Z masážních salonů a zaplivaných lokálů vede daleká cesta k miliardovému byznysu. A zrod pornografického průmyslu v seriálu The Deuce: Špína Manhattanu tu cestu prošlapává hodně špinavými newyorskými ulicemi. Vlastně především jednou, neboť název ceněného dramatu od HBO odkazuje k části 42. ulice na Manhattanu, kde toto odvětví vzniklo mezi pasáky, prostitutkami a gangstery.
Ve druhé řadě The Deuce se děj posunul z roku 1972 o pět let později. A to je v neustále se transformujícím New Yorku nesmírný skok. Velkou předností série je právě schopnost ukázat horečnaté změny nejen v legálních i nelegálních oblastech obchodu se sexem, ale v celé společnosti.
Změna se odráží už v titulní písni. Funkovou melodii Curtise Mayfielda z první řady vystřídal song Elvise Costella This Year’s Girl, ve kterém zní především pořádná porce punkového a novovlnného nihilismu.
Ani první řada však nebyla žádným diskovečírkem. Tvůrce seriálu David Simon se do dějin televizní zábavy zapsal bostonskou kriminálkou The Wire: Špína Baltimoru a nyní v The Deuce s podobným citem pro detail zkoumá, jak lze žít na hraně. Jak zůstat člověkem v prostředí, které vás mění v předmět a zboží.
V roce 1977 už Simon své hrdiny a hrdinky nezachycuje v ulicích, byť v jádru se mnoho nezměnilo. Pasáci se k prostitutkám stále chovají se stejnou brutalitou, jen už se místo na ulici producírují před kamerami. A dokonce získávají "porno Oscary", jak vtipně i drsně ukazuje třetí epizoda.
Tento "lesk a bídu kurtizán" nejlépe zosobňuje Maggie Gyllenhallová coby Candy v jedné ze svých životních rolí. Zatímco New Yorkem cloumá punk, umělecká avantgarda a otázky ženské emancipace, Candy v pornoprůmyslu hledá cestu k realizaci, nejen k výdělku peněz, ale především k důstojnějšímu životu.
Už dávno není prostitutkou a vlastně se ani příliš neobjevuje před kamerou, touží stát hlavně za ní, režírovat, vnést do světa nekonečných souloží příběhy a emoce. "Jde o hlad, hrůzu i riziko," pokouší se přiblížit postavě režiséra Harveyho Wassermana, co vše by mezi ty mechanické kopulační pohyby šlo dostat ze života.
The Deuce opět skvěle vyvažuje drama s komedií, vztahy mužů a žen či umění a byznysu portrétuje bez naivity, ale též bez vyhrocenosti. Zato s nadhledem.
V nejlepších scénách dovede předestřít celospolečenskou náladu a mocenské vztahy během jediného okamžiku. Třeba když v třetí části Candy zatouží natočit porno verzi Červené karkulky a značnou část této epizody se o tom baví s různými lidmi.
Náhle mezi vtípky, nepochopením i nadšením jeden z živelných dialogů ukončí poznámka producenta, která Candy opět vrátí z role kolegyně a emancipující se ženy do míst, kam podle pasáků a nových žraloků pornoprůmyslu patří. Na kolena, pod stůl, k rozepnutým kalhotám.
Jediná slza, jediný krátký tik ve tváři Maggie Gyllenhallové - předtím než se k situaci pragmaticky postaví "čelem" - vyjádří, co slova nesvedou.
Právě schopnost vyprávět překvapivě, v detailech i gestech činí z The Deuce tak silnou podívanou. Tvůrci vědí, kdy být explicitní a kdy naopak stačí ukázat jeden tik v koutku oka. Ten pak může mít sílu laviny.
Ne všechny dějové linie mají podobnou sílu jako příběh Candy, která v polovině osmidílné druhé řady patří k jednoznačně nejkomplexněji zachyceným hrdinkám. Scény, v nichž se pasáci neumí sžít se svými novými rolemi - ať už před kamerou, nebo v pozadí vznikajících pornofilmů - a kdy se na okamžik ocitají v moci ženy režisérky, jsou vtipné i dojemné. I na plac hanbatých snímků a do špeluněk s levným alkoholem patří v The Deuce empatie.
James Franco pokračuje v dvojroli bratrů, kteří se protloukají životem různými ošemetnými způsoby. Barman Vincent a gambler Frankie se ve svých "kariérách" posunuli jen o píď a jejich postavy zaslouženě nedostávají tolik prostoru. I když lze tušit, že tento svět, napojený na místní mafiány, ještě nabude na důležitosti.
The Deuce dovede své prostitutky, pornoherečky i pasáky skutečně obnažit. A nemusí se kvůli tomu na obrazovce objevit přímočarý důkaz, že v tomto průmyslu záleží na velikosti. Byť ani těchto scén se tvůrci a stanice HBO nebojí. Jen jimi rozumně šetří a ukazují, že tady jde především o velikosti ega. A žádné ego není tak velké, aby se za ním neskrývala celá plejáda nejistot.
