Režiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník přivezli na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary jízlivou a nemilosrdnou tragikomedii o zúčtování s minulostí za pomoci střelných zbraní. Prostoru pro komiku v ní je ovšem poskrovnu.
Staříci vynikají hlavně jako film, který odvážně skoro vše podstatné vypráví pozorováním těl dvou protagonistů v důchodovém věku.
Jiří Schmitzer hraje trochu nerudného, minulostí zdrchaného dědka Vlastu, kterému už ze života mnoho nezbývá. Vrací se z emigrace zpět do vlasti za kamarádem a spoluvězněm Tondou, a to za jediným účelem: vzít spravedlnost do vlastních rukou a zabít komunistického prokurátora, který od nedávného soudu odešel nevinen.
Tonda, jehož ztvárnil Ladislav Mrkvička, se v tomto skutku stává kumpánem. A také řidičem a vůbec vším, co je třeba, neboť kamarád Vlasta je odkázán na invalidní vozík.
Snímek okamžitě po uvedení začala provázet pověst, že se tu Schmitzer stal jakýmsi českým Clintem Eastwoodem. A v mnoha ohledech zaslouženě. Tvůrci zachycují vrásčité charisma nemilosrdného plukovníka Vlastimila Reinera, kterého na cestě za pomstou nemůže nic zastavit. Zároveň však autoři nevykreslují svět jako z Drsného Harryho, kde by pro vyúčtování s komunismem platilo totéž co pro westernové zápletky mnoha Eastwoodových filmů: oko za oko, zub za zub.
Naopak: původem dokumentaristé Martin Dušek a Ondřej Provazník kladou důraz na tělesné limity obou mužů s podlomeným zdravím a zachycují jejich pomalou odyseu, v níž každý krok či každý pohyb těla viditelně bolí i při běžných činnostech, jako je přesun z vozíku do auta či do vany. Už toto zevrubné sledování vytváří kontrapunkt k jednoduchému příběhu o pomstě.
Když publikum sleduje vyhublé nahé Schmitzerovo tělo v koupelně, rozhodně nenabývá pocitu, že by si vitální stařík s kovbojskými sklony přišel zahrát posledního spravedlivého. Mnohem spíše si lze vybavit scény z nejnovějšího Eastwoodova filmu Pašerák, kde se jeho hrdina, válečný veterán, pomalu šourá prostorem plátna a každý krok trvá věčnost.
Oba snímky dávají publiku zakoušet tělesný rozměr existence svých hrdinů. A čeští Staříci nechávají své protagonisty šourat se filmem nikoli jako primitivní vyjádření faktu, že komunismus byl zlo a lze proti němu bojovat všemi prostředky.
Mnohem spíše jde o jízlivý společenský komentář, který podtrhuje tragický rozměr činu a kriticky hledí nikoli do minulosti, ale především na dnešní dobu - třeba na zachycení pocitu nespravedlnosti, který nejstarší generaci vede k zoufalým činům různého typu. Nicméně k činům, které lze pochopit a všichni bychom se o to měli pokoušet.
To vše má háv žánrové podívané, která se sice záměrně vzpírá pravidlům road movie či akční komedie o pomstě, ale v mnohých chvilkách si tvůrci s žánrovými parametry pohrávají.
Staříci mají daleko k parodii či karikatuře, k jakémukoli zlehčení zaobalenému do nadsázky. Veškerý humor je suchý či s přídechem melancholie. Je to snímek, na který doslova - v dobrém slova smyslu - bolí se dívat.
V jedné scéně Schmitzer s vozíkem padá při výjezdu z dodávky a skoro to vypadá, že už na místě zůstane ležet navždy. Ale kamera trpělivě dlouhé minuty pozoruje, jak vstává, odhodlán se do cíle třeba doplazit. V té nezdolné vůli jeho postavy je přitom obrovská porce zmaru.
Režiséři Provazník a Dušek dokázali především v závěru vytvořit enormně napínavé situace, v nichž ovšem nejde protagonistovi fandit, neboť se před očima diváků neodvíjí v posledku žádná "žánrovka", ale čisté drama plné tragiky.
Staříci
Scénář a režie: Martin Dušek, Ondřej Provazník
MFF Karlovy Vary, nejbližší projekce 4. července od 19.00 v Kinosálu Národní dům a 5. července od 20 hodin v Kinosálu B
CinemArt, česká distribuční premiéra 17. října
Těžko si vzpomenout, kdy se nějaký český film v hávu komedie či jiných populárních žánrů pokusil vyjádřit tak podstatné téma. Promluvit nejen o postavách, ale o celé společnosti. Uštěpačně, bez velkého vodění diváků za ručičku.
Karlovarský festival Staříky promítá v hlavním programu, nicméně mimo soutěž. Místo v hlavní soutěži by si ale klidně zasloužili. Jedná se o dosud největší překvapení letošních Varů. O film, kterému se daří to, co málokterému domácímu titulu: trpělivě pracovat s pomalým tempem a přitom v nejlepších chvílích zasáhnout diváky trefně a úsečně. Jako kulka do hlavy.
