Dokumentarista Jan Látal natočil empatický portrét folkaře, jehož tvorba rozděluje publikum. Není to ani pomník, ani snaha bourat modly. Snímek nazvaný Tahle doba není pro nás bude soutěžit na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu Ji.hlava, který začíná příští úterý 26. října.
Hvězdy české populární hudby nemají v poslední době štěstí na své filmové podobizny. Předloni promarnila Olga Sommerová šanci ukázat v jiném světle Jiřího Suchého ve svižném, autorova hudebně-divadelní pásma připomínajícím, ale nepřekvapivém snímku Lehce s životem se prát. Umělec spojený s divadlem Semafor v něm nedostal jedinou šanci vystoupit ze své komfortní zóny. A podobně "po srsti" vyprávěla Olga Malířová Špátová ve filmu Karel o Karlu Gottovi.
Paradoxně jediný živý moment, kdy na vteřinku zarezonuje něco neplánovaného, vyvstane v prvním ze snímků, když se Suchý s Gottem potkají - prvně po 57 letech. Je to jen chvilka mlčení, nejistoty, možná trapna, která odhalí bariéru mezi nimi. Víc takových chvilek ale filmařky nenalezly.
Jedenačtyřicetiletý režisér Jan Látal se vydal jinudy. K Janu Nedvědovi se dostával dlouho. A když si získal jeho důvěru, nepustil se snímkem Tahle doba není pro nás do pokusu převyprávět beze švů jeho život a úspěchy. Spíše s ním chtěl prostě pobýt na jeho možná posledním turné. Jako u táboráku. S empatií, ale také s ochotou nechat kameru ve správný okamžik běžet o něco déle. A počkat, co se vyjeví.
Pětasedmdesátiletý Jan Nedvěd je pro jedny talent s obrovským citem pro melodii, který s bratrem vyprodal stadion na pražském Strahově. Pro druhé je to písničkář, jenž už od folku došel na hranu popu či přímo kýče.
Podobná hodnocení v poměrně širokém rozpětí zaznívají z úst jiných muzikantů, kteří v nějaké podobě Nedvědovy písně interpretují. Od mladých trampů, co se je láskyplně snaží oživit v jiné podobě, přes kapelu, jež je převléká do jazzového aranžmá, po zpěvačku Muchu a její ironickou coververzi skladby Podvod. Tu v až výsměšné podobě hraje také Xavier Baumaxa. A na otázku, proč se u toho tak pitvoří, odpovídá, že "na vážno" by to zahrát nedovedl.
Látal dává podobným názorům prostor, sám se ale snaží především sledovat muzikanta na sklonku dráhy, pozorovat, s jakým nábojem a proč stále tvoří. A nachází chlapa, který se možná až křečovitě drží světa, v němž vyrostl a v němž se proslavil. Kterému občas do radostného vstřebávání okolního světa vstoupí slza dojetí či uvědomění, že někdejší časy už jsou pryč. "Já jsem se nezměnil, ale okolo mě se změnilo možná všechno," je přesvědčený Nedvěd, který s manželkou Pavlínou žije v chatě na Sázavě a stále denně skládá.
Dokument se vyhýbá komplikovaným rodinným vztahům a křivdám minulosti, soustřeďuje se čistě na hudbu a na toho, kdo ji komponuje.
Vznikl epitaf "chatového trampa", jak se nyní sám Nedvěd označuje. Muže, kterému lze věřit až bezelstnou upřímnost, s níž tvoří. A s níž pronáší plamennou obhajobu trampingu: "Jsem šťastnej, že tě mám. Celejch třicet čtyřicet let. Jseš parchant, lump a někdy bych tě nakop a nenávidím tě někdy. Ale já jsem tak šťastnej, že jsi vedle mě. Protože jsi člověk, co mě něčím naplňuje, ani nevím čím. To je tramp, tramping, kytara…"
Snímek však příznačně začíná na jedné z demonstrací Milionu chvilek pro demokracii, kde písničkář vystoupil. A zdaleka nebyl přijat jen kladně. Když se k této události později sám vrací, je vidět, že nevnímá, proč s tím mnozí lidé mohou mít problém. Vždyť právě bratři Nedvědovi udělali z drobné táborákové písně šlágr a celorepublikový fenomén. A právě tím zbavili folk své společensko-kritické podstaty, když jej přetvořili na dojemný líbivý žánr, v němž se tak maximálně chlap vyzná z nevěry a zase se jede dál.
Ono se silným prožitkem v hlase vyřčené trampské krédo je možná oslavou kamarádství a pospolitosti, zároveň se v něm ale celý svět smrskává na banalitu.
Režisér Látal se nikdy nepokouší konfrontovat písničkáře napřímo. Mezi řádky však zaznívá vše podstatné. Snad až na jednu věc. Nedvědův svět je prostoupený nostalgií, jeho písně dojímají generace. Přesto jeho vystoupení po českých kulturácích připomínají spíše loučení s dalšími pamětníky. A jako by ta hudba jinak už přežívala jen v ironických předělávkách a za dlouhých večerů u ohňů.
Přitom právě tyto oblíbené, upřímně od srdce znějící skladby, v nichž si autoři povzdechnou nad stavem světa a zase na vše zapomenou, dodnes ovlivňují další tvorbu. A mainstreamový český folk dodnes umí nejlépe jedinou věc: ve správný čas pozhasíná.
