Český dokument si mnohdy idealizujeme oproti tuzemské hrané tvorbě. Prý v něm existuje mnohem víc svobody a možností projevu. Čím blíž k tvůrcům a jejich zkušenostem, tím víc skvrn na téhle představě uvidíme, přesto ale platí, že v rámci dokumentární tvorby se u nás etablovalo několik silných autorských osobností, které do kin dokážou protlačit své vize. U hrané tvorby se s tím setkáváme v mnohem menší míře.
V publiku Večera s českým dokumentem navíc seděli diváci všech věkových kategorií, což odhaluje další rozdíl – hrané filmy u nás mají tendenci demograficky (i jinak) rozdělovat a cílí většinou na jedno konkrétní publikum, zatímco jiné se vůči nim i velmi tvrdě vymezuje. Dokumenty oslovují oproti tomu plošněji.
Zahradník i Herzog
Jako první svůj projekt představil už zavedený Lukáš Kokeš (Pevnost), jehož Nic jako dřív se zaměří na maturanty chystající se do života v nepříliš příznivém prostředí severních Čech. Dokumentarista pořídil prý až 190 hodin materiálu, ze kterého se chystá do dubna příštího roku sestříhat výpověď o prostředí, jež se zdá být od pražského kina Světozor nekonečně daleko. Uvidíme, jestli se vyhne častému problému takto koncipovaných snímků a jeho mladý učeň zahradničiny se nezmění jen v šaška bavícího svojí mizérií zajištěné Pražáky.
Dokumentarista Jan Svatoš chystá na září Archu světel a stínů, která bude poctou nepříliš známým cestovatelům Martinovi a Osa Johnsonovým. Ti jako jedni z prvních pořídili unikátní záběry divokých zvířat i lidí z celého světa a pokoušeli se přesvědčovat civilizované obyvatelstvo počátku 20. století o tom, že džungle není nepřátelské prostředí, ale křehký ekosystém. První upoutávka se poněkud utápěla v patosu, námět však diváky zjevně zaujal a v případě správného uchopení se můžeme dočkat českého ekvivalentu Wernera Herzoga.
Děti online Kateřiny Hagerové budou varovným videem o rizicích pohybu dětí na internetu. Podle projevu režisérky a prezentovaných ukázek se zdá, že půjde především o snímek určený samotným dětem a jejich rodičům méně obeznámeným s internetovým prostředím, tedy spíš tip na projekce pro školu než večerní návštěvu kina. Což ale samozřejmě tento snímek nedělá zbytečným. Hotov by měl být v lednu.
Filip Remunda představil další díl Českého žurnálu, tentokrát o cestě Vojtěcha Filipa a jeho delegace do Číny. I při celkové Remundově kontroverzi, kterou nasbíral za léta spolupráce s Vítem Klusákem, nejde než obdivovat jeho schopnost dostat se k tak podivně exkluzivním událostem jako komunistická exkurze. Stejně tak se potvrdil i jeho talent efektně stříhat obrazy. Jestli z něj vyplyne víc než další přehlídka odhalování trapnosti v čemkoliv, se ukáže po letošním říjnu, kdy bude snímek dokončen.
Vězni a manželé
Dokument S mámou venku Veroniky Jonášové se zaměří na nepříliš známý fenomén matek, jimž je i při jejich pobytu ve vězení umožněn celkem úzký kontakt s jejich dětmi. Časosběrný snímek sledující tři vězeňkyně bude dokončen v červnu příštího roku.
Zajímavý by mohl být Voříšek zmizík, pocta předčasně zemřelému dokumentaristovi Vladimíru Voříškovi. Ten ve své závěti odkázal spolužačce z FAMU Kateřině Krusové bednu s desítkami materiálu cest po Číně, svými zápisky i básněmi a ona se z materiálu pokusí na říjen příštího roku připravit experimentální dokument, který bude jednak rekonstruovat plánovaný Voříškův film a jednak přiblíží jeho svéráznou osobnost, o níž už kolují mezi studenty FAMU legendy.
Tradičnějším počinem bude nejspíš dokument o populární hudební skupině The Tap Tap s podtitulem Postiženi muzikou. Dokumentaristovi Radovanu Síbrtovi se tu otevírá potenciál přednést velmi zajímavou úvahu o postavení a stylu této kapely a o jejím manažeru Šimonu Ornestovi, jenž je často vnímán jako kontroverzní osobnost. Záleží na tom, kolik odvahy bude mít režisér, který přiznává, že hudba skupiny příliš nezapadá do jeho vkusu.
Poslední prezentující pak byla Helena Třeštíková, jež se vrátila k jednomu ze svých manželských párů z Etud a chystá o nich na leden celovečerní Strnadovi. Nejznámější česká dokumentaristka nabídne jistě další ze svých typických snímků. Ani se netvářila, že by plánovala něco jiného, a záleží na vkusu diváka, jestli v jejích oslavách každodennosti stále ještě nalézá něco zajímavého.
