Švankmajerův Hmyz je jako další kabinet kuriozit. Film o úpadku civilizace má premiéru v Rotterdamu

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
25. 1. 2018 11:51
Na festivalu v Rotterdamu bude mít v pátek světovou premiéru Hmyz, nejnovější film třiaosmdesátiletého Jana Švankmajera. Do paměti diváků po celém světě se vepsal schopností rozpohybovat v podstatě cokoli. Pomocí různých animačních technik mu na plátně ožívají hliněné hlavy, hovězí jazyky i samotní herci.
Jiří Lábus ve filmu Hmyz.
Jiří Lábus ve filmu Hmyz. | Foto: Cinemart

Klika se zachvěje, jen na ni sáhnout. Vzápětí ji chňapne Jiří Lábus a v převleku za brouka chrobáka se trochu zmateně vyřítí ze dveří vstříc divákům. Touto scénou začíná poslední film třiaosmdesátiletého režiséra Jana Švankmajera nazvaný Hmyz, který se zítra ve světové premiéře představí prvním divákům na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu.

Začátek Hmyzu ani nemohl být typičtější. "Pro moji tvorbu je podstatné to, na co si mohu sáhnout," poznamenal Švankmajer před osmi lety v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Posedlost dotykem, rozličnými materiály i živočišnými tkáněmi provází tvorbu nejslavnějšího českého surrealistického filmaře už od roku 1964, kdy vznikl jeho první krátký film Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara.

Hned se svým druhým, desetiminutovým snímkem J. S. Bach: Fantasia G-moll získal o rok později na prestižním festivalu v Cannes cenu poroty. V něm ještě vycházel hlavně ze záběrů na oprýskaná zákoutí, na zdi, které ohlodal čas. Díky zběsilému střihu a jemnému použití animace ony otlučené zídky a vymlácená okna proměnil v halucinační výjevy, podkreslené hudbou J. S. Bacha.

Do paměti diváků po celém světě se Švankmajer vepsal právě svou schopností rozpohybovat v podstatě cokoli. Pomocí různých animačních technik mu na plátně ožívají hliněné hlavy, hovězí jazyky i samotní herci; v předposledním filmu Přežít svůj život rozpohyboval jejich fotografie. Nikdy to ale nebyla jen hra.

Švankmajerovy obrazy jsou také agresivní, kritické a podvratné, zarývají se do nejhlubšího podvědomí. Jsou ale také zároveň soubojem tvůrce s vlastní přebujelou imaginací: inspirace vychází často ze vzpomínek, snů, z dětství nebo z literárních děl, která autor přetváří ve svébytné autorské vize.

To je i případ posledního snímku Hmyz, jenž vychází z rané divadelní hry bratří Čapků Ze života hmyzu. Zmíněný Jiří Lábus coby chrobák ve filmu spěchá na zkoušku amatérského provedení této misantropické satiry slavných tvůrců. Přehrávka druhého dějství hry Švankmajerovi slouží jako prostor pro finální dloubanec do mozkových závitů publika.

Ještě než mezi záměrně trapně deklamující herce ve směšných kostýmech s tykadly a krovkami vstoupí skutečný hmyz a promění realitu v bizarní podobenství, kde si Jiří Lábus valí coby hovnivál svou obří kouli hnoje, je jasné jedno: opět půjde o vyjádření režisérova pocitu, že civilizace se nachází na pokraji úpadku.

O postavení Švankmajera ve světové kinematografii svědčí už fakt, že když se rozhodl spolufinancovat dokončení Hmyzu pomocí crowdfundingové kampaně, vyzval lidi k příspěvku na film též slavný americký animátor Henry Selick.

"Je to doslova kabinet zázraků," přiblížil ve výzvě Selick, mimo jiné spoluautor filmu Ukradené Vánoce Tima Burtona, své první setkání se Švankmajerovou tvorbou ve filmu Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta. "Doteď si pamatuju pohled na tančící šaty, na loutku dávající život dřevěným nemluvňatům, která se vzápětí derou skrz oblečení."

Hmyz
Autor fotografie: Cinemart

Hmyz

Česká republika, 2018
Režie, scénář:
Jan Švankmajer
Hrají: Jan Budař, Jaromír Dulava, Jiří Lábus, Norbert Lichý, Kamila Magálová, Ivana Uhlířová, Pavel Nový
Premiéra v České republice: 19. února 2018

Selick obraz líčí ještě dlouho. V této posedlosti Švankmajerem rozhodně není sám: dnes za českým filmařem jezdí mladí nadšenci z celého světa, aby se mohli byť jen chvilku účastnit natáčení.

Rotterdamský festival snímek Hmyz promítá v sekci Signatures určené velkým autorům a tvůrcům, jež jeden z nejprogresivnějších evropských festivalů dlouhodobě podporuje. "Jsme rádi, že Janu Švankmajerovi můžeme vzdát tuto poctu a upozornit tak na jeho přínos našemu festivalu i světovému filmu," okomentoval uvedení Hmyzu ředitel Rotterdamu Bero Beyer.

Ve Hmyzu Švankmajer naposledy ukazuje, že není ani tak vypravěč příběhů, jako spíš alchymista posedlý proměnou hmoty. Tentokrát k tomu nevyužívá jen své animační schopnosti, ale i zvláštní formát filmu ve filmu, kdy sám tvůrce často vstupuje mezi filmové scény, vysvětluje a komentuje. Promlouvá k divákům i k hercům a přetváří je dle chuti jako ingredience v tyglíku uprostřed alchymistické dílny.

Hmyz je epitaf světového tvůrce, který nechává publikum naposledy nahlédnout do své laboratoře, do svého kabinetu kuriozit. Za necelý měsíc budou mít tu možnost i čeští diváci.

 

Právě se děje

Další zprávy