Líbezný dívčí hlas oslovuje lidské srdce s upřímností a čistotou, jakou lze nalézt pouze v lidové písni. Tehdy se srdce diváků nového filmu polského režiséra Pawla Pawlikowského Studená válka, který právě hrají kina, skutečně pohnou.
Jinak je bohužel název snímku, oceněného za režii na festivalu v Cannes, trefný v jediném ohledu: jde o podchlazený koncept, který se umně pokouší předstírat velkou love story. Ale stopu vášně aby tu divák pohledal.
Producent a hudebník Viktor se v poválečném Polsku pokouší odhalit a vzkřísit krásu lidové písně. Hudba je pro něj vším: skrze ni pozná svou osudovou lásku Zulu a skrze skladby různých žánrů se jejich vztah dále rozvíjí.
S úspěšným souborem, kde Zula zpívá, Viktor vycestuje do Berlína a plánuje společný útěk na druhou stranu Berlínské zdi. Zula však nedorazí, a tak se Viktor ještě více zahalí do zimního kabátu, popadne kufr a sám se vydává vstříc svobodě.
Dosud to byl pozoruhodný film, vyprávěný uhrančivým černobílým vizuálem, který připomíná československou i francouzskou novou vlnu a diváci už jej znají z předchozího Pawlikowského snímku Ida - ten získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Pawlikowski má cit pro vytvoření neuvěřitelného vnitřního náboje uvnitř scény, ať už snímá zpívající tváře, či kamera skrze rákosí hledí na Zulino tělo splývající na vodní hladině. Dovede vytvořit i čistě obrazové napětí mezi nevinnou krásou písně a propagandou, když soubor pořád stejně krásnými hlasy opěvuje Stalina a nad pěvci se k nebi zvedá obří portrét tyrana s knírkem.
Jenže poté, co Viktor prchne a dá přednost svobodě před city, scenárista a režisér Pawlikowski se rozhodne inscenovat vztah Viktora a Zuly pomocí obřích vypravěčských pomlk - jako sérii letmých setkání napříč lety. V Paříži, kde Viktor hraje s jazzovou kapelou, v Jugoslávii, kam se přijede podívat na koncert kvůli Zule.
Mezi láskou obou postav však nestojí pouze železná opona, ale především tento chladný vypravěčský trik, který divákům neumožní nahlédnout do nitra hrdinů, pochopit, jací skutečně jsou, co a proč k sobě cítí.
Uplyne pět let a dvojice si skáče kolem krku, uplynou další roky, děje se totéž. O Zule divák ví, že má podmínku, neboť se bránila otci nožem, když si ji spletl s matkou, jak zazní v jednom trefně lakonickém dialogu na začátku filmu. A také že je nejistá, že si dost nevěřila na to, aby tehdy uprchla. Viktor je ale naprostou záhadou.
A tak jen lidová píseň, jazzová skladba či dobový rokenrolový flák vytvářejí atmosféru tam, kde nevychází ze samotných hrdinů. Studená válka je tak vlastně především písňový film, v tom místy funguje jedinečně. Jako novodobý příběh Romea a Julie či pohádka pro dospělé už dopadá hůř. Divák nemá důvod věřit postavám jejich city.
Je vlastně pochopitelné, proč Pawlikowski v Cannes získal cenu za režii. Dokázal z naprosto modelového a nezajímavého rádoby dramatického scénáře o velké lásce a zlé politice vykřesat místy pozoruhodný film. Bohužel i tak Studená válka ožívá jen chvílemi. Jindy - navzdory podmanivé kameře a obrazu zalitému měkkým světlem - vyznívá nevěrohodně a banálně.
Pawlikowski se volně inspiroval příběhem vlastních rodičů. O to je smutnější, že jeho film působí víc jako vypočítavý koncept, s nímž lze snadno dobýt Cannes, než jako osobní a osobitý příběh. Pracuje s odkazy nových vln, odehrává se v Paříži, zní tu jazz. Naštěstí vždy, když už divák začne kroutit hlavou nad těmi rozvolněnými časoprostorovými skoky, nad touto love story odehrávající se ve vakuu, přijde scéna, která mu vyrazí dech.
Studená válka obsahuje obrazy múzické, politické i spirituální, nespojují se však v jednolitý celek. Předchozí Ida byla sevřeným osobním příběhem jedné hrdinky. Přestože se odehrával v krátkém časovém úseku, pozvolna do něj prosakovala obludnost doby.
Studená válka
Scénář a režie: Paweł Pawlikowski
Aerofilms, česká distribuční premiéra 12. července
Ve velkoryse, napříč poválečnými dekádami rozprostřené Studené válce však dějiny spíše protékají mezi prsty, bez kontextu, a míří vstříc tragédii i konečnému naplnění absolutní lásky, které publikum nechává netečným. A nespasí to ani skvostný závěrečný obraz.
Mottem Pawlikowského filmu by tak klidně mohl být verš skupiny Mňága a Žďorp: "Když jsi v tísni, řekni to písní." Protože jedině písně - svými texty, silou hlasu i mocí režiséra, který je umí sugestivně zachytit - vyprávějí skutečně tklivé příběhy lásky a vášně. A ony jediné jsou ve Studené válce skutečně mistrnými vypravěčkami.
