Upřímná zpráva o otci, jehož nešlo zachránit. Geislerová natočila uhrančivý dokument

Dokument Ester Geislerové není klasicky vystavěným životopisem, který by za sebe chronologicky sázel biografická fakta. Jde spíš o mozaiku emocí a střípků vzpomínek a zároveň pokus o dialog s mužem, který byl pro své okolí stejnou měrou uhrančivý jako nesnesitelný. Geislerová nepředstírá roli nestranné pozorovatelky. Její perspektiva je přiznaně subjektivní – je to pohled dcery, která s otcem nestihla probrat „dospělácké věci“ a nyní se k nim vrací skrze rodinné fotografie, dopisy, VHS nahrávky i AI simulace.

Absence odstupu může být pro někoho kritická. Film místy působí jako terapeutické rodinné video, v němž se tři sestry (Aňa, Lela a Ester) vypořádávají s otcovým odkazem. Divák se tak ocitá v lehce nekomfortní pozici ne zcela zasvěceného svědka hluboce intimních setkání, během nichž se probírají staré dopisy, dětské vzpomínky i nevyřešená traumata. 

Na jedné straně lze namítnout, že bez známých tváří a slavného příjmení by si takto „domácky“ koncipovaný portrét stěží prošlapal cestu do programu karlovarského festivalu, natož do široké distribuce. Na straně druhé je zajímavé sledovat, jak odlišně k památce jednoho člověka přistupují jednotlivé dcery: zatímco Aňa mluví o otcově závislosti s jistým odstupem, Ester volí smířlivější, empatičtější tón. Snímek tím zprostředkovává univerzální pravdu – ani v rámci jediné rodiny neexistuje jediná „správná“ verze minulosti.

Zobrazit
9 fotografií

Film tak není jen zprávou o Petru Geislerovi, ale také vyjádřením naší touhy uchovat a pochopit osudy svých nejbližších dříve, než nám ze životů definitivně zmizí.

Sloupky pro japonský deník, kaligrafie i alkohol

Oproti bulváru představuje film Petra Geislera v celé šíři jeho zájmů a talentů. Vykresluje ho jako představitele generace, která objevovala vzdálené světy navzdory železné oponě – bez současných překladačů či slovníků. Geisler například několik dekád psal sloupek pro japonský deník Jomiuri Šimbun s denním nákladem kolem 10 milionů výtisků. V Japonsku ho vnímali jako pozoruhodného literáta a jeho texty tiskli bez zásahu editora.

Zásadním tématem snímku je pak Geislerova kaligrafie. Dokument ji představuje ne jako ustrnulé tradiční umění, ale jako projev vnitřní vzpoury. Geisler je označován za „kaligrafického pankáče“, který znaky louhoval, propaloval nebo poléval akrylem. Jak v dokumentu zaznívá, jeho cílem nebyla dokonalost, ale dobrání se hlubší podstaty. Vizuální stopa, kterou po sobě zanechal v podobě tisíců pokreslených papírů, je němým svědectvím o člověku, který se nepáral s formou, aby mohl co nejupřímněji vyjádřit obsah.

Snímek střízlivě tematizuje i Geislerův alkoholismus. Ten zde není předmětem moralizování, ale smutným faktem, který ovlivňoval každodenní chod rodiny. Dokument připomíná nedělní dopoledne, kdy otcova „hladinka“ klesala a on se stával nesnesitelným, i momenty, kdy se dcery o jeho noční nepřítomnosti dozvídaly díky nevypité sklenici mléka u postele. 

Spolupráce s StB a cesta za smířením

Dalším kontroverzním tématem je Geislerova spolupráce s StB. Dokument toto téma otevírá skrze vzpomínky manželky Věry a přátel, kteří se snaží pochopit dobové dilema zahraničního novináře. Geisler se také ke kolaboraci s režimem stavěl s typickým sarkasmem a snahou systém „přečůrat“ – například dodáváním bezcenných zpráv o tom, že s Japonci jedl svíčkovou. Přesto je patrné, že tato epizoda přispívala k jeho vnitřní nenávisti.

Snímek nakonec nejlépe funguje jako metaforická i reálná cesta za smířením. Ta vrcholí v Japonsku, kde se Ester snaží najít skálu, kde by mohl být rozprášen zbytek otcova popela. 

Související

"Franta je v tom, co dělá, zcela svobodný." Do kin míří dokument o Františku Skálovi

Výtka, že jde o film bez odstupu, pevnější skladby a vytříbenějšího stylu, je validní, ale v kontextu Geislerovy osobnosti se zdá být takové uchopení jedinou možnou cestou. Geisler sám zpochybňoval vše, co bylo „vymydlené“ a krásné jen na povrchu. Miloval věci mizející, bortící se a nevyleštěné. Pokud by Ester Geislerová natočila uhlazený portrétní dokument, pravděpodobně by se mu její otec, jak sama ve filmu říká, vysmál a přišlo by mu to trapné.

Pro diváka, který hledá vyčerpávající biografii významného českého japanologa, bude film zřejmě příliš roztříštěný a subjektivní. Pro ty, které zajímá komplikovaný lidský osud v celé jeho rozervanosti, však může jít o pohlcující, dojemné dílo. Ester Geislerová dokázala vytvořit obraz lásky, která přetrvala i po všech manželských a rodičovských selháních, a portrét muže, který fascinoval japonské intelektuály, ale nedokázal žít v běžné realitě.