Portrét génia, monstra, možná doby. Film s Cate Blanchett si klade příliš velké cíle

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
22. 2. 2023 13:15
Dirigentka Lydia Tár je takřka dokonalá. Hudbu studovala na předních školách od Harvardu po Vídeňskou univerzitu. Vedla slavné orchestry v Chicagu či New Yorku, až zakotvila v Berlíně. A tato žačka Leonarda Bernsteina jako jedna z mála získala televizní cenu Emmy, hudební Grammy, filmového Oscara i divadelní Tony. Má to jen dva háčky. Hrdinka filmu Todda Fielda je fiktivní. A nejspíš trochu mrcha.

I když právě způsob, jakým americký scenárista a režisér Field zamaskoval, nakolik je hrdinka jeho snímku nazvaného Tár monstrum a nakolik oběť, z něj činí událost. Hovoří se o ní od loňské premiéry v hlavní soutěži benátského festivalu. Za tu dobu film získal tři Zlaté glóby včetně toho pro nejlepší herečku a patří k oscarovým favoritům. Česká kina ho začnou promítat ve čtvrtek.

Právě cena pro třiapadesátiletou australskou představitelku hlavní role Cate Blanchett, která hraje okouzlující hudební hvězdu, je víc než oprávněná. Hned v úvodním rozhovoru se skutečným novinářem Adamem Gopnikem z časopisu New Yorker se představuje jako osobnost, jakých chodí po světě málo. Má jasný pohled na svou profesi, ví, kdy položit důraz na správné slovo, ba slabiku, aby publikum bylo v její moci stejně, jako když drží v ruce taktovku.

Podobně Lydia Tár vládne nad svými studenty v hudební škole Julliard. Je nejen schopná, ale šarmantní, má rozhled, zkušenosti i názory, s nimiž se okolí těžko může měřit. V průběhu více než dvouapůlhodinového snímku, který vzdoruje žánrovým škatulkám, se však její pozice zároveň neustále problematizuje.

Todd Field natočil film s ambicemi, jejichž míra se vyrovná velikosti hrdinky. Je to dílo pevně ukotvené v nástrahách doby, pro jejíž povahu jsou zásadní pojmy jako cancel culture či #MeToo. A také snímek, který odmítá jít nabízející se cestou pečlivě vystavěného investigativního či životopisného dramatu.

Lydia Tár není Harvey Weinstein. Ani jiný postarší heterosexuální bílý muž. Je ženou ve vysoce postavené pozici, jaké obvykle zastávají muži. Je lesba. A také schopná manipulátorka.

V základu stojí nabízející se dramatický oblouk. Hrdinka se právě nachází na vrcholu kariéry, s Berlínskými filharmoniky zkouší vrcholnou pátou symfonii Gustava Mahlera, pendluje mezi Evropou a New Yorkem, kde má vydat autobiograficky laděnou knihu. A pak se objeví obvinění, že se dopustila čehosi nevhodného.

Jenže režisér nechtěl točit životopisné drama o pádu problematického génia, ani portrét monstra. A vlastně ani charakterovou studii. Nečernobílý pohled na aktuální téma, které štěpí společnost, opírá o pohyb ve svébytném univerzu utkaném z úlomků různých žánrů a tendencí převážně americké kinematografie.

Veškerá obvinění či konverzace důležité pro posun děje a protagonistčina případu slyšíme jen v náznacích, pouze tušíme, co se stalo, ale názor si udělat nelze.

Vše se odehrává na pozadí zkoušení Mahlerovy symfonie, proslulé svým emočním záběrem a zdrcujícím závěrem. Ale také tím, že je považována za jeho nejkonvenčnější dílo. Sám skladatel zklamaně prohlásil, že ji nikdo nepochopil. A že si přeje, aby Pátou mohl poprvé dirigovat padesát let po vlastní smrti.

Film chce být obdobou tohoto slavného díla. Je to především emoční portrét hledající rozpory mezi sebevědomou hrdinkou, jež školí studenty, a poněkud neurotickou figurou. Ačkoli do New Yorku létá soukromým letadlem, žije v Berlíně, městě plném chaosu a špíny.

Cate Blanchett v roli Lydie Tár a Sophie Kauer jako Olga.
Cate Blanchett v roli Lydie Tár a Sophie Kauer jako Olga. | Foto: Focus Features

Snímek nepředvídatelně meandruje - od chladného díla s příchutí thrilleru poháněného ostrými, nečekanými střihy přes temnou, tragickou pouť světem, v níž lze cítit ozvuky tvorby režiséra Paula Thomase Andersona, až po absurdní grotesku o lidské mizerii v duchu bratří Coenů.

Hrdinku neustále pronásleduje neklid, už v rovině zvuku a hudby, za níž stojí islandská skladatelka soundtracku Hildur Guðnadóttir. Režisér se snaží vyobrazit výjimečnou mysl uvězněnou ve světě rytmů a arytmií. Postavy, s nimiž se Lydia Tár názorově střetává, jsou jakýmisi sonickými rozbuškami. Mladý student, jenž kvůli své orientaci a identitě nemůže docenit "mizogynního patriarchu" Johanna Sebastiana Bacha, po celou dobu hovoru s dirigentkou nervně klepe nohou, starší kolega cvaká propiskou. Pro hrdinku jsou to jen otravné noty, které je třeba vyškrtnout z partitury.

Zprvu bravurně režírovaný, suverénní snímek se však i kvůli takovýmto scénám láme v dokonale vypočítaný produkt. Umí hovořit o komplikovaném tématu, nebýt karikaturou, necílit na jednoduché terče, ale zároveň nikoho nepohoršit. A v posledku nic neříct.

Když se dirigentka a pedagožka pře se studentem o Bacha, vidíme zkušenou ženu unavenou světem, kde se každý druhý mladý člověk rád a snadno nechá urazit. Není těžké být na její straně, když protipólem jsou argumenty typu "Bach měl mnoho dětí s mnoha ženami, proto nechci a nemohu studovat či prožívat jeho kompozice".

Přitom Todd Field dělá vše pro to, aby nemohl být nařčený, že svět vidí hrdinčinou optikou a přitakává jí. Je unikavý, příběh staví na odmlkách a výpustkách.

Sophie Kauer jako Olga a Cate Blanchett v roli Lydie Tár.
Sophie Kauer jako Olga a Cate Blanchett v roli Lydie Tár. | Foto: Focus Features

Tár je promyšlený, v lecčem precizní film. Přesně dávkuje prosvětlené scény z koncertních sálů v kontrastu se stísněnou temnotou bytů a uliček, kde štěkají psi a hrozí, že člověka pokoušou. Vyhýbá se spoustě nabízejících se klišé, nechce být portrétem monstra ani amadeovského génia, který žije mimo prostor a čas, a proto cokoli provádí, vyvažuje mimořádnost jeho tvorby.

Lydia Tár naopak v úvodu zdůrazňuje, že dirigent je pánem prostoru a času. A také tím, kdo stojí na hraně mezi tvůrčím umělcem a dobrým řemeslníkem, který jen dotváří díla velikánů.

Snímek osciluje podobným způsobem. Je vizuálně i zvukově uhrančivý, rozpíná se do velké tematické šíře, ale těžko jej označit za komplexní. Chybí mu lehkost, nápad, něco, co by ho vydělovalo.

Režiséři jako Paul Thomas Anderson či bratři Coenovi mají vlastní, čitelné rukopisy. Todd Field se spíše podobá snaživému médiu veřejné služby, které chce promluvit o důležitém tématu stylem "pět minut pan Hitler, pět minut Židé". Je v tom velmi dobrý a přesvědčivý, na sběr dalších cen to jistě bude stačit. Na hlubší zápis do mapy americké a světové kinematografie už sotva.

Film

Tár
Scénář a režie: Todd Field
CinemArt, česká premiéra 23. února.

 

Právě se děje

Další zprávy