Recenze - Snad za to může to, že režisér Ridley Scott není Američan, ale Angličan. Snad za to může to, že v arabském světě, přesněji Maroku, už natočil několik svých předchozích filmů (Gladiátor, Černý jestřáb sestřelen a Království nebeské), takže je schopný respektovat cizí kulturu.
Každopádně jeho nejnovější film podle knihy novináře Davida Ignatia je v současném kontextu výjimečný svým náhledem na probíhající "válku proti islámskému terorismu", kde o vítězství, pokud je něco takového vůbec možné, rozhodují nikoli armády pěšáků, ale dokonale vycvičení jednotlivci testující proti sobě kapacity svých mozků.
Globální křupani
Labyrint lží (Body of Lies) zůstává hollywoodským produktem víceméně jen v tom smyslu, že se nijak nešetřilo na výpravě, dobrých hercích a množství natočeného materiálu, který umožňuje nastříhat každou scénu z mnoha úhlů. Nechybí sice klasická dvojitá zápletka, konfrontující pracovní a milostný, případně rodinný život, ovšem jde spíše o doplněk odehrávající se v pozadí.
Jeden agent v terénu (Leonardo DiCaprio) a jeden doma v Americe (Russell Crowe) - spojeni pupeční šňůrou mobilu - se snaží dostat hlavu jedné teroristické organizace, která se ukrývá nejspíš v Jordánsku. K tomu, aby mohl být muž jménem Al-Saleem dopaden, je ovšem potřeba spolupracovat s místní tajnou službou, kterou řídí charismatický a nadřazený Háni (hraje ho překvapivě, ale velmi přesvědčivě Mark Strong, jenž není původem Arab, ale Brit s italskými předky).
Scénář Williama Monaghana, jenž už v historickém Království nebeském posunul Scotta směrem k mnohem tolerantnějšímu vidění světa, je v rámci Hollywoodu převratný tím, že Američany líčí v zásadě jako ignoranty, kteří si sice myslí, že jsou vzhledem ke svému mocenskému postavení a technologické převaze vcelku oprávněně globální policajti, ale chybí jim cit chovat se citlivě na lokální úrovni.
Absolutní pohnutky
Taťkovsky rozteklý agent Ed Hoffman, jehož Crowe vybavil roztomile neohrabanými pohyby a bodrým křupanstvím, je doslova dokonalým ztělesněním současné americké zahraniční politiky, jak ji vidí její kritici. Myslí si, že je chytřejší než ostatní, protože má lepší připojení na satelit, ale téměř nikdy nevytáhne paty z domu.
Šlachovitý, unavený a věčně domlácený Roger Ferris zase představuje prototyp Američana, který dovede žít mimo svou zem a umí splynout s jiným kulturním prostředím. Přitom je v něm ukryt zvláštní idealismus, jenž není vlastní nikomu jinému než Američanům.
Ostatně, těžko navíc dnes najít herce, který v sobě nese lépe všechny pozitivní vlastnosti, s nimiž si spojujeme pozitivní tvář Ameriky. Mladý, ztepile krásný, uvědomělý, ekologicky smýšlející, empatický - přesně takový je Leonardo DiCaprio pro své fanoušky a fanynky.
Haní i Al-Saleem se zase vykazují aristokratickou vznešeností a jejich pojetí spravedlnosti - zdá se - vychází z mnohem silnější víry, než je snaha zachovat "moc západní civilizace". Jakožto muslimové jednají z mnohem absolutnějších a duchovnějších pohnutek, jež bezvěrcům či nezasvěceným budou vždy připadat tajemné.
Nepřehledné dávkování informací
Takto popsáno se zdá, že má příběh poměrně klišovitě rozvrženou šablonu a vystupují v něm pouze stereotypní a jednorozměrné figury, byť tentokrát "jen" otočené oproti standardnímu hollywoodskému filmu, který sebezamotanější politickou situaci rozetne ráznou akcí. Naposledy jsme tento kovbojský přístup, který zhatí veškerou pečlivě budovanou mozaiku mezikulturních vztahů, viděli ve filmu Království od režiséra Petera Berga.
Jenomže Labyrint lží nepřetíná děj akcí, která má potěšit oko teenagera, jenž arabský svět vnímá skrze zaměřovač v počítačové hře. Dokonce ani nelíčí hrdiny v ostrých kontrastech a nenechává nikomu vyloženě vyniknout. Ostatně ani Leonardo už tady nevypadá, že by si ho někdo vyvěsil na plakát v pokojíčku.
Film stojí především na velmi rychlém, záměrně lehce nepřehledném dávkování útržkovitých informací, z nichž není snadné vyčíst, jaký plán má Ferris, jaký Hoffman a jaký Hani. Vyprávění se zhruba třikrát octne v bodě, kdy si uvědomíme, že jeden z tří (spolu)hráčů myslel o nějaký tah dopředu před ostatními, ale my jsme o tom neměli tušení a považovali ho naopak za neprozíravého.
Vesmírný satelit
Rámování děje ze stále vyšší perspektivy nalézá ekvivalent v obrazovém řešení, kdy se díváme na záměry ze satelitu, které zoomují tam a zpátky a hledají své objekty k zaměřování a odposlouchávání.
Labyrint lží se tím zařazuje k hollywoodskému trendu poslední doby, kdy se nás filmy snaží přehlcovat daty a zároveň nám prošumí hlavou, aniž by v ní zanechaly hlubší stopy. Scottovu profesionálně maximalistickému snímku přitom nelze upřít snahu o realismus a vyváženost a ochotu nebýt prvoplánově efektní.
Jistě samozřejmě někoho napadne, že linie vztahu mezi Ferrisem a muslimskou zdravotní sestrou je už zbytečná úlitba politické korektnosti a ve filmu měla raději zůstat Ferrisova manželka, s níž se rozvádí. (Je škoda, že všechny scény s holandskou herečkou Carice van Houtenovou známou z Verhoevenovy Černé knihy byly vystřiženy.)
Potíž ale není v takových drobnostech. Syndrom „sejde z očí, sejde z mysli" u Labyrintu lží vychází zřejmě z toho, že i sám příběh naznačuje, jak bezvýznamná jsou všechna ta škatulata, hejbejte se. Každý terorista i agent je nahraditelný a film to podává natolik dynamickým způsobem, že nás nenutí pocítit něco hlubšího.
Ve svém vyprávění o cynismu lidí od CIA, jenž se urychluje mžikovými přenosy elektronických dat, se film sám svou rychlostí jen tak rychle cynicky vznáší nad lidskými osudy jako vesmírný satelit.
Body of Lies, USA 2008. Režie Ridley Scott, scénář William Monaghan, kamera Alexander Witt, hudba Marc Streitenfeld , hrají: Leonardo DiCaprio, Russell Crowe, Mark Strong, Golshifteh Darahaniová, Alon Abutul, Ali Suliman, Vince Colosimo ad. 128 minut. Premiéra v ČR: 27. listopadu 2008
