Rotterdam (od našeho zpravodaje) - Charakter filmových festivalů neurčuje jen dramaturgie, ale také místo a doba konání. Tuto banální pravdu jsem si v Rotterdamu uvědomil poměrně záhy.
Zimní festival, pokud nejste milovníky turistiky po větrných ulicích a památkách moderní architektury, vás doslova připoutá do tepla kinosálů. Samozřejmě za to může i pestrá a kvalitní dramaturgie, každopádně doby, kdy jsem na festivalech vídal denně pět šest filmů, už skoro nepamatuji. Možná v zápalu entusiasmu na mých prvních Letních filmových školách, kdy jsem byl mladistvým intelektuálem a cinefilie byla posvátným slovem už proto, že zněla tak francouzsky.
Několikadenní filmový maratón každopádně má zvláštní efekt. Filmy se dostávají do neobvyklých kontextů, z mysli se vynořují asociace a interpretace, které by za běžných podmínek zůstaly hluboko v podvědomí.
Do zvláštních souvztažností se tak snímky nedostávají jen díky chytré dramaturgii (letos v tomto ohledu obzvláště povedená sekce Signals, většina jejíchž podsekcí je věnována Evropě z mnoha různých úhlů pohledu), ale mnohdy pouhou posloupností.
Pokrevní pouto
Pocítil jsem to hned u prvních dvou snímků. Španělské abstraktní drama Alberta Serry Příběh mé smrti, které zvítězilo na festivalu v Locarnu, a novinku Jima Jarmushe Přežijí jen milenci z hlediska stylu a přístupu pojí jen máloco.
Serrovu konfrontaci dvou velkých proudů evropského myšlení a kultury, racionalismu a romantismu, a také dvou velkých postav dějin starého kontinentu, Casanovy a Drákuly s Jarmuschovou romancí však sbližuje pouto přímo pokrevní. Pojítko v podobě upírské tematiky tu hezky slouží k tomu, abychom si uvědomili určité rozdíly mezi evropskou a americkou kulturou.
Serra v bezdějových výjevech, mnohdy podobných Goyovým plátnům, temným jako noc, přemítá nad otázkami kontroly, racionality, posedlosti a noří se do hlubin evropské kultury.
Jarmusch vypráví příběh dvou věčných milenců a noří se do hlubin popkultury. Ano, to je velmi jednoduché srovnání, z kterého by nicméně nemělo vyplývat, jak jsou Američané povrchní. Spíše se tu ukazuje, jak náhodné setkání dvou děl plodí nečekaná srovnání.
Serra pojímá své titulní postavy jako abstraktní figury – racionálního požitkáře Casanovu, posedlého smyslovými požitky (ať už jde o líbání či defekaci) a romantického, instinktivního Drákulu coby jeho naprostý protipól.
Jarmusch naopak na osudovém spojení dvou upířích souputníků časem ukazuje, že upíři jsou taky jenom lidi. Evropská historie, jejíž notný kus Jarmuschovi hrdinové prožili, tu slouží spíše jako pole pro vtípky a pohrávání si s klišé upírských filmů. Jarmusch natočil romanci pro hipstery, film v němž se stírá rozdíl mezi vášní a cynickým odstupem.
Film, který na starý kontinent z povzdálí pomrkává. I kdyby to v rámci jeho kinematografie byla jen hravá drobnůstka pro fanoušky, otec nezávislého filmu stále umí v pár detailech uchvátit i donutit k přemýšlení.
Pobřežní hlídka pro intelektuály a barel recitující haiku
Rotterdam však vedle tematických přehlídek a výběru toho nejlepšího z jiných festivalů především upozorňuje na nové talenty. Vedle soutěžní sekce, kde o tři vítězné Tygry bojují pouze debuty a druhé snímky, dostávají nadějní tvůrci, od nichž festival očekává velké věci do budoucna, prostor hlavně v nesoutěžní sekci Bright Future.
Právě zde se možná nejvíce manifestuje demokratická povaha festivalu, který si neláme hlavu s vysokým a nízkým, umění, žánrovky, podivnosti, experimenty či dokumenty se objevují pospolu a vlastně tyto kategorie mnohdy ani nedávají smysl.
Je osvobozující sledovat v rychlém sledu švihlý japonský debut režisérky a autorky reklam i videoher Lisy Takeby o klonu vzniklém z useknutého malíčku (The Pinkie), kde akce a komedie, romance i agrese koexistují mírumilovně pospolu, poté americkou ódu na raná devadesátá L for Leisure, pojatou jako Pobřežní hlídka či Beverly Hills 90210 pro intelektuály a postgraduální studenty, a hned na to silně bizarní španělskou „krimi“, kde vystupují telepatičtí liliputi či barel recitující v japonštině haiku.
Festival totiž netrpí snobismem největších akcí, ani podbízivostí, která občas dýchá z karlovarské kolonády. Divácké hity tu nejsou ani nadávkou, ani modlou, divnosti nejsou alibisticky odsunuty do sekce půlnočních filmů. A důvěra dramaturgů v experiment i žánrové vyprávění se přenáší i na diváky.
Holanďané možná netočí mnoho skvělých filmů – ve skutečnosti jejich typické filmy jsou dost podobné českým, jde hlavně o poněkud ztřeštěné komedie –, ale nejspíš hlavně zásluhou Rotterdamského festivalu umí dobré filmy ocenit.
Reflexe filmařiny u Porumboia a Hitoshiho
Soutěžní sekci a vítězným snímkům se budu podrobněji věnovat v dalším článku, ale závěrem ještě vypíchnu dva tituly osobitých, zavedených, u nás však po hříchu málo známých tvůrců. Evropskou premiéru si v Rotterdamu odbyla novinka Matsumota Hitoshiho R100 i třetí snímek předního rumunského tvůrce Cornelia Porumboia Když se večer snáší na Bukurešť neboli Metabolismus.
Hitoshi se proslavil snímky Symbol a Big Man Japan, odehrávajícími se v bizarních fikčních světech s prvky fantastických žánrů či videoherních mechanismů. Tentokrát titulní úředníček nezjistí, že se mění v obra a je předurčen k boji s monstry jako v Big Man Japan.
Chlapík z davu rád trpí a upíše se na rok obskurnímu sadomasochistickému salónu Bondage, který poskytuje své služby během všedního dne, během nečekaných situací.
Podivná hra s očekáváním diváků i hrdiny vyústí v sérii ještě divnějších eskapád. A občas vše v komických předělech komentují sami tvůrci. O velkých tématech, o vztazích a o bolesti, se dá vyprávět i jinak, než pomocí pomalých pozorovatelských dramat.
Porumboiu natáčí, podobně jako jeho kolegové Cristi Puiu či Cristian Mungiu, minimalistická dramata, reflektující rumunskou současnost i minulosti. Jeho nový film se odehrává v pouhých 17 záběrech, jde vlastně jen o sérii konverzací mezi režisérem a jeho herečkou. Tématem je film a taky režisérovo zažívání. A mezi řečí u oběda či za jízdy autem se tematizuje spousta věcí. A zdaleka ne jenom ty, o nichž postavy hovoří.
Oba, jinak naprosto rozdílné filmy vlastně spojuje reflexe kinematografického řemesla. A právě v tomto, opět celkem náhodném srovnání, které umožňuje jen maraton festivalových projekcí, se ukazuje i to, že ke kvalitní kinematografii mohou vést opravdu velmi odlišné postupy. Umění není doma jen v kavárnách a salónech.
