Svěrákovi k narozeninám: Proč je Cimrman národní vlastnictví a vzorová postmoderna

Petr Fischer Petr Fischer
28. 3. 2021 15:00
Chtěl být učitelem, ale třída mu byla příliš malá. Toužil po širším publiku, z něhož se pak stalo auditorium celonárodní.
Humor Zdeňka Svěráka se proměnil v „národní vlastnictví“.
Humor Zdeňka Svěráka se proměnil v „národní vlastnictví“. | Foto: Václav Vašků

Tuto neděli pětaosmdesátiletý Zdeněk Svěrák alespoň v jednom ohledu dohnal svůj vzor, učitele národů Jana Amose Komenského, který měl narozeniny ve stejný den. Stal se "učitelem národa", přinejmenším ve věci smíchu a zapomnění, k němuž vede každá sebereflexe, jež nechce příliš poškodit podstatu látky. Taková se objevuje ve Svěrákových textech: trefná, ale servírovaná laskavě, s pochopením.

Humor, který Zdeněk Svěrák vytvářel s dalším učitelem, matematikářem a fyzikářem Ladislavem Smoljakem, má typické učitelské rysy: chce pobavit, ale skrze to také poučit nebo vychovávat. "Ve všem, co jsem kdy dělal, je to učitelství prakticky všudypřítomné," řekl v pořadu Komik na jedničku, který přesně zachytil kantorskou vrstvu Svěrákova humoru.

Učitelsky působí i Svěrákovy filmové role. Vždy nakonec hraje sám sebe, ať už se jako v biografických snímcích Obecná škola a Po strništi bos vtěluje do vlastního otce, chytá třetí mízu ve Vratných lahvích či v Na samotě u lesa jako pražský chalupář prožívá "návrat k přírodě".

A totéž je možná přítomné v postavě Járy Cimrmana, zneuznaného a neprávem zapomenutého fiktivního génia, kterého si zahrál ve filmu Jára Cimrman ležící, spící: zasmát se, ale také pochopit, poučit se a poznat.

Jára Cimrman, jehož svět po smrti Ladislava Smoljaka ztělesňuje už jen Zdeněk Svěrák, je v mnoha ohledech geniální postava. V dobách komunismu fungovala jako věčná narážka na nenormální "socialistické" poměry, po revoluci jako dokonale promyšlená intelektuální hra, která umí pocuchat i pohladit stereotypy myšlení a vnímání společnosti.

Cimrman byl tak trochu prototypem průměrného Čecha, který chce dosáhnout světové proslulosti, ale vždy mu to kvůli nepřejícnosti druhých nevyjde. Věčný loser, ale zároveň milý a pozoruhodný člověk.

Na snímku z roku 2003.
Na snímku z roku 2003. | Foto: Jan Šilpoch

Tak jako každé učitelství i Svěrákovo kantorství začíná postupně trpět tím, čemu se říká didaktická strnulost. Vymyslí se metody a rámce, které se nekonečně aplikují na různé látky, až vposled všechny znějí stejně. Ale kdo dokáže pořád vystupovat ze sebe a být stále jiný? Nakonec to ani není žádoucí, pro budování popularity a vděk publika je naopak potřeba neustále opakovat a variovat.

Diváci pořád chtěli svého Svěráka, tak jako chtěli svého Gotta nebo Kaisera s Lábusem. Svěrákův a Smoljakův humor ve společnosti široce rezonoval. Jejich filmy se proměnily ve společné "národní vlastnictví". Hlášky z nich jsou dnes něco jako idiomy či jazykové figury, které jako samozřejmé odkazy citují lidé od premiéra po výčepního ve vesnické hospodě.

Co nejširší záběr je tu jasným pedagogickým cílem. Stručně řečeno: je to humor pro všechny. V prvním plánu se cimrmanovským absurditám mohou smát prakticky všichni, kdo si trochu umějí či chtějí hrát, ve druhém se zasmějí lidé znalejší, a nakonec i rozmazlení intelektuálové, kterým nikdy není nic dobré.

V tomto smyslu jsou hry o Cimrmanovi vzorovým postmoderním dílem, což není tak překvapivé, neboť rozhodně není vyloučeno, dokonce je to velmi pravděpodobné, že v dosud nezveřejněných filozofických a sémiotických spisech Járy Cimrmana, z nichž mohl tajně čerpat i Umberto Eco, se o postmoderně (možná pravděpodobně určitě) vědecky píše.

Dělat populární legraci znamená vyvažovat mezi humoristickým dnem a pseudointelektuálními narážkami. Postava Cimrmana je konstruována tak, aby tento rozptyl unesla. Problém vzniká až tehdy, když se tento pokus pobavit, vzdělat a poučit všechny dostává mimo cimrmanovský svět. Tam dokonce může vyvolávat razantní odpor, který se v případě Zdeňka Svěráka projevuje například sžíravou kritikou jeho laskavého humoru nebo falše rádoby vtipných obrazů ze skutečného života - kvůli filmu Marečku, podejte mi pero ji Svěrákovi svého času předhazoval bývalý prezident Václav Klaus.

Zkrátka když je toho vyučovaní humorným způsobem moc, je ho příliš. Většina diváků se ale zřejmě necítí být přesycena Svěrákem, o čemž svědčí nekončící obliba v opakování jeho filmů a tvorby. Televize je nenasazuje tak často proto, že chce vzdávat hold Svěrákovi, nýbrž proto, že se lidé vždy chtějí znovu dívat.

Svěrák a Smoljak v 80. letech minulého století sehráli důležitou roli "referenčních umělců", s nimiž se v umírněné kritice režimu a české nátury mohla ztotožňovat většina. Poetika jejich humoru, kterou poté Svěrák specifickým a opět učitelským způsobem rozvíjel v dětských písničkách s Jaroslavem Uhlířem, oslovovala širokou skupinu lidí, kteří ve své době simulovali existenci silné střední třídy.

Dalo by se říct, že to byla měšťanská, až maloměstská kultura, která se obracela k hodnotám a snům obvyklým v těchto vrstvách. K jisté idealitě politické organizace a života v tradiční uspořádanosti - ať už si pod tím zkraje 90. let minulého století, po krachu reálného socialismu, lidé představovali cokoli, třeba Svěrákovu idealizovanou první republiku dětství.

Odtud také nejvíce vychází porevoluční kritika Svěrakovy tvorby jako konzervování českého humanistického mýtu a vyprávění pohádek o životě, které mají daleko k reálné každodennosti.

Projekce humanitních ideálů do nového globálního světa měla v porevoluční době ještě svou sílu, jak ukázal obrovský úspěch oscarového filmu Kolja syna a otce Svěrákových. Z dávného národního étosu už ale nezbylo víc než patetická patina, do níž se v novém čase zbarvily Svěrákovy filmy. Krásné vzpomínce na minulost dnes chybí spojující energie. Rozpadlé fragmenty společnosti Svěrákova tvorba stále příjemně hladí, ale už zřejmě nedokáže spojovat jako dřív.

Při pětaosmdesátinách Zdeňka Svěráka si nicméně lze dovolit trochu nostalgie a v nekonečném proudu jeho humorných, přesto vždy melancholických filmů se ponořit do doby, kdy všechno bylo jasnější, protože všechna dobra a zla byla lépe vidět. Bude to báječný týden. Díky a všechno nejlepší, pane učiteli!

Jáchyme, hoď ho do stroje! je “převtipnělý” snímek plný zlidovělých hlášek a potměšilé kritiky sociálního inženýrství, tvrdí filmový kritik Fila. | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa
 

Právě se děje

před 19 minutami

Rusko zmrazilo účty rádiu Svobodná Evropa, udělilo mu několik pokut

Moskva zmrazila ruské účty americké rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL). Oznámila to stanice, kterou už dříve ruské úřady označily za "zahraničního agenta" a udělily jí několik pokut za to, že ve svém zpravodajství tuto informaci neuvádí. V moskevských kancelářích RFE/RL dnes zasahovali exekutoři, což podle stanice znamená, že se Rusko nezaplacené pokuty rozhodlo vymáhat.

Ruské úřady letos stanici vyměřily pokuty v celkové výši zhruba jednoho milionu dolarů (asi 21,7 milionu Kč), RFE/RL je odmítla zaplatit a obrátila se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Zdroj: ČTK
před 51 minutami

Pražská burza dosáhla nového rekordu, je nejsilnější od ledna 2020

Pražská burza dosáhla nejsilnější úrovně od konce loňského ledna. Index PX dnes stoupl o 1,48 procenta na 1121,81 bodu. Posílily téměř všechny hlavní emise. Vyplývá to z výsledků obchodování na webu burzy.

Vývoj indexu pražské burzy je od loňského března, kdy se v Česku objevily první případy nemoci covid-19, silně ovlivňován vývojem epidemické situace. V lednu a únoru 2020 se index PX pohyboval až nad 1100 body. V březnu po potvrzení prvních nákaz a souvisejícím omezení obchodu, služeb, kultury, sportu či cestování se index propadl až na 690 bodů.

V létě posílil skoro na 1000 bodů, ale při podzimní druhé vlně epidemie se propadl zhruba na 840 bodů. Letos v lednu burza posílila nad 1070 bodů, po následném zesílení epidemie však index opět kolísal. Od začátku března epidemie zase zpomaluje a index postupně roste.

Zdroj: ČTK
před 52 minutami

Vyšetřovatel kauzy kolem dotace na stavbu Farmy Čapí hnízdo Nevtípil ke konci května končí u policie, odchází do civilu, uvedl Ekonomický deník.

Zdroj: ČTK
Další zprávy