát události mnoha let kondenzuje do pěti dnů. Vyprávění uvozené příslibem "Byl to děsný týden" se odehrává od pondělí do pátku a zachycuje vznik jedné epizody I Love Lucy. Od čtené zkoušky přes ty herecké a kamerové až po natáčení před publikem.
Už prolog, představující Lucille a Desiho v soukromí, naznačuje, že výroba v podstatě rodinného projektu nepoběží hladce. Když se choť vrátí domů, manželka jej vítá nadávkou a fackami. Pokračují hádkou a končí sexem. Podobnou dynamiku, kolísající mezi vášní, pohrdáním a zoufalstvím, bude mít soužití i příští dny.
Ačkoli film začíná jako typická epizoda I Love Lucy, včetně známé repliky "Lucy, jsem doma", v nepřítomnosti kamer jsou na sebe partneři hrubější než jejich fikční alter ega. Úvodní scéně navíc dodává znepokojující podtext skutečnost, že ani jednomu herci zprvu nevidíme do tváře.
Sorkin se hned zkraje zaměřuje na trhliny v mediálních obrazech obou celebrit, na nesoulad mezi tím, jak se k sobě chovají na obrazovce a ve skutečnosti. Tyto sféry neodděluje tlustou čárou. Zajímají jej průsečíky, střet osobního s profesním.
Milování manželů přerušuje hlas z rádia. Moderátor bulvárního pořadu přišel se senzačním odhalením, že Lucille je komunistka. Počátkem 50. let minulého století, kdy byly v USA pořádány hony na sympatizanty levice, šlo o značně riskantní nálepku.
Herečka se roku 1936 v registračním voličském formuláři opravdu přihlásila ke komunistické straně. Po neveřejné výpovědi před Výborem pro neamerickou činnost, který zřídila Sněmovna reprezentantů, se ale očistila. Chtěla pouze uctít levicově smýšlejícího dědečka.
Vedení stanice CBS a sponzor pořadu, výrobce cigaret Philip Morris, tyto detaily neznají. Požadují, aby hvězda zvěsti o spolupráci s úhlavním nepřítelem za studené války přesvědčivě vyvrátila. V opačném případě I Love Lucy zmizí z obrazovek.
Další potenciální pohroma následuje záhy. Lucille čeká dítě. Televize hodlá informaci utajit, třeba umísťováním herečky za nábytek a rekvizity, které zakryjí rostoucí břicho. Přiznat v hlavním vysílacím čase, že seriálové postavy také mají pohlavní orgány, není přípustné.
Desi přichází s jiným řešením. Změnu stavu chce zapracovat do scénáře. Lucy v některé epizodě jednoduše oznámí, že je v tom. Natáčení tak nebude nutné přerušovat. Vyjednávání ale vzhledem k bigotnosti sponzorů neprobíhá hladce.
Poslední komplikaci představuje Desiho pestrý noční život. V Lucille sílí podezření, že manžel nechodí jen do hudebních klubů, kde zpívá a tančí v kubánských rytmech, ale také za milenkami. Rozpad stále méně pevného vztahu by mohl ohrozit i budoucnost seriálu.
Při jeho výrobě se pár nicméně stále podporuje. V práci, kde ostatní musejí poslouchat jejich příkazy, disponují větší kontrolou než ve vztahu. V jedné sféře si kompenzují pocit nenaplněnosti z té druhé. Když nemohou mít perfektní vztah, ať je bezchybné alespoň jejich dílo.
Vše pro manželovo štěstí
Všechny tyto události se vážně staly, byť v jiném pořadí a delším časovém úseku. Díky tomu, že postavy paralelně řeší vícero krizí, ve filmu není nouze o Sorkinovy typicky rychlé slovní výměny vynikající ostrovtipem.
Šedesátiletý scenárista a režisér oceněný Oscarem i několika Zlatými glóby se tentokrát sice vydal do ještě vzdálenější minulosti než v předloňském Chicagském tribunálu, zároveň ale zůstal v televizním prostředí, které mu vždy bylo blízké - viz jeho seriály Studio sport, Studio 60 a Newsroom.
Stejně jako v nich se také v Ricardových soustředí na zákulisní machinace. Chod "instituce" představuje coby neustálé vyjednávání na mnoha úrovních, při němž ideje a ideály jednotlivců narážejí na nepružná pravidla, normy nebo očekávání.
Méně hektické než scény, které trochu repetitivně shrnují průběh natáčení, jsou flashbacky, nabízející průřez vztahem i kariérou Desiho a Lucille. Obšírněji se věnují jejich neúspěšné, s postupujícími roky víc a víc frustrující snaze prorazit v Hollywoodu.
Odskoky do minulosti ale nejsou moc zřetelně motivované a rozmělňují vyprávění, stejně jako nerozpracované vedlejší dějové linky a pseudodokumentární vsuvky. V nich různé "mluvící hlavy" osvětlují historii seriálu.
Dozvídáme se přitom informace, které jsou pro základní děj z velké části nepotřebné. Chrlením zajímavostí z dějin amerického showbyznysu Sorkin hlavně předvádí, že má k tomuto období blízko a že nezanedbal rešerše.
Většinu skutečností lze však vyčíst z toho, co postavy zažívají v přítomnosti. Pro šéfy hollywoodských studií, kteří chtěli mít absolutní kontrolu nad hvězdnou image svých herců a hereček, byla Lucille příliš tvrdohlavá a nepoddajná.
Když si občas představuje, jak by některé scény vylepšila, vidíme její vize v sekvencích natočených černobíle, ve stylu I Love Lucy. Ve filmu, kde jinak dialog střídá dialog, jde o vítané vizuální oživení.
Herečka svým perfekcionismem, egoismem a vysokými nároky frustruje ostatní členy štábu, zároveň ale udržuje vysokou laťku, což lidé ve vedení televize dostatečně neoceňují.
Sorkin protagonistku neidealizuje. Ambivalentní figuru z ní dělají i jízlivé poznámky na adresu Vivian Vanceové, která hraje Lucyinu sousedku Ethel. Ke kolegyni věčně vysmívané proto, jak vypadá a kolik váží, se Lucille chová stejně zraňujícím způsobem, s jakým se sama nejednou setkala.
Jak těžké je pro ženu prorazit ve vysoce konkurenčním prostředí, Sorkin v neposlední řadě dokládá na příkladu mladé scenáristky Madelyn Pughové. Ta jako jediná dáma v jinak mužském týmu vesměs neúspěšně prosazuje, aby Lucy nebyla stále tak nechápavá a infantilní. Lucille však s neohrabaností své postavy nemá problém. Stačí jí smích publika. Politiku, včetně té genderové, moc neřeší. Dokonce se zdá, že na ničem jí nezáleží tolik jako na manželově štěstí.
Mladší než ve skutečnosti
Mnoho scén zplošťuje Lucille na žárlivou, podezřívavou, přesto milující manželku. Nicole Kidmanová jí ale dodává víc vrstev. Vražednými pohledy a přesně načasovanými ironickými šlehy skvěle vyjadřuje její celoživotní frustraci z toho, že není brána tak vážně, jak by zasluhovala.
Díky čtyřiapadesátileté Kidmanové a o dva roky mladšímu Bardemovi jsou mocenské hry v centru vyprávění zábavné a uvěřitelné, počítačově omlazené tváře však jejich výkony devalvují. Víc přitom zjevně byla vyretušovaná Kidmanová. Oba jsou nepochybně natolik zkušenými herci, že by svá mladší já dokázali zahrát i bez digitálního faceliftu.
Sorkinovo zaměření na překážky, které musejí ženy v zábavním průmyslu překonávat kvůli vzhledu a předpojatosti, navíc nevyznívá nejpřesvědčivěji zrovna ve filmu dbajícím víc na to, aby představitelka hlavní role vypadala krásně, než aby měla co hrát.
Kritika rozličných forem sexismu a mocenské nerovnováhy snímek ale zároveň činí nadčasovým a ve výsledku představuje nejdotaženější linii. Ponouká k otázkám, jež přesahují osud jednoho seriálu a páru, a jako jedinou ji narychlo neutíná finále.
Zvlášť bizarně vyznívá zvrat v duchu deus ex machina, zahrnující intervenci ředitele FBI J. Edgara Hoovera. Vzhledem k tomu, že dramaturgie filmu postupně budovaným napětím připomíná časovanou bombu, se mnozí diváci asi budou cítit zrazeni, když se v závěru namísto hlasité exploze dostaví jen bezhlučné upšouknutí.
Aaron Sorkin už napsal lépe vystavěné a elegantněji uzavřené scénáře. Ricardovým by slušelo, kdyby se drželi pouze jednoho směru a nesnažili se toho sdělit naráz tolik. V ideálním světě by je navíc režíroval tvůrce, který nepřemýšlí jen slovy, ale též obrazy.
Díky pohotovým hercům se mnohé dialogy vyznačují lehkostí, která představuje i nejpádnější důvod se dívat. Filmu jako celku však chybí.
Ricardovi
Scénář a režie: Aaron Sorkin
Film je k vidění na Amazon Prime Video.
