Cyklus Heleny Třešníkové v průběhu ledna na ČT2 pravidelně sledovalo sedm set tisíc až milion diváků.
S jakým cílem váš projekt začátkem 80. let vznikl?
Nikdy v životě jsem nedělala nic, co by mě tak zaujalo a bavilo jako cyklus Manželských etud. A kdybych si měla vybrat nějakou svou práci typickou pro to, čeho bych ráda v dokumentárním filmu dosáhla, určitě by to byl tento cyklus. A to i přes nástrahy a negativa metody časosběrného natáčení, ke kterému jsem se vlastně dostala přes psaní deníků. Píši si je už od svých jedenácti let a vždy mi přišlo zajímavé, když jsem si zpětně četla některé své zápisy a byla překvapená, co všechno jsem už vytěsnila z paměti.
Uvědomila jsem si, jak je překvapivé, když se pravda jedné chvíle konfrontuje s pravdou chvíle třeba o rok později. Často totiž byly v naprostém rozporu. Fabulované příběhy jsou psány s nadhledem k celému příběhu, ale úseky života poskládané za sebe vytvářejí často nepředvídatelné a paradoxní spoje.
Manželské etudy měly mapovat, proč se mladá manželství rozpadají. Páry jsme ale neměli sledovat až ve chvíli, kdy se rozcházejí, ale už těsně před svatbou. Předobrazem pro tyto filmy byly longitudinální studie, které koncem sedmdesátých let prováděli psychologové. Pokus o přenesení této metody dlouhodobého sledování do filmu byl nóvum. Nikdo to nedělal, protože to bylo docela riskantní.
Spolupracovala jste v průběhu natáčení s psychology?
Iniciátorem Manželských etud byl psychiatr Zdeněk Dytrych, který v té době pomáhal z depresí řediteli Krátkého filmu Pixovi, s nímž se rozešla jeho přítelkyně. Doktor Dytrych byl přijetím tohoto námětu v Krátkém filmu vlastně vyplacen za své služby. Tak to tehdy chodilo. Protože ho to ale zároveň hodně zajímalo, hledal s námi i konkrétní aktéry filmů.
Jak jste si definovali okruh osob, které jste chtěli podrobit průzkumu filmem, a jak jste je hledali?
Pro mě bylo zajímavé, že hrdinové mých filmů byli zvoleni naprosto náhodně. Na začátku jsme měli jen stanovena kritéria, že má jít o páry dosud nesezdané, bez nemanželských dětí, ve věku mezi osmnácti a čtyřiadvaceti lety. A jediné místo, kde je bylo možné najít, byla matrika. Ale my jsme tehdy vůbec netušili, jestli se někdo rozhodne jít s námi do tohoto natáčení. Dva měsíce jsme seděli na matrice Prahy 1 každý týden v pondělí a ve středu, v jejich návštěvních dnech a čekali, kdo přijde.
Nevěděli jsme, jestli si budeme moci klást nějaké další nároky, jestli si budeme moci vybírat, protože získat účastníky pro anonymní psychologický výzkum je samozřejmě mnohem snazší než pro výzkum s kamerou, která vše zveřejní. Když ale s natáčením souhlasily první tři páry, které byly definované určitým vzděláním a sociálním zařazením, začali jsme si víc vybírat, aby v cyklu vystupovali vysokoškoláci, středoškoláci i učni. Jiné kritérium jsme v té době nenašli a cestovat mimo Prahu nebylo z finančních důvodů možné. Tak bylo vybráno deset párů.
Dokončení rozhovoru naleznete ZDE.
