Toronto - Asijské filmy už nejsou jen módou filmových přehlídek. Zejména korejská kinematografie a čínské velkofilmy vstupují na globální trh, o čemž svědčila řada krvavých, akčních, ale i intimních titulů z Dálného východu uváděných na 35. torontském festivalu.
Nejen evropský film, ale i asijská tvorba se snažila přitáhnout v Torontu pozornost severoamerických nákupčích. A řada zemí je za oceánem mnohem úspěšnější než Němci či Italové, byť třeba Číňané se prezentují především dokonale vyrobenými žánrovými hrami typu Reign of Assassins nebo Detektiv Dee a záhada fantomového ohně (oba kung-fu filmy do Toronta přijely z Benátek).
Expanduje rovněž korejský filmový průmysl: loni tamní největší distribuční a produkční společnost CJ Entertainment uzavřela společný podnik se sítí japonských kin Toei, letos se snaží dostat do Číny. Profesionalizující se kinematografie doufá, že dobude Asii podobně jako korejské televizní seriály.
Korejský Rohmer
Z celého asijského programu čněl nejvýše nový snímek režiséra Hong Sang-sooa. Autor označovaný za korejského Erica Rohmera patří k profilovým autorům tamního filmu. Natáčí malé levné snímky se skupinou spřátelených herců. Jeho drobné všednodenní příběhy a intimní dramata lidských vztahů nacházejí odezvu zejména mezi mladou generací.
Hong Sang-soovy filmy vypadají na první pohled zcela jednoduše. Nemají dopředu jasné téma, připomínají spíše setkání s postavami. Kamera, dva tři herci na ulici a děj, který volně ubíhá. Divákovi se mohlo zdát, že jeho příběhy na sebe navazují - byť se mění postavy a prostředí, jehož topografie a atmosféra vždy hraje svou roli.
Autorovo umění ale spočívá ve schopnosti, s níž dovede postavy konfrontovat a komentovat. Nalézá nejvýbušnější a nejobtížnější situace, které je tvrdě odhalují. Říká se, že v Hong Sang-soových filmech se člověk často necítí dobře. Trápíte se a zároveň se stydíte s hrdiny, přesto v nich nacházíte vždy něco zajímavého.
Na jaře v Cannes uvedl Hong Sang-soo snímek Hahaha zachycující milostné minutí v zamotaném trojúhelníku průvodkyně, jejího přítele básníka a studenta filmu. O pár měsíců později poslal do Benátek a nyní do Toronta svůj zimní snímek Oki's Movie.
Popisuje milostné nehody, které na filmové akademii vyvolá soupeření učitele s jeho nadaným studentem o spolužačku Oki. Vzájemná žárlivost vyprovokuje konflikt svědčící nejen o generačním střetu autorit a životního stylu. Příběh slouží autorovi, aby představil svůj pohled na tvorbu, v níž oba muži selhávají kvůli emocionálnímu rozkolu. Zajímavá je opět struktura, která nyní připomíná „školní filmy". Každé z postav je věnován jeden a dohromady potom retrospektivně skládají celý příběh.
Množství krve, nenávisti i bojového umění
Tábor velkých fanoušků, ale i řadu zapřisáhlých odpůrců si vysloužila novinka Kim Ji-woona. Každý jeho film je zcela jiný a představuje vždy jakousi inovaci žánru. V novince I Saw The Devil režisér vyšel z typické korejské figury absolutní pomsty a nejen obsazením známého herce Min-sik Choia se divákovi připomene Oldboy Chan-wook Parka, jehož se Kim Ji-woon snaží překonat množstvím krve, nenávisti i bojového umění.
Čtěte také:
Redford ukazuje Americe, že má v základech i manipulaci
Eastwoodův výlet do života po životě jen smrtelně nudí
Boyle natočil místo filmu adrenalinové video o amputaci
Hokejová máma zahájila filmovou sklizeň v Torontu
Sledujeme příběh absurdní brutální vraždy těhotné dívky, která spolu s dalšími oběťmi slouží zvrhlé rodině k jídlu. Jejím snoubencem je však shodou okolností tajný agent a posléze mstitel, kterého představuje další hvězda korejské extraligy Byung-hun Lee. Případ je hned jasný a od té chvíle jde naopak to, jak rozehrát pomalou, důmyslnou a brutální pomstu, která se mění v nekonečnou honičku. Lovec vždy nechá svou kořist naživu, aby mučení mohlo pokračovat v dalším kole sadomasochistické zábavy z dnešních ulic Soulu.
V souboji o tom, kdo dovede tomu druhému více ublížit, se z obou soupeřů stávají nestvůry. Ocitáme se v řeznictví, kde se na prkně válí lidské trupy, kde se zabíjejí hřeby do dlaní, provádějí bojové hrátky ve skleníku, v lékárně či dokonce za denního světla na soulské křižovatce. Kim Ji-woon ale nedokázal vybalancovat melodrama s absurdním násilím, které ztrácí morbidní poezii i posedlost, natož pak sílu metafory o krvavé vybíjené v extrémně soutěživé společnosti.
Zklamání přinesl i renomovaný režisér Kim Tae-yong, autor psychologických dramat Memento Mori či Rodinné vztahy. Nejnovější Late Autumn je remakem noirového příběhu, v němž se setkávají dva outsideři a zároveň cizinci v Americe.
Čínská vražedkyně jede na propustku z vězení na pohřeb své matky a v autobuse si k ní přisedne korejský gigolo. Jejich osamělé a málomluvné putování Seattlem, stejně jako letmo nahozená láska, však vyznívají velmi rozpačitě. Příběh ještě zbytečně šperkují thrillerové motivy, jako je vražda bohaté milenky. Vznikl jen prázdný „cestovatelský" film, v němž si korejský filmař neuměl poradit s odlišnou zemí ani s její vizualitou.
Američané natáčejí japonsky
Mnohem zajímavější byl nakonec i televizní dokument Genpin japonské filmařky Naomi Kawase, která se vrátila k tématu mateřství i těhotenství. Do zahraničí ale Japonci tlačí úplně jiný film, od něhož očekávají komerční úspěch.
Zpověď je formálně vytříbený, dynamický snímek mnoha nečekaných zvratů, který připomíná videoklip či dobrodružnou videohru. Jeho autor Tetsuya Nakashima je známý filmy Kamikadze Girls či Memoirs of Matsuko. Snímek začíná banální zpovědí neúspěšné učitelky na střední škole, která se snaží zaujmout zlobící třídu. Postupně vyjde najevo, že dva žáci zavraždili její dcerku. Načež se sama přiznává, že spáchala důmyslnou pomstu.
Stojí za pozornost, že japonská kinematografie se jinak dost uzavírá. Domácí společnosti si vystačí s místními blockbustery vycházejícími z televizních seriálů. Japonské hvězdy nedokázal úplně porazit ani Avatar, takže americké společnosti v tomto druhém trhu světa dělají věci nevídané: natáčejí v japonském znění japonské filmy.
