Šťastného Lazzara inspirovaly dějiny italského filmu, promlouvá ale k dnešku

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
17. 3. 2019 12:25
Doménou italské režisérky Alice Rohrwacherové jsou zázraky. Jmenoval se tak její pozoruhodný druhý film a v novince Šťastný Lazzaro, kterou nyní promítají česká kina, také hrají prominentní roli zázračné skutky.
Mladík Lazzaro se na svět dívá obrovskýma nevinnýma očima.
Mladík Lazzaro se na svět dívá obrovskýma nevinnýma očima. | Foto: Aerofilms

Ponor do kinematografické řeči minulosti, kterou promlouvali neorealističtí italští "básníci" filmového plátna, však tentokrát přináší jediný skutečný zázrak. Sedmatřicetileté Alici Rohrwacherové se podařilo zachytit titulního mladíka Lazzara, který patří do oné - už od dob Forresta Gumpa podezřelé - kategorie šťastných prosťáčků, aniž by působil směšně.

Foto: Aerofilms

Rohrwacherová podobně jako v Zázracích také ve Šťastném Lazzarovi hledí na prostý venkovský lid a opět vychází ze skutečnosti, byť ta je tentokrát až neuvěřitelná.

První polovina snímku se inspiruje reálným případem z Itálie 80. let minulého století. Žena, která si říkala Markýza de Luna, tehdy kvůli byznysu zneužívala skupinu rolníků způsobem, jako by stále existoval feudalismus. Pracovali pro ni bez platu, zato do roztrhání těla.

Ve filmové verzi mezi nimi žije mladík Lazzaro, který se na svět neustále dívá obrovskýma nevinnýma očima - jako Frodo Pytlík, když v Pánovi prstenů opustil Hobitín. Neherec Adriano Tardiolo skutečně má podobně naivní pohled jako představitel Froda Pytlíka Elijah Wood. A později se také vydává na výpravu mimo svůj italský "Hobitín", kde je všem k ruce a cokoli, co mu nařídí, vykonává s radostí a bezstarostností obecního hlupáčka, onoho příslovečného "blahoslaveného chudého duchem", jemuž v jakékoli situaci "patří království Boží".

Prostředí režisérka snímá realisticky, na zrnitý šestnáctimilimetrový film, který evokuje poetiku neorealistických filmařů typu Vittoria De Siky či rané poválečné dílo Země se chvěje od Luchina Viscontiho. Případně pozdější venkovské snímky Ermanna Olmiho, jako slavný Strom na dřeváky.

Pak se děj láme, dochází k pohybům prostorem i časem, feudalistická iluze se boří a hrdinové se ocitají na periferii moderního města. Zde se Rohrwacherová otevřeně dotýká politických otázek, kritizuje podmínky života v kapitalismu. Styl a razance občas připomenou snímky Piera Paola Pasoliniho, ale přiznaná naivita bajky či jakéhosi životopisu světce film neopouští.

Šťastný Lazzaro není nostalgickým pobytem v krajině italských filmařů minulosti, zřetelně se pokouší mluvit k dnešku. Ale právě tady režisérčina vize drhne. Z množství inspirací, spojených dohromady až nečekaně lehkou rukou, vyvstává poněkud jednorozměrná alegorie.

Film Štastný Lazzaro povolává do zbraně italskou kinematografii poválečných dekád. | Video: Aerofilms

Rohrwacherová se vyhýbá směšnosti i kýčovitosti, s jakými by podobně uchopený protagonista působil v rukou méně šikovného režiséra. Poezii snímku však rozbíjejí alegorické přesahy, které je třeba poměrně na sílu vytáhnout do popředí.

Musí se objevit zmínka o světci, aby divák v tomto duchu začal uvažovat o hlavní postavě. Musí zaznít, že Lazzara vesničané zneužívají podobně, jako je zneužívá Markýza de Luna, aby se vyjevilo, že snímek kritizuje kapitalismus jako jakýsi obludný výhonek feudalismu.

Druhá půle vše vyřčené vyobrazí. Ale ty obrazy už k jednoduchým myšlenkám příliš nepřidávají, jen ukazují. Ponechávají sice prostor pro tajemství, ale už jen málo živné půdy pro to, aby se divák toužil nad tím tajemstvím zamyslet.

Foto: Aerofilms

Rohrwacherová natočila film, který si zaslouží jisté uznání. Za snahu smířit nesmiřitelné, za snahu mluvit starým filmovým jazykem o dnešku.

V jistém ohledu režisérka vytváří podobný svět jako finský filmař Aki Kaurismaki. Také u něj se střetává staré s novým, koexistuje to pospolu, bez komentáře, mimoděk. Přesto svět Rohrwacherové zdaleka nedrží tak organicky pohromadě.

Šťastný Lazzaro přes veškerý režisérčin um nedovede vyvolat úžas. Zázraky se v něm ocitají pod palbou kritiky rozumu, místo aby rozum přivedly do míst, kam se vlastní racionální silou neumí dostat.

V loňské hlavní soutěži festivalu v Cannes, kde Štastný Lazzaro získal cenu za scénář, nakonec staré s novým úspěšněji spojil jiný Ital. Matteo Garrone ve snímku Dogman, který už byl k vidění v tuzemských kinech, také - avšak nenápadněji - připomněl schopnost neorealistických režisérů pracovat s prostředím a lidskou tváří. Ale jinak natočil moderní film, který je syrový a přitom lyrický.

Štastný Lazzaro

Scénář a režie: Alice Rohrwacherová
Aerofilms, česká distribuční premiéra 14. března

Alice Rohrwacherová naopak ve svém dosud nejambicióznějším třetím snímku povolává do zbraně značnou část italské kinematografie poválečných dekád minulého století. Přestože dědictví minulosti místy oživuje poeticky, častěji zaznívá až přílišná alegorická salva v místech, kterým by spíše slušelo sólo na flétnu.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Dopravní nehoda u Ostrovačic na Brněnsku uzavřela dálnici D1 ve směru na Brno

Dopravní nehoda dvou kamionů u Ostrovačic na Brněnsku od 06:00 uzavřela dálnici D1 ve směru z Prahy na Brno. Kolize se obešla bez zranění, vyplývá z informací jihomoravské policie a hasičů. Dálnice D1 je zavřená mezi sjezdem 178 u Ostrovačic a exitem 182 u Kývalky. Podle policie bude zřejmě neprůjezdná delší dobu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy