Světový film letos uzavřel ságy a točil apokalypsu

Kamil Fila Kamil Fila
25. 12. 2011 19:50
Rok 2011 nepřinesl zásadní technický či formální převrat
Foto: Aktuálně.cz

Ročenka - Rok 2011 ve světové kinematografii nepřinesl žádný zásadní technický či formální převrat, novinku, hnutí nebo nové téma. Pokud za něco z toho nepovažujeme kolektivní snímek Život v jednom dni - nastříhaný z videí na YouTube. Spíše se zdá, že právě novinky, trendy a fenomény minulých let jsou na mírném ústupu.

Letos skončila sága Harry Potter a po premiéře posledního dílu jako by globálně bylo slyšet splasknutí velké bubliny. Velké finále se příliš nekonalo, nastalo spíše všeobecné zklamání a po rekordních tržbách prvního víkendu přišel strmý odliv zájmu. Na otázku, zda bude Potter za pět deset nebo dvacet let považován za nezpochybnitelnou klasiku jako třeba Hvězdné války nebo Pán prstenů, lze již předem odpovědět, že nikoli.

Letos rovněž vrcholí série romantických upírsko-vlkodlačích hororů Twilight (úplně poslední díl, dokončení závěrečného dvojfilmu nás čeká v roce 2012) a trvanlivost tohoto fenoménu bude pravděpodobně již zcela jepičí. Jestliže Harry Potter měl ještě propracovaný (byť velmi neoriginální) fikční svět, Twilight nemá ani to - zůstává jen romance, která oslovuje duše těch, kteří si za rok najdou jinou lacinou náhradu.

Harry Potter a Relikvie smrti - část 2.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2. | Foto: Aktuálně.cz

Žádná nová velká filmová řada se na horizontu nerýsuje; pouze se vrátí postavy z Pána prstenů ve dvoudílném Hobitovi. Na sérii si sice brousí zuby Spielbergův Tintin, ale není jasné, jak zaujme celosvětově.

3D formát přestává být atraktivní

Na ústupu nejsou jen velké série, jejichž zaručený úspěch živí hollywoodská studia, ale i formát 3D. Jestliže při nástupu Avatara a jeho následovníků činily u jednotlivých titulů tržby z 3D projekcí 70-80 procent, nyní klesly zhruba na 40-50 procent. Přitom počet kopií pro 3D projekce je vyšší než počet kopií pro běžné 2D projekce.

Trojrozměrný formát z kin rozhodně nezmizí a studia si nemohou dovolit z tohoto již běžného nadstandardu ustoupit; nicméně 3D nebude takový byznys, jak se zdálo na počátku. Přinejmenším ne do doby, než se standardizuje zdvojnásobení počtu filmových okének promítnutých za jednu vteřinu. Momentálních 24 okének přestává postačovat pro vizuální zážitek a teprve závěr příštího roku přinese 48okénkové filmy.

Letos si 3D zkusily zavedené série Transformers a Piráti z Karibiku. Trojka Transformers vyděsila mnoho běžných diváků svou neusledovatelností a téměř vizuální abstraktností, kdy dlouhé minuty není příliš jasné, co se na plátně vlastně děje. Čtvrtí Piráti z Karibiku opět zažili obrovitý nástup a pak silné opadnutí návštěvnosti - tato série také, zdá se, ztrácí dech a tržby zdaleka neodpovídají celkové spokojenosti.

Pina
Pina | Foto: Aktuálně.cz

Pro rodinné animované filmy se 3D stalo téměř povinností, nicméně kromě pokračování zaručených hitů (Kung Fu Panda 2, Auta 2) se jako nejlepší animák roku jeví dvourozměrný komediální western Rango. Stejně tak u hraných comicsových filmů se začalo 3D používat masově, aniž to snímkům extra pomáhalo - ať už z estetického nebo komerčního hlediska.

Umělecký potenciál 3D už si ale vyzkoušeli i přední režiséři jako Wim Wender (Pina), Werner Herzog (Jeskyně zapomenutých snů) a Martin Scorsese (Hugo a jeho velký objev) - a zdá se, že potenciál k vynalezení „nové kinematografie" je tu. V rámci blockbusterových akčních filmů se o stylistickou inovaci pokusil původem indický režisér Tarsem Singh ve velmi nezvyklé adaptaci řeckým bájí a mýtů nazvané Válka bohů. V ní různými způsoby ukazuje, jak vznikají a jsou zobrazováni dokonalí hrdinové.

Comicsy přicházejí o svou prestiž

Záplava superhrdinů a spoléhání se na nostalgii po starých časech tento rok výrazně smazaly dlouze budovanou prestiž, kterou si comicsové filmy vydobyly v minulých letech. vedle přebarvených a rozjařených 3D snímků typu Zelený sršeň, Thor, Green Lantern a Captain America se nakonec jako nejlepší skví X-Men: První třída, kteří byli jen ve 2D. Comicsové filmy letoška také sloužily jen jako přípravka na mega-crossover The Avengers, kde se v příštím roce setká unikátní sestava superhrdinů. Prestiž comicsu jako seriózního žánru bude hájit také Batman: The Dark Knight Rises v režii Christophera Nolana.

X-Men: První třída
X-Men: První třída | Foto: Aktuálně.cz

V oblasti hollywoodských blockbusterů se letos ukázalo i to, že téměř vůbec nefungují nostalgické návraty do 80. let - remaky a pastiše jako Kovbojové a vetřelci, Barbar Conan, Super 8 a Ocelová pěst představují různě problematické a komerčně neúspěšné způsoby, jak se ohlížet po oné „nevinné" dekádě. Z vlny remaků celkově uspěla jen nová Planeta opic, která ovšem už svým titulem Zrození planety opic naznačuje, že se dějově odehrává před původní sérií.

Výborně využitou estetiku osmdesátek nalezneme ve festivalovém hitu Drive od režiséra Nicolase Windinga Refna, který se nachází na pomezí mezi akčním filmem a meditativním uměním. Naopak katastrofické filmy ze 70. let připomíná mrazivý thriller Nákaza od Stevena Soderbergha.

Snaha překonat všemožné žánrové konvence, respektive naplnit do přehnanosti všechna klišé akčních sci-fi a fantasy se vymstila Zacku Snyderovi s jeho pop-artovým gulášem Sucker Punch. O něco úspěšnějším experimentem s formou akčního filmu se ženskými zabijáky byla Hanna od režiséra Joea Wrighta. Napůl úspěšným pokusem překopat žánr romantické komedie a zkřížit ho s žánrem „chlapských obhroublých komedií" byl snímek Ženy sobě, kde se romantičkami i sprosťandami v jedné osobě staly ženské postavy.

Zrození planety opic
Zrození planety opic | Foto: Kultura

S žádnou známou předlohou ani estetickou vlnou a všudypřítomnou retrománií nebyla svázána sci-fi Zdrojový kód, jeden z mála hollywoodských filmů roku postavený čistě na inteligentní zápletce.

Oscaři se tváří konzervativně

Bylo by to spíš překvapení, kdyby se Oscary udílely progresivním novátorským dílům. Nicméně čtyři Oscary (film, režie, scénář, hlavní mužská role) pro Královu řeč ukázaly, jak moc jsou akademici konzervativní. Potopili řadu filmů cílících na mladší publikum: Social Network, Černou labuť či 127 hodin.

Většina těchto titulů si nicméně odnesla aspoň po jedné sošce a na své si přišly i snímky Opravdová kuráž a Fighter. Nejlepší neanglicky mluvený film, drama Lepší svět od Susan Bierové, pak na sklonku roku bodoval i na Evropských filmových cenách, byť ne v hlavní kategorii - tam zvítězila Melancholia Larse von Triera.

Melancholia splnila médiím i touhu po skandálu, když režisér na tiskovce v Cannes prohlásil, že soucítí s Hitlerem a byl posléze z festivalu vyhoštěn. Trierův film o krásném konci světa lze brát jako výsměch hollywoodským katastrofickým filmům, které vždy skončí šťastně, ale rovněž jako klinický záznam deprese hlavní postavy.

Melancholia
Melancholia | Foto: Aktuálně.cz

Koncem světa se rovněž zabývá poslední film maďarského klasika Bély Tarra - Turínský kůň. Mrazivá černobílá dvouapůlhodinová tortura, v níž postupně ubývá světla a postavy čelí stále většímu zoufalství a prázdnotě, patří k jedněm z uměleckých vrcholů letošního roku (o nichž se dozvěděla i širší veřejnost a které se náhodou dostaly i do české distribuce). Silné pochybnosti o smyslu života ve světě, kde vládne nesmyslné násilí, vyjádřil ve své filozofické detektivce Tenkrát v Anatolii turecký režisér Nuri Bilge Ceylan.

Naopak optimismus se publiku pokusili vlít do žil Terence Malick se svou poémou Strom života  - která ve své oslavě lidského bytí spjatého s vývojem vesmíru budila i výsměch za „sektářství" - a Aki Kaurismaki se sociálním melodramatem Le Havre, v němž vše proti všem předpokladům skončí pohádkově dobře.

Unikátní mix skepse a naděje vložil do svého portrétu střední generace německé střední třídy Tom Tykwer - a dal mu prostý název „3". Mnohem deziluzivněji vyznívá portrét amerického herce ve snímku Odnikud někam, kde režisérka Sophia Coppolová reflektuje „sladký život" a nicnedělání filmových hvězd.

Strom života
Strom života | Foto: Aktuálně.cz

Z letošních autorských filmů s hlubším poselstvím, které získaly festivalové ceny a neměly by uniknout pozornosti náročnějších diváků, lze jmenovat například ještě realistické německé drama Konečná uprostřed cesty od Andrease Dresena, kde je umírání na nevyléčitelnou chorobu vylíčeno bez citového vyděračství.

Skvostná je vztahová analýza Rozchod Nadera a Simin od íránského režiséra Asghara Farhadího. Nezklamali ani belgičtí bratři Dardenové se svým dalším sociálním dramatem Kluk na kole, v němž rozvíjejí svůj neokázalý realismus.

Prvky černého humoru se režiséru Markusi Schleinzerovi vloudily do minimalistického dramatu Michael o pedofilovi a jeho oběti. Stejně tak humor prosvítá (v jinak ale nezesměšňujícím) portrétu čerstvě zvoleného papeže, který se necítí na své poslání - filmu  Habemus Papam od italského autora Naniho Morettiho.

Oscarová sezona filmových cen má zatím za největší favortity a sběratele trofejí kromě zmíněných titulů ještě dva snímky. Hodně hovoří o francouzském černobílém němém filmu The Artist (Umělec) a hodně šancí se přikládá novému počinu autora Bokovky Alexandra Paynea nazvanému The Descendants (Potomci). V něm se George Clooney snaží sblížit s dcerami poté, co manželka skončí v kómatu.

Vyjmenovávání pozoruhodných děl by mohlo pokračovat i dále a samozřejmě vyplatí se sledovat různé stále vycházející výroční ankety - například server Metacritic podle nich aktuálně přepočítává statisticky nejúspěšnější filmy roku.  Avšak nutné je vybírat ze všech zemí světa. Omezovat pohled pouze na hollywoodský a český film snadno může vést k přílišné skepsi.

 

Právě se děje

Další zprávy