Ta krajina už mi leze na nervy. Proč Češi jezdí rybařit do Norska

Martin Šrajer Martin Šrajer
23. 7. 2021 11:57
Kafe, pivo, cigarety a krátké hovory o rybách. Při sledování dokumentu o Češích rybařících v Norsku se divák většinu času nemá čeho chytnout.

V posledních letech se zdejší dokumentaristé stále častěji vydávají za hranice republiky. Zatímco ve filmech Švéd v žigulíku, Kibera: Příběh slumu nebo Kiruna - překrásný nový svět je český element zastoupen pouze štábem, dokumenty #SandravUgandě, Dálava nebo Jak Bůh hledal Karla sledují přímo Čechy snažící se porozumět cizí kultuře.

Divácky vděčný střet dvou odlišných mentalit navenek slibuje také film Ivany Pauerové Miloševičové, která dříve natočila dokument o domácím násilí na seniorech nebo několik epizod seriálu o nástrahách těhotenství Čtyři v tom. Její novinka nazvaná Svéráz českého rybolovu, kterou od čtvrtka promítají kina, bohužel příslib nenaplňuje.

Úvodní titulek oznamuje, že do Norska každoročně jezdí chytat ryby přibližně 15 tisíc Čechů. Aby lépe pochopila skrytý půvab zájezdů, kterých se účastní i její manžel, Miloševičová se roku 2019 také vydala do norské rybářské vesnice Bessaker. Pozornost zaměřila na šest mužů ve středních letech nebo v důchodovém věku, které krom lásky k rybaření spojuje jedna jihlavská pivnice.

Důchodce Jarda, neoficiální šéf výpravy, vyráží do Skandinávie již počtrnácté. Pro opraváře výtahů Petra a majitele hostince Miloše jde naopak o první takový výlet. Odchod do důchodu brzy čeká hlídače Frantu. Partu doplňují ještě padesátníci Pavel a Mireček. Každý je v úvodu představen pouze jménem a profesí. O moc víc se o nich za celý film nedozvíme.

Podle režisérky šlo o nejlepší z přibližně 200 rybářských skupin, které se přihlásily do castingu. Přesto není zřejmé, čím zaujala natolik, že dostala 80 minut filmového času. Jistě, životní osudy mohou mít účastníci pozoruhodné, dokument z nich ale odkrývá tak málo, že to nelze posoudit.

Příliš neřekne už expozice, ať jde o balení na cestu, mnohahodinovou jízdu autobusem a trajektem nebo prohlídku chaty, kde protagonisté stráví následující dva týdny. Ještě méně příležitostí k poznání jejich minulosti a charakterů nabízí samotné rybaření, kdy je veškerá pozornost upřená k navijákům, vlascům a lodním motorům.

Film Svéráz českého rybolovu promítají kina od čtvrtka. | Video: Aerofilms

Když mají Jarda a spol. čas povídat si o životě, obvykle jsou stejně málomluvní jako hrdinové filmů finského režiséra Akiho Kaurismäkiho. Podobně jako oni kouří jednu cigaretu za druhou a na život pohlížejí dost skepticky. Kaurismäki by ale podobný námět zřejmě dokázal proměnit ve výstižnou melancholickou komedii o přátelství, naději a promarněných příležitostech.

Svéráz českého rybolovu oproti tomu marně hledá nosné téma i adekvátní tón. Kamarádi sice při vzájemném popichování občas pronesou vtipnou repliku, mnoho veselých a zaznamenání hodných příhod ale nezažijí. Ze strohých výroků typu "Já jsem úplně zoufalý" a pohaslých pohledů je patrná rostoucí únava a nespokojenost.

Ani po týdnu u moře nic nechytili, počasí za moc nestojí a s loděmi jsou pořád potíže. Největší úlovek se nechtěně podaří Petrovi, když si rybářský háček zabodne do prstu. Dobrá nálada i humor, se kterým v autobuse komentovali Jardovu pečlivě zabalenou a popsanou svačinu, je opouští. Už si prakticky nemají co říct. Na vodě i souši zažívají hlavně nudu.

Režisérka samozřejmě nemohla ovlivnit, co se při natáčení přihodí. Zvlášť když se rozhodla do dění nezasahovat a situace neinscenovat. Skutečně ale nešlo alespoň při střihu vyhmátnout pár motivů, které by vyprávění táhly vpřed? Když už se totiž nějaký objeví, například odvěký souboj člověka s přírodou, film jej brzy opustí.

Jako řešení by se nabízelo zaznamenávat jen atmosféru rezignace a zastaveného času, ale to zjevně nebylo záměrem.

Snímek ze Svérázu českého rybolovu.
Snímek ze Svérázu českého rybolovu. | Foto: Aerofilms

Kdykoliv se děj dá alespoň trochu do pohybu, začíná hrát hudba Džiana Babana, která by dokument zřejmě měla proměnit ve vtahující podívanou. Doma v Česku zní jen pohodové brnkání na kytaru, při prvním vyplutí na vodu v Norsku dynamičtější rock. Když už se zdá, že Jarda ulovil větší kus, slyšíme dramatickou hudbu. Soundtrack nerespektuje bezdějovost filmu, ale snaží se ji překrýt, alespoň ve zvukové stopě vyvolat zdání zábavy a napětí.

Muzika tak vyjadřuje emoce častěji než aktéři, kterým vlhnou oči, zejména když přijde řeč na kamaráda, jenž se expedice nemohl zúčastnit kvůli zdravotním potížím.

Nepřítomný Honza je paradoxně jedinou postavou filmu, která podněcuje zvědavost. Nepoznáváme jej čistě coby lovce ryb, ale dozvídáme se také informace z jeho soukromí. Světy ostatních mužů, alespoň jak je film ukazuje, jsou vymezené rybařením, alkoholem, cigaretami a jídlem. Plechovkou piva a dvěma cigaretami jejich dny začínají i končí a nejspokojeněji vypadají, když před ně někdo postaví talíř s knedlíky a segedínem.

Režisérka však soustavněji nepracuje ani se smutkem obestírajícím Honzovu absenci. Možná kvůli tíživosti tématu, které by snímek vzdálilo lehko stravitelné situační komedii, jakou slibuje název odkazující k sérii populárních ruských veseloher. Podobně se film nesnaží hlouběji porozumět zklamání, jež věčně nespokojení muži zjevně nezažívají jen při rybolovu.

Zda je ale trápí práce, vztahy nebo politika, se můžeme jen domýšlet. Svou neurčitostí by zřejmě měli připomínat archetypální hlavní postavu Hemigwayovy novely Stařec a moře. Podle autorky v obou případech sledujeme zosobnění nezlomnosti lidské vůle, kterou příroda vystavuje náročným zkouškám. Jenže čeští "dobrodruzi" žádné velké překážky nezdolávají. Prostě se jim jen nedaří ulovit rybu.

Ještě menší vypovídací hodnotu než dialogy má kontakt Čechů s cizím prostředím. Rozpačitá interakce s místními se omezuje na instruktáž, jak řídit loď, a návštěvu zkušeného norského rybáře. Během ní se ale hovor přirozeně opět točí jen kolem ryb.

Snímek ze Svérázu českého rybolovu.
Snímek ze Svérázu českého rybolovu. | Foto: Aerofilms

Nebýt několika pohlednicových záběrů fotogenické norské krajiny, svědčících o vnímavém kameramanském oku Davida Cysaře, snímek by se mohl odehrávat prakticky kdekoliv a na vyznění by to moc nezměnilo.

Čeští hosté se ale krásami Norska neopájejí. Sice připouštějí, že příroda je nádherná, avšak s dodatkem "pořád stejná a už mi leze na nervy". Delfíny, kteří jim v rybolovu úspěšně konkurují, pak označují za "pěkný svině". Logicky se dostavují pochybnosti, proč na sever Evropy vyrazili. Co tam nacházejí? Chtějí snad mít pokoj od manželek, jak v nadsázce zazní na začátku? Utíkají od starostí? Kdoví.

Film, kromě hudby rytmizovaný pohotovým střihem a titulky odpočítávajícími zbývající dny do návratu, sice rychle uteče, ale po skončení se na mysl vkrádá otázka, co jsme se z onoho pásma až příliš obyčejných okamžiků dozvěděli.

Pár úsměvných situací, hodně vykouřených cigaret a spousta ryb, které měly štěstí, že nebyly uloveny. O rybářích, české pivní kultuře ani sportovním rybolovu toho ale na konci nevíme víc než na začátku.

Svéráz českého rybolovu

Režie: Ivana Pauerová Miloševičová
Aerofilms, v kinech od 22. července.

 

Právě se děje

Další zprávy