Duchařské příběhy prožívaly zlatý věk za viktoriánské éry, i ve třetím tisíciletí se však těší oblibě. V posledních letech to dokládá například seriálová antologie The Haunting. Obě její řady Dům na kopci a Záhadné sídlo Bly jsou sice zasazeny do moderní doby, vykazují však atributy klasického gotického hororu.
Stejně jako v americkém seriálu, rovněž dostupném na Netflixu, je také ve filmu Co jsme viděli, co jsme slyšeli jednou z klíčových "postav" starý dům skrývající děsivá tajemství. Snímek vznikl podle pět let staré předlohy americké spisovatelky Elizabeth Brundageové nazvané All Things Cease to Appear.
Protagonisty jsou mladí manželé, kteří se začátkem 80. let minulého století s malou dcerkou odstěhují z Manhattanu do osamělého venkovského domu z konce 19. století stojícího v Hudson Valley. Zatímco muž využil možnosti učit dějiny umění na malé soukromé vysoké škole, jeho bulimická manželka se kvůli němu vzdala vysněné práce restaurátorky i rušného života v metropoli.
Subtilní věřící žena se teď cítí izolovaná, a navíc je opakovaně konfrontovaná se znepokojivými důkazy svědčícími o zlověstné minulosti domu. Čím intenzivněji se v něm projevují paranormální aktivity, tím se manželství s manipulativním narcistou propadá do hlubší krize.
Výchozí situací může drama vzdáleně připomenout komorní horor Pod povrchem, který roku 2000 natočil Robert Zemeckis s Harrisonem Fordem a Michelle Pfeifferovou v hlavních rolích. I v něm se manželský pár přestěhoval do staršího domu u vody, i tehdy byla aktérkou žena, která partnerovi obětovala kariéru. A také v jejich novém působišti bloudil přízrak zavražděné ženy.
Odlišný je ale úhel pohledu na nadpřirozené záležitosti. Režisérská dvojice Shari Springer Bermanová a Robert Pulcini do příběhu opakovaně vplétá náboženské ideje Emanuela Swedenborga. Švédský vědec, teolog a mystik 18. století začal po vnitřním přerodu údajně rozmlouvat s anděly i duchy. Dospěl mimo jiné k přesvědčení, že "všechno v přírodním světě má protějšek v duchovní říši".
Zmatená je však z toho nejen filmová hrdinka, ale také diváci. Mystické rámování, stírající rozdíly mezi přízrakem a andělem strážným, je naroubováno na tradiční a poněkud omšelé žánrové motivy i situace ve stylu amityvilleského hororu 3:15 zemřeš.
Režisérský tandem využívá vyzkoušené finty tohoto typu filmů. V domě blikají světla, samy od sebe zhasínají svíčky, mimovolně se pohybuje nábytek, zavřenými okny prolétá havran, dřezová výpusť skrývá ohavná překvapení a v koutech místností se zjevuje průhledně bledá postava se strnulou tváří.
Režiséři přitom pracují se subjektivně zdeformovanými záběry kamery, a především s vizuálními replikami obrazů romantických krajinářů Thomase Colea, George Innesse a dalších představitelů takzvané hudsonské školy 19. století. Malíři, kteří se k ní hlásili, prosluli plátny zpodobňujícími pastorální krajinu právě v údolí řeky Hudson. Někteří tyto scenérie posléze obohatili o mystickou a křesťanskou symboliku.
Filmařům se však navzdory formálním postupům nedaří navodit atmosféru skutečného děsu. Intenzivnější napětí postrádají i potenciálně strašidelné sekvence, kdy v domě probíhá spiritistická seance nebo se jedna z postav kolem sebe ohání sekerou, až krev stříká dokola.
Snímek tak příliš nefunguje ani jako duchařský horor, ani jako psychologické drama o rozpadajícím se manželství.
Částečně je to vinou někdy až netečných herců. Nejlépe z nich vychází Amanda Seyfriedová, která byla letos nominována na Oscara i Zlatý glóbus za výkon v hollywoodském dramatu Mank. Postavu submisivní a zranitelné mladé katoličky, ve které manžel zasévá pochybnosti o jejím zdravém rozumu, obdařila velkýma vyděšenýma očima. Alespoň jí ve většině scén lze věřit, že se děje cosi hrůzného.
Její herecký partner, Brit James Norton, naopak působí škrobeně, byť postava pohledného, samolibého a záletného vysokoškolského profesora, který obluzuje studentky, je šablonovitě napsaná již ve scénáři.
Výjimečná tentokrát není ani kreace F. Murrayho Abrahama, jenž ztělesňuje vedlejší, ale důležitou postavu jednoho ze současných oddaných následovníků Emanuela Swedenborga.
Nejzásadnější problém filmu, jehož dvouhodinová stopáž se vzhledem k pomalému tempu nezdá adekvátní, však spočívá v předvídatelnosti. A to přesto, že tvůrci příběh "zamlžují" ezotericky působícími citacemi swedenborgiánských myšlenek či parafrázemi alegorických obrazů duše, která přechází do posmrtného života.
Lineární syžet matoucně komplikuje i morbidní historie domu, jež toxicky prosakuje do života každé nové generace jeho majitelů. Přesto od poloviny filmu všechny indicie jasně ukazují na jedinou možnou podezřelou osobu, jež by mohla být nositelem zla. Ani diskutabilní finále v tomto ohledu nepřináší zásadní zvrat.
S výjimkou více či méně rozpoznatelných odkazů na specifickou spiritualitu a jeden konkrétní směr výtvarného umění toho většinu ostatního příznivci duchařských hororů již dříve někde viděli či slyšeli.
Film
Co jsme viděli, co jsme slyšeli
Režie: Shari Springer Bermanová a Robert Pulcini
Film je k vidění na Netflixu.
