Recenze - Rok po premiéře na festivalu v Cannes vstupuje do českých kin první anglicky mluvený snímek hongkongského mága Kar Wai Wonga, melancholické Moje borůvkové noci.
Narozdíl od jeho předchozích snímků Šťastni spolu, Stvořeni pro lásku či 2046 příliš nadšení na festivalech ani u dosavadních diváků nevzbudily. Jedinečný styl, charakterizovaný vizuální omamností i zasněnou posmutnělou atmosférou, se tady totiž ztrácí - nebo jako by aspoň nešel dohromady s americkým světem, do kterého je režisérův nový příběh poprvé zasazen.
Americké lokace sice působí atraktivně, ale ve výsledku navlas stejně jako v té spoustě nezávislých snímků, které každoročně vznikají a objíždějí světové festivaly. Se stejně umluvenými dialogy, rozplizlou stopáží, stejně křehkými písněmi zpívanými stejně křehkými hlasy, stejnými příběhy mladých hrdinů na rozcestí svých mladých životů.
Wongovou hrdinkou je Lizzy v podání zpěvačky Norah Jones, jež se po nechtěném rozchodu vydává na svou roadmovie. Začíná ji v newyorském baru u chápavého Jeremyho v podání Judea Lawa, jeho sbírky cizích klíčů a titulního borůvkového koláče.
A od něj ji pouť dovede - k borůvkovému koláči. Odnikud nikam, přes peripetie zahrnující setkání s věčně opilým policajtem, jeho nevěrnou ženou nebo obratnou hazardní hráčkou Leslie.
Jak správně tušíme, setkává se s těmi milostnými i životními ztroskotanci, kteří mají znázornit hloubku hrdinčina zoufalství, zasahuje do jejich tragických příběhů a sama je jimi na své cestě sebepoznání proměňována. Tahle cesta individualizace ale bohužel nevede do vlastního nitra; zůstává na povrchu a do duše, která má být zlomená žalem, ani nedohlédne.
Plánovaná křehkost filmu i ústřední hrdinky se míjí s naroubovanými příběhy dalších postav, i když díky Rachel Weisz, Davidu Strathairnovu či Natalii Portman mají tyhle figurky aspoň nějaké charisma. Chybí jim ale větší životnost - něco, co by z nich učinilo víc než orloj na cestě hlavní hrdinky.
Ta na tom bohužel v bezkrevném podání Norah Jones není o nic lépe; a rozhodně nevzbudí tolik empatií a soucitu jako její krémově-jazzová hudba, která ve filmu zní. Na své pouti tou rozlehlou zemí, mezi neony nočních barů a kávami denních bister, v nichž tráví čas, působí jen unaveně a nudně. Je prázdná jako film, který chtěl vyprávět o tajemných věcech uvnitř.
Melancholie nezřídka přerůstá v sentimentalitu, snaha o neotřelost v afekt. Amerika očima hongkongského režiséra má pořád svůj půvab, ale už ne tolik originality, nebo dokonce poezie jako Asie v jeho předchozích dílech.
Na další "celovečerní videoklip" je tu moc málo magie, na silný film chybí nadstavba, konflikt, který by řídil postavy a uváděl je do zajímavějších situací. Zkrátka chybí tu hloubka předchozích režisérových filmů. Borůvkové noci se stejně jako jejich hrdinka tváří, že někam spějí, ale vlastně se plácájí na místě.
Zbude docela milý pocit jakési prchavosti, ale ani ten by se neměl vypařit dřív než pára nad hrncem. Možná by ho bylo možné s přimhouřením oka brát jako zobrazení americké prázdnoty - ovšem jen banálně se o banalitě života vyprávět nedá.
Moje borůvkové noci, USA 2007. Režie Kar Wai Wong, hrají Norah Jones, Jude Law, Natalie Portman, David Strathairnm, Rachel Weisz a další. 111 minut, distribuce Palace Pictures. Premiéra 12. června 2008.
