Rozhovor: Jde o hlubokou jizvu v norské duši, říká režisér filmu o masakru na ostrově Utøya

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
18. 7. 2018 13:20
"Zažili jsme jeden útok na demokracii 9. dubna 1940, kdy nás napadlo Německo. A tohle je 9. duben pro naši generaci," říká režisér Erik Poppe o svém filmu Utøya, 22. července, který připomíná sedm let starý masakr na norském ostrově.
Nechtěli jsme události vykreslit dramatičtěji, ale ani méně dramaticky, než jak se skutečně staly, říká režisér Erik Poppe.
Nechtěli jsme události vykreslit dramatičtěji, ale ani méně dramaticky, než jak se skutečně staly, říká režisér Erik Poppe. | Foto: Film Europe

Ten útok 22. července 2011 otřásl Norskem i celou Evropou. Ve svém filmu nazvaném Utøya, 22. července, který budou od zítřka promítat česká kina, režisér Erik Poppe přistoupil k vyobrazení děsivého masakru na stejnojmenném norském ostrově s pokorou, s posvěcením samotných přeživších či pozůstalých.

I proto jeho snímek vyobrazuje hrůzný akt v jediném záběru a proto se také norský režisér zdráhá vůbec vyřknout jméno pravicového extremisty a teroristy, který zde zabil 77 lidí, převážně dětí. A tak to jméno nezazní ani v tomto rozhovoru.

Aktuálně.cz: Co váš film vyobrazuje? Kde se vzal první impulz k zachycení této tragédie?

Chtěl jsem tak upřímně, jak je to jen možné, natočit tvář teroru. Ne že by nebyla dosud ukázána v jiných filmech, přinejmenším v některých knihách se to povedlo. Ale cítil jsem potřebu přenést tento příběh na plátno i na základě toho, že příbuzní obětí sami pociťovali, jak se ta událost vytrácí z povědomí. Jak víc a víc bledne.

Je naší přirozeností coby lidských bytostí distancovat se od podobných hrůzných činů, protože je opravdu těžké u toho být, byť jen v myšlenkách. Já však chtěl ty události zpřítomnit nejen jako součást jistého terapeutického procesu pro samotné pozůstalé a přeživší, ale též proto, že se nyní po celé Evropě vzmáhají fašistické skupiny.

Proto jsem na začátek filmu umístil dokumentární záběry z centra Osla, které zachycují, jak ten muž zaútočil bombami na vládní budovy. To byl jeho útok na demokracii a následně na ostrově Utøya zaútočil na mladé lidi, a tak se nám pokusil vzít budoucnost. Proto se mi zdá důležité se tématu věnovat.

Když k útoku došlo, každý se soustřeďoval pouze na útočníka. Do jaké míry se film pokouší to napravit?

Pochopitelně jsme tehdy všichni byli zvědaví, jaká síla, jaká myšlenka se skrývá za tak hrozivým činem. Proto se celý svět zajímal, co je ten člověk zač. Nechtěl jsem v tom už pokračovat. Šlo mi o širší příběh událostí z 22. července. Ale nikoliv o celkový pohled, chtěl jsem se ponořit dovnitř a natočit jakýsi průřez, který se dotkne podstaty jeho činu.

Proto byl pro mě pohled samotných mladých lidí důležitější než snaha porozumět jemu. Paul Greengrass o té události též natáčí film, plánuje se detailněji dotknout právě motivů útočníka. Já chtěl prostě vyobrazit hrůzu ve tvářích mládeže.

Pokud o jeho činu nebudeme hovořit, tak vyhrál, varuje režisér filmu Erik Poppe. | Video: Film Europe

Chtěl jste též ukázat pravicový terorismus. Jak se liší od levicového terorismu?

Nevím. Nejsem expert v oblasti terorismu. Nicméně jsem se detailně zaobíral tímto konkrétním případem a došlo mi, že bychom se neměli pokoušet zakrýt politickou povahu jeho činu. Neměli bychom se snažit toho muže vyobrazit jako šílence. Mnoho lidí na ten čin tak nahlíželo. Ale jak vyšlo najevo u soudu, nebyl to žádný šílenec. Vše připravoval několik let. Šlo o politický útok.

Ve filmu je vidět jen na chvíli a zdálky, ale i tak je z něj cítit zvláštní klid…

Ten zasáhl všechny. Když u soudu náctiletí přeživší líčili, s jakým ledovým klidem kráčel po ostrově. Mě navíc zaskočilo, jaký druh hrůzy ty děti musely zažít. To masivní násilí, které rozpoutal. Chtěl jsem ho však vyobrazit skrze pohledy dětí, jež ho spatřily a pak se snažily skrýt. Pro mě to byl jediný možný způsob, jak film natočit. Nechtěl jsem toho muže ale z příběhu vyřadit, jeho přítomnost je naopak pořád citelná. Už skrze zvuk střelby, který je nositelem hrůzy.

Vedle vašeho filmu vznikla na dané téma i kniha. Může však umělecké ztvárnění podobné události skutečně vytvořit u diváků spojení: toto je následek pravicového extremismu, pojďme se mu postavit?

Film či kniha může pochopitelně vyobrazit jen ten konkrétní čin. Ale v mém filmu je i naděje. V lidech, kteří přežili. Je v tom i naděje pro nás ostatní, v tom, jak přeživší začleníme zpět do společnosti, jak se k tomu postavíme my všichni. Mnoho podobných činů navíc spáchají jednotlivci - a často proto, že se cítí vydělení ze společnosti.

Jak se s tím můžeme vypořádat a udržet je uvnitř naší společnosti? O tom bychom měli mluvit, v tom neseme všichni kousek zodpovědnosti, i pokud jde o skutky, které se odehrály daleko od nás. My jako filmaři můžeme události ukazovat pomocí emocí a až poté se uvidí, zda jsme tím k něčemu přispěli. Proto je pro mě důležité učinit přinejmenším pokus.

Viděly ten film přeživší a rodiny obětí?

Ještě před premiérou na festivalu v Berlíně jsem jej promítal v několika kinech právě pro ně, se zajištěním psychologické pomoci a dalšího zázemí. Nejprve panovala nedůvěra, zda je možné vše zachytit, zda to nebude nějaký filmový spektákl. Nakonec byli rádi, že film viděli, pro většinu z nich bylo dobré si uvědomit, o čem ten snímek není. Skepse se proměnila v podporu a v pozitivní pocity.

Jak to probíhalo, jak může pomoci, když se sype sůl do ran?

Pochopitelně projekce vyvolaly hněv, vztek a podobné reakce, ale právě ony jsou nedílnou součástí zotavení z podobného traumatu. Mnoho mladých lidí mělo potíž vyjádřit, co se skutečně stalo. Film některým pomohl tu skutečnost zpracovat. Najednou měli pocit, že toto sice není jejich příběh, ale některé detaily jsou přesné, je to dobrý základ, od něhož se mohou odrazit a sdílet s jinými lidmi svoji konkrétní zkušenost.

Jak se vůbec dá o takovém tématu vyprávět, aniž by ho člověk zneužíval? Bez vědomí, že je vše založené na skutečnosti, by film šlo snadno chápat jako čistokrevný horor. Vnímal jste toto jako břímě?

Určitě. Bylo by chybné pokusit se nějak zastřít rozdíl mezi filmem a skutečností. Jak lze tedy natočit film, který vše vyjádří důstojně a upřímně? Nechtěli jsme události vykreslit dramatičtěji, ale ani méně dramaticky, než jak se skutečně staly. Proto jsme přizvali na pomoc skupinu přeživších. Vytvářeli jsme film společně. I proto obsahuje závěr, který některé lidi rozlítil. Ale chtěli jsme ukázat, že ve skutečnosti o tom, kdo přežije a kdo umře, rozhoduje pouhá náhoda, ne dramaturgická pravidla. Ve skutečnosti - na rozdíl od hororů - umírají i ti nejlepší z nás.

Jak se norská společnost po tomto teroristickém činu změnila?

My jsme zažili jeden útok na demokracii 9. dubna 1940, kdy nás napadlo Německo. A tohle je 9. duben pro naši generaci, další útok na demokracii. Jde o hlubokou jizvu v norské duši. Došlo k pokusu o co nejférovější soud i s takovýmto teroristou, ale přesto dodnes pociťujeme, že se nám samotný skutek ztrácí před očima. Je důležité nezapomínat.

Jak se pracovalo s dětskými herci?

Klíčová otázka byla, jak je lze vlastně uvést do podobného stavu mysli, jaký prožívali skuteční účastníci činu. I Robert de Niro, i největší profesionálové zápasí s tím, jak zůstat upřímní. Náš film navíc celý stojí na jejich výkonech. Důležité bylo nic neuspěchat, ani casting, ani zkoušení. Tři měsíce jsme jen zkoušeli. Říkal jsem hercům, ať se nedívají na žádné filmy, ať se nepokouší odkoukat, jak se umírá. Že by to byla jen zprostředkovaná zkušenost. Pokud v sobě nic nemáte, tak prostě nic neukazujte, nabádal jsem je.

Chtěl jste být co nejvíce upřímný, i proto se film odehrává v jediném záběru?

Kvůli tomu musel být celý film naplánovaný a připravený, nebyl tu žádný prostor pro improvizaci. Celé léto jsme na tom pracovali. Aby si herci scénář osvojili a přijali za vlastní. Bylo třeba vytvořit vzájemnou důvěru.

Kdy jste na myšlenku natočit vše v jednom záběru přišel?

Když jsem dělal dlouhé rozhovory s přeživšími. Hodně zdůrazňovali vnímání času. Těch 72 minut hrůzy. Přemýšlel jsem, jestli bych mohl ze samotného času udělat jednu z postav. Ale sám tuto skutečnost nechci prezentovat jako specifickou kvalitu filmu. Natočil jsem to tak, protože mě zajímalo, jestli lze zachytit čas. A nakolik lze redukovat filmový příběh. Co se stane, když se zbavíte střihu a hudby, dvou výrazných filmařských prostředků?

Jak těžké bylo se obrátit na přeživší děti? I pro dospělého musí být náročné znovu vzpomínat na tak traumatizující zkušenost.

Připravoval jsem se na to i s pomocí psychologů a psychiatrů, jeden z mých nejbližších přátel působil jako doktor v Pásmu Gazy, kde mu lidské životy protékaly mezi prsty. Ti všichni se se mnou podělili o spoustu detailů. Obecně jsem od kohokoliv, na koho jsem se obrátil, cítil velkou podporu, všichni chtěli, aby takový snímek vznikl co nejlepším možným způsobem.

Utøya, 22. července

Režie: Erik Poppe
Film Europe, česká distribuční premiéra 19. července

Přemýšlel jste nad tím, zda film uvidí také pachatel a co mu bude říkat?

To jsou samozřejmě obtížné úvahy. Ale pokud o jeho činu nebudeme hovořit, tak vyhrál. A když o něm hovoříme, tak ho pouze můžeme uchopit nejlépe, jak můžeme. On necelé dva týdny před únorovou světovou premiérou filmu na festivalu v Berlíně napsal svým psychiatrům dopis, v němž poprvé doznal, že svého činu lituje. Možná by tedy bylo dobře, kdyby snímek viděl.

 

Právě se děje

Další zprávy