Terapie bolestí. Syrový dokument kandidující za ČR na Oscara kazí esejistické vsuvky

Holubi. Živočichové, na nichž dříve stála dálková komunikace a kteří bojovali ve válce. Dnes už je však nepotřebujeme. Většina je vnímá jako obtěžující parazity, kteří zamořují ulice trusem. Je to ale jenom naše chyba, sobecky jsme selhali. Chovali bychom se k nim lépe, kdyby byli ze zlata? Režisérka Pepa Lubojacki názvem svého celovečerního debutu načrtává jasnou paralelu s lidmi, kteří žijí na ulici a potýkají se závislostmi. Stejně jako její starší bratr David. 

Lubojacki jeho, rodinu a sebe roky točila na mobil. Jde o výsostně subjektivní tvar, utkaný z posbíraného materiálu a esejistických vsuvek. Na začátku nám popisek říká, tohle není začátek příběhu, jen začátek materiálu. Rodina se v alkoholismu cyklí. Otec měl stejné problémy, bratranec taktéž. Děti devadesátých let, které svět nechal za sebou, si tohle dědictví nesou. Existuje kauzalita? Útržkovité vyprávění dokumentu sleduje Davidův boj se střízlivostí, střídání života na ulici a několika dalších šancí k novému startu. 

Film však není ani tak o něm, jako spíš o jeho autorce, jejíž přístup připomíná jakousi formu autoterapie. Což je dnes rozhodně vzrůstající umělecký trend, příznačně úměrný době, kdy se vytrácí humanismus. Umění chceme vnímat osobní perspektivou, chceme syrový otisk a nedokonalost. To Lubojacki naprosto splňuje. Neskrývá se před ničím, komunikuje své pochyby, vztek, lítost, kameru nastavuje i v momentech, které už někomu mohou přijít za hranou.

Empatické tklivé i lacině efektní záběry 

Etickou problematiku sama ve filmu zmiňuje. Je správné bratrovi platit za natáčecí den? Jaký to bude mít smysl? Dává opravdu svůj souhlas? Jakkoli tyto motivy zazní, v zásadě s nimi nepracuje. Surové záběry jsou kombinované s těmi pečlivě komponovanými, s přibývající stopáží by se film dal označit za pomyslný ekvivalent uměleckého vlogu. Neukotvený tvar stupňuje množství popisků, a především fotky z rodinného alba rozpohybované pomocí AI. Fotografie robotickým hlasem a zneklidňující umělou animací komentují děj, přináší sebekritiku, ironii a také objasňují minulost. 

Zároveň slouží coby zcizující prvek, dopřávají autorce odstup, moment k oddechu od bolesti. Otázka je, zda je to přenositelné i na diváka. AI prvky se velmi záhy vyčerpají, nabírají kontury nežádoucího a samoúčelného triku. Stále častěji totiž jen opakují už několikrát řečené, v tom horším případě tezovité skutečnosti. Setkáváme se s pozoruhodným kontrastem. Intimními, empaticky nesmírně tklivými záběry, v jejichž opozici stojí esejistické vsuvky a snaha o komentářově laděnou poezii bolesti odříkávající rádoby hloubavé myšlenky. 

Například pokládání otázek ve stylu „Co je závislost?“ či záběry autorky plovoucí ve vodě čiší hlavně lacinou efektností a performativním dojmem. Ke konci pak přibývá takřka edukativních pasáží. Ostatně snímek tak nějak nemá téma nad rámec těch zjevných – závislost a revidování vztahu s někým, kdo se s ní potýká. Namísto myšlenek a vrstvení motivů skrze ambiciózní formu jsme odkázáni na útoky bolavé upřímnosti obrazů křehké reality, zatímco zbytek je tak nějak navíc. 

Osobní perspektiva v hlavní roli 

Divácký zážitek se však bude opírat právě o ty momenty, kde režisérka s bratrem zažívají chvilky pomíjivého štěstí, aby posléze přišlo již tolikrát zažité zklamání, které se stupňující se frekvencí bolí stále intenzivněji. Lubojacki se vyhýbá sociálnímu striptýzu. V jádru totiž nevypráví o utrpení, nýbrž o lásce. A právě nefiltrované výjevy boje s vlastním já, záchvěvy pragmatické racionality vytržené z alkoholového oparu i emotivní sourozenecké rozpravy sugestivně strhnou, stejně jako Davidův naturel. 

Lubojacki totiž akcentuje bratrovu hravost a starostlivost, stejnou měrou však nepřehlíží ani jeho sobecké výpady. V zásadě chce ukázat, že alkoholika nedefinuje jeho závislost ani život na ulici. Jde jen o jedny z faktorů jinak komplikovaných a pestrých osobností. Jaká škoda, že nám autorka tohle všechno musí s nádechem patosu didakticky vysvětlit. Přitom obrazy samotné jsou natolik nosné a výmluvné. Stojí za tím nedůvěra v publikum? Nebo obava z toho, že bratr zůstane nepochopen? 

Film jako takový silně naráží na limity zvolené metody. Absolutní upřímnost, propsání vlastního já a životního procesu na plátno impulzivním způsobem (byť odvážně a působivě) mají za následek stále otravnější nahodilost. A jistě – chaos, těkavost i cykličnost jsou zde určující i formálně, což autorka podtrhuje několika repeticemi. Na stranu druhou jde o chvílemi až příliš průhledný koncept, za který se lze v rámci tvůrčí metody (v tomto případě paradoxně) jednoduše schovat. Nakolik tedy snímek ohledává příčiny a souvislosti a na kolik je „pouhou“ deníkovou koláží? 

Související

Česko vyšle do boje o Oscara dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato

Kdyby se holubi proměnili ve zlato jsou nakonec mnohem zajímavější coby podnět k diskusi. Evokují otázky ohledně etiky: Kde končí hranice filmové exploatace? A jsou extrémně osobní dokumenty, kde autorka nejde od díla oddělit, tou ideální volbou? Rozhodnutí vyslat film na Oscary je rozhodně oprávněné. Jde totiž o živelně mladistvý titul, podepřený skutečně zdrcujícími i hřejivými momenty. Ale osobní perspektiva a svlékání niterných vrstev by neměly být jedinými kvalitami. Naopak, měly by otevírat cestu k něčemu širšímu, což se tady ale neděje.