Střet člověka se systémem. Série Jitřní záře opravdově nepůsobí, pocity postav ano

Martin Šrajer Martin Šrajer
15. 6. 2022 11:28
Internetová televize Voyo uvedla další minisérii podle skutečných událostí. Tentokrát o rodině, která vzbudila poprask rozhodnutím žít mimo zavedené společenské struktury.

Netflixu se nevyplatí vyrábět původní českou tvorbu. Zdejší trh pro něj není dost velký. Otevírá se tím prostor pro místní stanice. Zatímco Česká televize vzhledem k limitovaným rozpočtům zatím jen opatrně prozkoumává terén, Nova a Prima chtějí z online pořadů udělat prioritu a vážně konkurovat zahraničním streamovacím společnostem.

Online videotéka Voyo, spadající pod Novu, při výrobě vlastního "obsahu" vsází na nedávné lokální kauzy, k jejichž medializaci přispěla vedle bulvárního tisku právě naše přední komerční stanice. Na Nově mohli diváci detailně sledovat průběh soudu se sériovým vrahem Ivanem Roubalem, stíhání samozvaného duchovního gurua Jaroslava Dobeše i dění okolo sebevraždy zpěvačky Ivety Bartošové.

Každý z nich si poslední měsíce vysloužil vlastní minisérii snažící se nabídnout vyváženější, méně senzační pohled na události, které Nově svého času zajišťovaly vysokou sledovanost. Do stejného cyklu jako Případ Roubal, Guru a Iveta zapadá i aktuální Jitřní záře, vracející nás o 21 let zpátky. Tehdy se jednomu páru žijícímu na Šumavě narodila dcera.

Rodiče vyznávající alternativní životní styl chtěli dát holčičce indiánské jméno Půlnoční bouře. Narazili ale na nevoli matričního úřadu, který takové pojmenování neschválil. Tím však střet se státní mocí neskončil. Protože rodiče Bouři úředně nezaregistrovali a odmítli ji nechat očkovat, bylo jim doma narozené dítě na několik týdnů odebráno. Případ, jenž vyvolal debatu o státních zásazích do rodičovských práv a nemožnosti žít ve zdánlivě tolerantním prostředí dle vlastních představ, nyní inspiroval minisérii o šesti zhruba padesátiminutových dílech. Autoři scénáře, manželé Dan a Hana Wlodarczykovi, si sice vymysleli většinu dialogů a změnili jména postav, takže z Půlnoční bouře je Jitřní záře, v základních obrysech se ale drží faktů.

Nepravděpodobné náhody

Série začíná v roce 2017, dramatickou hádkou mezi matkou a dcerou. Musí náhle ukončit pobyt ve Španělsku, protože se o ně zajímá policie. Dcera matce vyčítá, že si vinou neustálého stěhování nikdy nenajde kamarády. Rozepře končící fackou nám prozrazuje, do jakého bodu bude vyprávění směřovat. Ve skutečnosti jde o vyústění pouze jednoho z několika emocionálních oblouků.

Navzdory tomu, co naznačuje úvodní flashforward, těžištěm větší části série není komplikovaný vztah matky s dcerou. První čtyři epizody, odehrávající se převážně v letech 2000 až 2002, sledují zápas Jitřenčiných rodičů za dceřinu budoucnost i za možnost žít mimo společenské normy. Učitelka Pavla a její partner Karel, pracující v zemědělství, nedlouho po začátku opouštějí město a odjíždějí na samotu do Sudet.

Petra Bučková a Jan Plouhar.
Petra Bučková a Jan Plouhar. | Foto: Voyo

Zprvu si užívají romantiku, o jaké snili. Žádná chemie, technologie, uspěchanost, tlak na výkon, barbarský kolega, pro něhož jsou krávy jen kusy masa, ani rigidní školní ředitelka, která nemá pochopení pro Pavliny neortodoxní metody. Učitelka s dětmi během hodiny matematiky provádí dechové cvičení, aby jim dodala energii, kterou z nich podle ní vysály zářivky, právě když do školy jako naschvál přichází inspektorka. Na podobné stereotypní zkratky a nepravděpodobné náhody si divák bude muset zvyknout. Autoři jimi nešetří.

O minulosti, ambicích a motivacích protagonistky se skoro nic nedozvíme, jen že jejím téměř jediným cílem je otěhotnět. Jak vysvětluje pragmaticky založeným rodičům, věří, že snáz to půjde na čerstvém vzduchu, kde bude jíst zeleninu bez pesticidů.

Série jí hned ve druhé epizodě dává za pravdu, čímž je ozřejměno, na čí straně manželé Wlodarczykovi stojí. Žena, které gynekoložka tvrdila, že přirozenou cestou zřejmě neotěhotní, přivádí na svět zdravou holčičku. Ve světě Jitřní záře nemá vždy poslední slovo věda a rozum, na což jsme upozorňováni možná až příliš okatě a chvílemi kontraproduktivně.

Při charakterizaci hlavního páru autoři neopomíjejí skoro žádné klišé, které se váže k lidem upřednostňujícím přírodu před civilizací. Pavla v kamarádčině ezoterické prodejně nakupuje bylinné směsi a olejíčky, vaří karbanátky z lebedy. S Karlem se za svitu měsíce a svíček oddává tantrickému sexu, pronáší mysticky znějící věty jako "to místo si našlo nás" a po nocích tancuje kolem ohně nebo chodí po rozžhavených uhlících. To vše jen během první epizody, kdy partneři nedělají prakticky nic, co by nekonotovalo návrat k přirozenosti.

Za vnějšími znaky je však těžké identifikovat nějaký ucelený světonázor. A hloubka i ucelenost chybí také v jiných ohledech.

Jitřní záře je k vidění ve videotéce Voyo. | Video: Voyo

Peklo jsou ti druzí

Paradoxní skutečnosti, že se pár nedokáže zcela vymanit ze systému a dál je závislý na státních příspěvcích nebo věčně porouchaném automobilu, se série letmo dotkne jen občas. Stejně tak rozporu mezi velkým důrazem na svobodu a individualismus, příznačným pro dnešní dobu, a malým pochopením pro ty, kdo si svobodně zvolí vlastní cestu.

Pavlina a Karlova venkovská idylka, s výhledy na malebnou šumavskou krajinu, zasněnými projížďkami na koni a paprsky slunce nonstop osvětlujícími interiér jejich skrovného stavení, netrvá dlouho. Od začátku do konce se vzájemně bezbřeze milují a nepřestávají si být oporou. Komplikace řeší s klidem a optimismem. Nemají žádnou charakterovou vadu. Ani život stranou civilizace, bez práce, tekoucí vody a elektřiny, není dlouhodobou překážkou. Peklem jsou ti druzí.

Nejdřív vypočítavý starosta se spoustou lejster, jež musejí vyplnit, aby na svém pozemku mohli obnovit studnu. Pak paranoidní sousedi, kteří pár podezřívají, že jim krade vodu. Dále sousedovic hrubiánský syn, jenž všechny problémy řeší silou. Nakonec všichni domorodci, v jejichž očích nově příchozí nerespektují hranice a neví, kde je jejich místo. Další vlna předsudků a nepřejícnosti přichází ze strany úřadů po narození dcery.

Nenávistná rétorika vesničanů, odmítajících vpustit mezi sebe někoho zvenčí, připomíná komentáře na adresu Romů, uprchlíků a dalších, kdo bývají nálepkováni jako "nepřizpůsobiví". Série ovšem hlubší příčiny tohoto strachu z cizího, respektive potřeby zakládat svou identitu na vymezení se vůči odlišné sociální skupině, nezkoumá. Některé postavy jsou zkrátka hodné, jiné zlé a to platí po celou dobu. Na příčinách nesejde.

Platí to také opačně. K souznění s Pavlou a Karlem nás nevede podrobnější vysvětlení, proč vystoupili z hlavního proudu. To je od začátku daná věc. Protagonisté se také nevyvíjejí. Jen přibývají doklady jejich lásky a odhodlání udržet rodinu stůj co stůj pohromadě. Sympatizujeme s nimi zejména proto, že na ostatních postavách nic sympatického není. Sousedi, vedoucí sociálního odboru i zdravotní sestra na ultrazvuku postrádají elementární empatii, nadhled a sebereflexi.

Pokud systémová pravidla zosobňují vesměs parodicky odpudivé figurky, zdá se být logické, že je hrdinové odmítají dodržovat a nechtějí být součástí takové společnosti. Ačkoli vyprávění v náznaku vyváženosti párkrát přejímá hledisko antagonistů a nechává nás na Pavlu a Karla pohlédnout jejich udiveným zrakem, argumenty druhé strany, stojící převážně na dojmech a domněnkách, nejsou dvakrát přesvědčivé.

Petra Bučková, Jana Janěková a Pavel Zedníček.
Petra Bučková, Jana Janěková a Pavel Zedníček. | Foto: Voyo

Silné emoce

Když herec Pavel Nový s výrazem odporu a replikou "dej to slepicím, ty jsou blbý, sežerou všechno" vyplivuje bezmasý karbanátek, jde jen o jednu z řady rádoby vtipných scének, které neslouží k ničemu dalšímu. Nepřispívají k ambivalenci, o níž v souvislosti s pořadem mluví například jeho kreativní producentka Lenka Szántó. Samotné střídání perspektiv ještě nezaručuje větší vypravěčskou komplexnost a tematickou vrstevnatost.

Kladní hrdinové jsou příliš dokonalí, aby byli uvěřitelní, jejich oponenti zas příliš bezcitní. Boj za autonomii a mateřský kontakt tím pádem působí předvídatelně a postrádá napětí, neboť nejsme ponecháni na pochybách, kdo jedná správně a je v právu.

Zároveň jsou však ústřední postavy napsané a - neokoukanou Petrou Bučkovou i Janem Plouharem - zahrané dost citlivě na to, aby nevyznívaly jako bezduché karikatury. Svět, který série skicuje na vyhrocených stereotypech a ostrých protikladech, sice nepůsobí opravdově, ale pocity postav ano.

Oproti bulvarizujícímu pojetí, k němuž se mainstreamová média uchylovala před dvaceti lety, jde o podstatný posun. Novináře v Jitřní záři nejvýrazněji zastupuje příznačně chápavá reportérka TV Nova, které nejde primárně o sledovanost, ale zájmy šikanovaných rodičů. Jako kdyby se stanice snažila přepsat a trochu zlidštit svou úlohu v kauze. Fakt, že takto pozitivní portrét alternativního páru vznikl v produkci komerčního subjektu, zároveň naznačuje, že co bylo dřív atypické, je dnes mainstream a výnosný byznys.

V mírně skeptičtějším světle konání Pavly a Karla nahlíží až dvě závěrečné epizody, kdy se těžiště přesouvá do jejich soukromí a mění se cíl vyprávění. Vnější svět víceméně přestává existovat a spousta postav, které už svůj účel v příběhu splnily, bez rozloučení mizí. Namísto kontinuálního rozvíjení jednoho vyprávění tak vzniká dojem restartu a nového začátku.

V těchto dílech je dívka zvaná Jitřní záře už starší a začíná si uvědomovat, jak ji omezuje způsob života, který pro ni zvolili rodiče. To, co je pro ně přetechnizovaný otupující konzum, se pro ni ironicky stává vytouženou alternativou. Její příběh ovšem v zásadě jen variuje předchozí událostí. Dívenka nosící si do školy místo panenky živého hada od spolužáků zažívá podobné odmítnutí jako dřív její rodiče ze strany starousedlíků. Sledujeme tak další kumulaci menších neshod ústící ve vážnější konflikt.

Denisa Biskupová.
Denisa Biskupová. | Foto: Voyo

Přes dominantní motiv střetu člověka se systémem se série nakonec víc než na procesní úkony a širší sociokulturní rámce soustředí na situace vzbuzující silné emoce: radost prvorodičů, zoufalství matky přicházející o potomka, rodinné spory. Byť by z námětu nejspíš šlo vytvarovat vtahující procedurální drama s rozporuplnými postavami a funkčně implementovanou kritikou strukturálních neduhů, jak se to podařilo režisérovi Štěpánu Hulíkovi a scenáristovi Michalu Blaškovi ve vynikající minisérii Podezření, tvůrci šli cestou přímočarého rodinného melodramatu. S ohledem na předpokládanou cílovou diváckou skupinu dává takové rozhodnutí smysl.

Doslovností, občasným didaktismem a černobílým viděním, ale také skromnými produkčními hodnotami, kdy například Španělsko zastupuje všehovšudy jedna pláž, se Jitřní záře výrazně neliší od standardní hrané produkce Novy. Jestli cílem bylo pojistit si přízeň pravidelných diváků stanice, minisérie asi splní účel. Nelze ale předpokládat, že k nabídce Voya přitáhne zástupy zmlsané produkcí Netflixu nebo HBO.

Minisérie

Jitřní záře
Režie: Dan Wlodarczyk
Minisérie je k vidění na Voyo.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy