4. GRANDHOTEL BUDAPEŠŤ. Wes Anderson groteskním způsobem oživuje alternativní historii středoevropského prostoru. Zaniklé historické epochy v jeho imaginativním podání dostávají svůj specifický tvar, sloužící k postižení nejvýraznějších rysů dané doby. Domácím divákům výtvarným řešením obrazů připomene trikové nápady Karla Zemana nebo náladu filmů Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela a Tajemný hrad v Karpatech s jejich přiznaně pulpovými zápletkami i ironickou stylizací. Režisér se nebojí jít proti aktuálním trendům a z archaické poetiky činí přednost. Neomezuje se ani žánrově, a naopak žánry přizpůsobuje svému vyprávění, v němž nechybí akce, romantika, napětí i šílené situace. Jeho film balancuje někde na hranici mezi crazy komedií, groteskou, dramatem, romancí, detektivkou, thrillerem, válečným filmem a akčňákem, aniž by se nechal některým z těchto žánrů spoutat. Celé jeho formální pojetí působí, jako by se snažil rozmluvit němý film, čemuž jsou uzpůsobeny i herecké výkony, v nichž je kladen důraz na mimiku a gesta. Králem plátna se stává Ralph Fiennes, jehož nejlépe vystihuje bonmot, který ve filmu na jeho adresu zazní: „Jeho svět zanikl dřív, než do něj vstoupil.“