Rozhovor - V 16 klasických a sedmi desítkách digitálních kopií vstupuje do kin celovečerní loutkový film Fimfárum - Do třetice všeho dobrého 3D, natočený opět na motivy pohádek Jana Wericha a s jeho původním komentářem.
Pokud pomineme umělecký experiment Jan Němce, je to nakonec první český 3D stereoskopický film, k jehož sledování diváci vyfasují před sálem speciální brýle. Autoři pro to vyvinuli vlastní záznamovou technologii. „Mohli jsme využít dovezené zařízení, které snímalo obraz na dvě paralelní kamery. Jenže stálo 1,5 milionu korun - a my chtěli točit na třech scénách a na čtvrté připravovat další dekoraci," říká producent Martin Vandas.
Brýle jsou přiložené i ke stejnojmenné knížce, která je součástí projektu. K filmu se váže také charitativní aukce jedné z loutek, jejíž výtěžek podpoří Centrum Paraple. Jeho zakladatel Zdeněk Svěrák je spolu s Jaroslavem Uhlířem autorem ústřední písně ke snímku.
Fimfárum Jana Wericha z roku 2002 obsahovalo pět pohádek v režii Vlasty Pospíšilové a Aurela Klimta. Tři roky staré Fimfárum 2 nabídl čtyři příběhy, v nichž tyto tvůrce doplnil Jan Balej. Oba snímky úspěšně reprezentovaly český film na zahraničních festivalech.
V čem byl třetí návrat jiný?
Jednička vznikala z pohádek povětšině již natočených, dokončoval se pouze Franta Nebojsa. Pustili jsme se do toho z určitého sentimentu k Werichovi, poetika filmů jako Lakomá Barka rezonovala s určitou skupinou diváků. Naopak ve trojce jsme přiřadili pohádkám z Fimfára různé stopáže a snažili se je víc zpřístupnit dětem i soudobému divákovi, který si žádá podívanou a výpravnost.
O jaké jde pohádky?
Zhruba polovinu filmu zabírá Rozum a Štěstí, naopak Jak Obři na Šumavě vyhynuli je nejkratší pohádka ze všech tří filmů vůbec. Jiné je třeba také to, že na projektu poprvé nedělal Aurel Klimt. Tentokrát jsem přizval hned čtveřici mladých filmařů, pro něž to byla první zkušenost s celovečerní metráží i s filmem pro kina. Navíc Rozum a Štěstí vyšel knižně až v třetím čtvrtém vydání. Takže to je pro řadu lidí novinka …
Nejsou to pohádky, které zbyly?
V žádném případě. Ve Werichově knize byste pořád našel další pohádky, které stojí za to, například Královnu Koloběžku. Producentka Magdalena Sedláková by si zase přála dělat Zlatou rybku - ale její převedení by bylo nesmírně náročné a i problematické pro dramaturgii. A Tři veterány bych si netroufl - už byli zfilmováni neopakovatelným způsobem.
V čem spočívala producentská úvaha, že Fimfárum 3 má smysl?
Říkal jsem si, že stále funguje působivý, Werichem excelentně namluvený text, který je plný humoru, nadhledu, lidskosti i přiměřené sentimentality. Takže může být výzvou k novému zpracování.
Třetí zařazený příběh - O kloboučku s pérkem sojčím - začal už krátce po natočení Lakomé Barky rozpracovávat výtvarník Petr Poš. Mohl návrhy jenom vytáhnout ze zásuvky. Nicméně se ukázalo, že se jeho rukopis za těch patnáct let výrazně změnil. Původní návrhy byly temnější, mezitím si oblíbil akvarelové pastelky. Najednou dělal barevnější, prozářenější scény, které přitom působí až dětsky naivním dojmem. Co zůstalo, je smysl pro humor, vtípky v detailech a druhých plánech. Miluji jeho jezdecký obraz v královské síni, na které je šlechtic - a za ním je přimalovaný blesk.
Kdo budou diváci Fimfára? Na co lze lákat českého diváka do kina?
Jak jsem řekl, snažili jsme se tentokrát cílit i na děti. Nové Fimfárum je méně expresivní než v podobě velíškovských loutek. Usilovali jsme o inteligentní střední proud, který by byl alternativou vůči disneyovské líbeznosti. Přitom jsme - troufám si tvrdit - výpravní, vtipní. Výsledný film je zručně odvyprávěný a v mnohém moderní. Hromada fórků a citací bude přitažlivá snad i pro rodiče.
Jaký je vůbec český divák?
Myslím si, že má stále rád filmové pohádky, které patří k naší tradici. Zároveň si v době amerických produkcí potrpí na kvalitní řemeslo. Určitá kategorie publika už očekává především únik a úlevu od každodenních starostí. A řekl bych, že se český divák čím dál víc přibližuje k západnímu mainstreamu. Věříme, že lidé budou také zvědaví, jak se čeští tvůrci dokáží poměřit s nejmodernější technologií.
Na druhé straně sleduji, že publikum nemusí a nechce zhlédnout všechny české premiéry. Ostře se rozevírají nůžky mezi úspěšnými tituly a zbytkem produkce. Navíc v době, kdy se skloňuje ekonomická krize, je kino záležitostí, kterou si část lidí klidně odřekne.
První pohádku Fimfára 3 natočila Vlasta Pospíšilová ještě v klasickém formátu, poté jste se ale rozhodli pro stereoskopické 3D projekce.
Definitivní rozhodnutí o 3D padlo ve chvíli, kdy jsem si ověřil, že půjde takto zpracovat již natočenou pohádku. Důvodů bylo samozřejmě víc, stávající trend 3D byl pro nás výzvou. A být v něčem první, s tím lze samozřejmě dobře komunikovat divákem i s médii.
V žádném případě jsem nicméně nebyl bezvýhradným věrozvěstem 3D. Ale když jsem teď viděl ve stereoskopii loutky a dekorace, které jsou prostorově hodně hluboké, opravdu mě to dostalo. I profesionálové, kteří na tom rok dělali, zůstali uhranuti. Česká loutka má odlišný charakter a v tom prostoru se chová jinak. Je působivější, výtvarnější - a opravdu překvapivá.
Vnímáte nástup stereoskopických projekcí jako revoluci srovnatelnou s nástupem zvuku, nebo jde o atrakci?
Myslím, že ta revoluce probíhá pod zástěrkou 3D někde úplně jinde. Za zády diváků neběží filmový pás, ale proud jedniček a nul. Digitální kina přinášejí standard kvality. Film přiblížila divákům do místa jejich bydliště, můžou je tam dávat hned po premiéře jako multiplexy v centrech. Na druhou stranu mají kina mnohem větší strach riskovat. Dostala se pod tlak vydělávat. Obecně se tedy asi zkrátí životnost titulů v kinech, které jimi rychleji prolétnou.
Jinak myslím, že vzniká nová a svébytná kinematografie, která bude fungovat souběžně s 2D filmy - jako televize vedle kin. Dojde k propadu zájmu o ploché filmy, který se ale podaří stabilizovat.
Nepředpokládám, že by stereoskopie byla výhradní platformou kinematografie. Na druhou stranu je možné, že se stane doménou zejména celovečerních animovaných filmů. Na příkladu vnuka Vlasty Pospíšilové jsem si ověřil, že vyrůstá nová generace. Už chce prožívat filmy ve třidéčku.
Vyvíjeli jste i vlastní software. Jak se dělá stereoskopický film „na koleně"?
Mohli jsme využít dovezené zařízení, které snímalo obraz na dvě paralelní kamery. Součástí byl i seminář, jak a kdy pracovat s roztečí kamer, aby se dosáhl prostorový stereoskopický efekt při spasování obou pásů. Jen to stálo 1,5 milionu korun - a my chtěli točit na třech scénách a na čtvrté připravovat další dekoraci.
Takže jsme hledali vlastní cesty. Nakonec jsme objevili způsob, jak využít jednu identickou kameru snímající obraz střídavě v poloze obou očí. Zbývalo najít zařízení, které by plynule pohybovalo kamerou z bodu A do bodu B a zpátky - s přesností na setiny milimetru. A pro něj se musel napsat program. Dnes to lze koupit vyrobené za srovnatelné ceny, před třemi lety nikoli.
Může český animovaný film může jít cestou 3D? A může se udržet bez změny státní politiky či nových koprodukčních možností?
Zatímco Trnka byl brán za konkurenta Disneyho, dnes nikdo nemá ani nedostane prostředky, aby natočil globální blockbuster. Na druhou stranu se můžeme odlišovat, být jiní. Lze vycházet z našich tradic, a přitom být stejně zábavný a filmový, abychom dokázali zaujmout moderního diváka, jenž vyžaduje zábavu, miluje atrakci - a chce stále novou kvalitu.
Jak se sháněly peníze?
Bez podpory fondu bych ho nemohl realizovat. Obecně platí, že si z českých filmů na sebe vydělají jeden dva tituly za rok - jejichž návštěvnost překročí půlmilionu diváků nebo které vzniknout za extremních podmínek. Situace je pořád těžší, navíc animovaný film má ještě dvě nevýhody. Nevidíte tam slavné herecké tváře, se kterými se sponzoři rádi fotí, a natáčení je z pohledu marketingových rozpočtů strašně dlouhé. U Fimfára je handicapem i výrazný český prvek a slovní humor, na který marně lákáte zahraniční koproducenty. Na druhé straně věřím, že tentokrát je výsledek přesvědčí.
N jedničku přišlo 120 000 lidí, na pokračování 80 tisíc. Kolik musí přijít na Fimfárum 3 lidí, kdyby si měl na sebe v kinech film vydělat?
Samozřejmě mám nějaké odhady, jinak jde o poměrně jednoduchou rovnici. Film stál plus minus 30 milionů - 3D ho prodražilo o 22 procent. K tomu si připočtěte 3 až 4 miliony za distribuci a marketing. Průměrná cena vstupného je 110 až 117 korun - v našem případě to srazí dětské vstupné a školní představení. Z ceny si pak odečtěte 50 procent pro kinaře, 15 procent spolkne distributor. Takže abyste vydělal, teoreticky potřebujete 705 882,3 diváka.
