19. KMEN. Snaha o socializaci v prostředí ukrajinského internátu pro neslyšící, ovládaného kmenovou hierarchií a šikanou, ústí do brutálního aktu pomsty. Šokující děj, jehož závěrečné obrazy (domácí potrat) atakují hranici toho, co jste ochotni na plátně ještě snést, není ale na tomto filmu tím nejradikálnějším. Tím se stává samotný způsob vyprávění. Ve filmu se totiž nemluví a celý se odehrává ve znakové řeči bez jakýchkoliv vysvětlujících titulků. Čtyřicetiletý ukrajinský režisér Myroslav Slabošpyckyj obsadil většinu postav právě hluchoněmými jedinci, z jejichž gest, náznaků, prudkých pohybů, postavení a řeči těla i emocí ve tváři odezíráme, co si mezi sebou sdělují. Zároveň se tím seznamujeme nejen se způsobem komunikace hluchoněmých, ale i s tímto pro nás odlišným světem. Ojedinělý přístup k filmové formě učí diváka zároveň znovu komunikovat s filmem pouze prostřednictvím obrazu a zvuku. Podněcuje jeho percepční aktivitu a znovuobjevuje kinematografii jako médium, v němž nejsou ke sdělování potřeba slova. Jde ale o zážitek natolik syrový a sugestivní, že se k němu podobně jako v případě třeba Pasoliniho Saló aneb 120 dnů sodomy nebudete mít asi potřebu vracet. Tuhle opakovanou ránu nočním stolkem do hlavy budete ještě dlouho rozdýchávat. | Foto: KVIFF