reklama
 
 

Tlumočník se narodil z úvah, jestli jsme se dokázali vyrovnat s minulostí, říká režisér Šulík

27. 2. 2018
Na internetu se objevuje stále více názorů, které popírají holokaust, o slovenském státě se mluví jako o dobře fungující ekonomické struktuře, Slováci ztrácejí kontakt s historií, neboť pamětníci vymírají. Z těchto důvodů se režisér Martin Šulík rozhodl natočit film Tlumočník s Jiřím Menzelem a Peterem Simonischekem v hlavní roli. Premiéru měl na festivalu Berlinale, do české distribuce vstoupí 15. března.

Slovenský režisér Martin Šulík se v novém filmu Tlumočník vydává do minulosti, věnuje se ale tématu, jež má potenciál rezonovat nejen v Česku a na Slovensku. Jeho road movie vypráví o dvou protikladných povahách i zástupcích dvou národů, které za války stály na opačných stranách barikády.

Slovenská pouť střídmého Slováka Aliho v podání Jiřího Menzela a hédonistického Rakušana Georga v podání talentovaného Petera Simonischeka se dotýká válečných křivd i porozumění mezi oběma národy. A také čistě lidského porozumění mezi synem nacisty a mužem, jemuž tento nacista vyvraždil za druhé světové války rodinu.

Berlínské novinářské projekce byly plné a jako důkaz o tom, že téma rezonuje v zahraničí, plně stačí zájem nejen německých médií o rozhovory s tvůrci.

"Věřím, že téma filmu je univerzální. Už proto, že jeden z prvních států, který práva na náš film koupil, je Čína," poznamenal během rozhovoru pro Aktuálně.cz režisér Šulík. "A nemyslím, že čínští diváci vědí mnoho o historii střední Evropy či o vztahu Slováků k Slovenskému státu za války. Film se jich pravděpodobně dotýká právě díky proměně vztahu obou protagonistů."

V čem je pro vás tato více než 70 let stará válečná minulost živé téma?

Nevím, jak je to v Česku, ale na Slovensku i v dalších zemích se to, co se stalo za druhé světové války, stále častěji reviduje. Na internetu se objevuje stále více názorů, které popírají holokaust, o slovenském státě se mluví jako o dobře fungující ekonomické struktuře. Slováci ztrácejí kontakt s historií, neboť pamětníci vymírají.

Proto jsme se spoluscenáristou Markem Leščákem rozhodli, že o tom budeme vyprávět. Z našich úvah, zda jsme se s minulostí dovedli vyrovnat, vyšla postava tlumočníka - člověka, jenž sice žije ve světě, kde se válečné činy nezpochybňují, ale zároveň se snaží vypátrat, co se stalo za války jeho rodičům.

Ve chvíli, kdy jsme začali psát scénář, se objevilo více knih, které vyprávějí o zkušenostech dětí, jejichž rodiče se na válečných hrůzách podíleli. Obraz syna, který pátrá po temné minulosti otce, mi přijde až biblický. Je jako pátrání po dědičné vině. Z těchto dvou zdrojů vyvstaly hlavní postavy.

Byť ony zdroje vypadají různorodě, nám se jejich střet zalíbil. Jeden hrdina je hédonista, druhý asketa. Jeden si rád vypije, druhý je abstinent. Jeden má monogamní vztah, druhý střídá partnerky. Zosobňují také protikladné způsoby, jak jsme se s minulostí vyrovnali. Jeden hrdina chce minulost odříznout, druhý se jí nedokáže zbavit.

Je pravda, že různé neonacistické tendence sílí v celé Evropě, ostatně mrazivým důkazem toho je v Berlíně promítaný český dokument Až přijde válka. V čem však může být podnětná pro současné - české či slovenské - publikum právě perspektiva cizince Georga, který na válku vzpomíná takříkajíc z druhé strany barikády?

Když jsme to s Markem Leščákem probírali, chtěli jsme, aby nešlo jen o cestu krajinou, neboť každá road movie je také o poznání. Chtěli jsme, aby během cesty hrdinové poznali jeden druhého. Řekové mají heslo: Poznej sebe samotného. Oni mluví o introspekci, pohledu do vlastního nitra. My jsme mysleli spíše na poznání sebe skrze druhého.

Jak to fungovalo herecky na place? Postavu slovenského tlumočníka jste musel přeobsadit a místo nemocného Juraje Herze ho hraje Jiří Menzel.

Nejtěžší bylo role obsadit. S Jurajem Herzem jsme měli velké štěstí, narodil se na Slovensku, žil i v Německu, a uměl tudíž oba jazyky. Jeho rodina měla navíc za války podobnou zkušenost, jakou má filmová postava.

Začali jsme s ním i zkoušet, jenže lékař mu filmování zakázal, neboť by pro něj bylo příliš fyzicky náročné. Nevěděli jsme, co dělat, ale pak producenta Rudu Biermanna napadlo, že by to mohl zkusit Jirka Menzel. Přečetl si scénář, dva dny váhal a potom do toho po hlavě skočil. Jsem mu za to dodnes vděčný, jeho nasazení by neměl nikdo jiný. Na place každý den hrál, večer se šel se svými kouči učit slovenské a německé texty a mezitím se neustále cestovalo z jedné štace na druhou. Zvládl to s velkou noblesou i radostí, dokonce celý štáb povzbuzoval.

Jak si porozuměl s Peterem Simonischekem?

Velmi dobře. Vývoj jejich přátelství se promítl i do samotného filmu. Když jsme po dokončení scénáře promýšleli obsazení, zrovna se do kin dostal film Toni Erdmann. Petera jsme v něm viděli hrát ony dvě polohy, jednu sarkastickou, skoro až cynickou, když si dělá srandu ze své dcery, a druhou laskavou.

Podobné polohy jsme potřebovali, a tak jsme mu roli nabídli. Báli jsme se, zda to vezme, tehdy už z Toniho Erdmanna byla událost a Peter tehdy dostal filmové ceny. Možná pomohlo, že Erdmanna produkoval německý koproducent našeho filmu.

Peter přišel na první setkání, pověděl nám, že se mu scénář líbí, vyndal si zápisník a tužku a začal se ptát na konkrétní věci. A já věděl, že to bude fungovat. Někteří režiséři s herci rádi bojují, já to ale nesnáším. Mám rád, když ze spolupráce a vzájemné hry během natáčení vznikne něco zajímavého. Což velmi dobře fungovalo i s ostatními herci.

Ve filmu je důležitý obraz Slovenska, které často působí jako krajina minulosti. Chtěli jste záměrně zobrazit mizející svět pamětníků, místo, kde farmáři stále ještě zabíjejí berany a dělají ovčí sýr?

Slovensko je mnohotvárná krajina, Bratislava je jiná než venkov. Tento svět se snažíme zachytit co nejplastičtěji. Jsou v něm i pumpy a hotely, příběh nás ale vede na místa, která jsou s minulostí více spojená. Samoty zapuštěné v horách takhle zkrátka vypadají. Zobrazit Slovensko jako svět minulosti ale nebyl záměr. Spíš to vyplynulo z příběhu.

Motiv tlumočení je i symbolický, nejde jen o překlad mezi dvěma jazyky, ale i mezi dvěma národy a odlišnými zkušenostmi. Nebyl ale dramaturgický oříšek, když se mnohé repliky ve filmu musely říkat dvakrát v různých řečech?

Byl to i technický problém, překládání jsme se snažili různými stylistickými figurami zjednodušit. Je pravda, že film je hlavně o porozumění.

V této souvislosti mě napadá, že na Slovensku působil spisovatel, scenárista, redaktor a svérázný myslitel Juraj Špicera. Jednou jsme spolu strávili nějaký čas na festivalu v Trenčianských Teplicích a on rozvinul teorii, že kdybychom se učili více jazyků a poznávali kulturu okolních států, více bychom jim rozuměli. Náš film vypráví také o tom, že když si lidé povídají, mohou se i přes velmi protichůdné postoje sblížit.

Z počátku se zdálo, že mezi postavami vznikne ještě intenzivnější konflikt, tón filmu je - byť v pozadí stále nějaké napětí je - vlastně docela poklidný. Takto to bylo nastavené od začátku?

V prvních verzích scénáře takové konflikty byly, ale už z psychologického hlediska to nefungovalo. Když mezi synem esesáka a člověkem, kterému esesák zabil rodiče, vytvoříte velký konflikt, rozejdou se a už nikdy se nedají dohromady. V jádru postav musí být zakódována touha porozumět si. Ze začátku na sebe dvojice ve Vídni zakřičí pár frází, už Georgova následná cesta do Bratislavy je ale gestem podané ruky.

Když jste psal scénář, jaká byla ve vašich očích motivace bonvivána Georga vyrazit na tuto cestu?

Georg nemůže mít tak úplně klapky na očích. Pokud byl jeho otec odsouzený někdy na počátku 60. let, musel se Georg všechna fakta o otcově minulosti dozvědět. Lidé se v jednu chvíli rozhodnou, že s takovou rodinnou minulostí nechtějí mít nic společného, že je vůči nim nespravedlivá. Georgův život je postavený na tom, že vztah s otcem nemá vyřešený. Vrátit se na ta místa na Slovensku, poznat pravdu a pochopit, zda celoživotní útěk před minulostí byl správný, je možná ta hlavní motivace.

Všichni se mě ptají na syna, který chce pochopit svého otce. Přemýšlel jsem ale i o tom, jestli to není film pro otce, jejichž děti jednou budou pátrat po jejich minulosti. Jestli to není také úvaha o zodpovědnosti za naše činy.

autor: Tomáš Stejskal | 27. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama