Ve svém typickém klobouku s nehybným výrazem v obličeji Suleimanův hrdina posedává na balkoně bytu či v restauraci v izraelském Nazaretu a zažívá nenápadné absurdity místního života.
O napětí v zemi nevypráví pomocí dramatických situací, ukazuje obyčejný život, souseda, který se mu vkrádá na zahradu, či nespokojené muslimy, kteří sice nadávají hostinskému, že jejich sestře servíroval pokrm na víně, ale sami u toho pijí whisky.
Ten soused poté, co je spatřen u ovocného stromu, halasí: "Já nekradu, sousede, klepal jsem, ale nikdo neotvíral." A odchází s igelitkou plnou citrusů. Další den je zpět, vybaven nůžkami, aby stromy prostříhal. Je jedno, jestli krade či pomáhá, tato a mnohé podobné scény jsou metaforou života v zemi, kde se člověk nemůže cítit doma ani na vlastní zahradě.
A tak se hrdina vydává na Západ. V Paříži i New Yorku se hned na úvod své návštěvy střetává s oběma městy způsobem, který jako by vypadl z průvodce či filmu, jako by normální realita neexistovala a překryly ji podivné mechanismy. V Paříži ulicí zpomaleně procházejí osudové ženy s výraznými náušnicemi, v New Yorku taxikář zavalí protagonistu proudem emotivních slov. Devětapadesátietý Elia Suleiman v obou případech nabízí jen svůj netečný obličej, kterým nenápadně tikají sotva znatelné záchvěvy emocí.
Brzy však do míst, která navštíví, začínají pronikat prvky až nápadně připomínající život v Izraeli. Kolem francouzské banky projíždějí tanky, policisté v ulicích pronásledují podezřelé na monokolech či kolečkových bruslích, v přesných, komických, ale vojensky účelných pohybech. Svět se vmžiku mění v bizarní terén, který brázdí neméně zvláštní dopravní prostředky řídící se zvláštními dopravními návyky, obvykle za účasti mužů v uniformách.
Snímek To musí být nebe není groteskou v duchu Bustera Keatona či Jacquese Tatiho, tady se člověk spíše pousměje, než že by čelil přívalu vtipů a gagů nejen v prvním, ale i druhém a třetím plánu.
Místo vynalézavosti Suleiman vystavěl svou novinku kolem jediného principu, podle něhož okolní realitu začínají stále dokola okupovat stejné cizorodé, potenciálně nepřátelské elementy. Groteskní děs může pramenit z dvojice zmatených japonských turistů, z potetovaného muže popíjejícího pivo v pařížském metru, ale také ze zdánlivě nevinných stop po letadlech na blankytné obloze.
Suleiman točí s přísnou symetrií, která sama o sobě evokuje, jak reprezentanti různých institucí v jeho domovině jednají podle striktních, až nelidských pravidel. Snímek je rozdělený na tři části, většina záběrů umisťuje dění přesně doprostřed plátna, mnohdy navíc scénu dělí okolní architektura na tři souměrné třetiny. Tato stylizace je často zdrojem jemného vizuálního humoru, ale celek chvilkami sklouzává k až přílišnému manýrismu.
Někdy je společensko-politický komentář doslovnější a přesto vtipný, jako když američtí policisté v parku honí od pasu nahoru nahou dívku s andělskými křídly a namalovanou palestinskou vlajkou. Jindy však Suleiman až příliš tlačí, aby všem došlo, jak bídně na tom jsou Palestinci s vlastní identitou či jak obtížné je točit snímky jako ty jeho, které pro západní koproducenty nejsou dost politické. Co má působit lehce a hravě, náhle těžkne a tuhne.
Platí to i o scénce, v níž se v drobné roli sebe sama mihne mexický herec Gael García Bernal. Suleiman karikuje nejen napjaté izraelsko-palestinské vztahy, ale také chování Francouzů či Američanů. Jenže tím, jak v letmých zkratkách ukazuje to nejzřejmější - že Francouzi chtějí točit silně politické filmy, že Američané jsou pokrytci předstírající kamarádství -, sám se zpronevěřuje lehkému komediálnímu tónu. A cpe do něj bezzubá politická prohlášení, byť maskovaná pláštíkem absurdního gagu bez velké pointy.
Suleiman je filmař s rozpoznatelným rukopisem, zřetelný autor, mlčenlivý, ale též nejistotami zmítaný protipól Woodyho Allena. Natočil jednoduchou, formálně sevřenou, avšak místy až příliš okázalou vyprávěnku. Pobaví vtípky beze slov i historkou o hadovi, který nafoukl pneumatiku. Ale jako celek je to had, který, aniž by si toho všimnul, požírá vlastní ocas.
To musí být nebe
Scénář a režie: Elia Suleiman
Film Europe, česká distribuční premiéra 11. června.
