Praha, Benátky - Benátskému festivalu může chybět přesila hvězd a světově očekávané tituly, přesto začal velkolepě. Zahajovací snímek Birdman s Michaelem Keatonem poslal kritiky a diváky do kolen. Oslnil i Al Pacino hned ve dvou filmech.
Zahajovací zázrak
Birdman je satira o stárnoucím herci, který si kdysi udělal jméno jako představitel titulního superhrdiny, a teď se snaží dát dohromady náročnou divadelní hru, která by mu měla přinést novou slávu. Ve velkém stylu se tu vrací jak herec Michael Keaton, pořád nejznámější coby Burtonův Batman, ale především režisér Alejandro González Iñárritu.
V posledních letech předkládal sice nablýskané, ale povrchní kusy jako 21 gramů nebo Babel a tomuhle snažení nasadil korunu supervážným dramatem Biutiful.
Konečně si ale přestal dělat těžkou hlavu a recenzenti se radují. „Svým pátým a nejlepším filmem připravil Iñárritu ránu z milosti roku, který je uvědomělými satirami ze světa showbyznysu přeplněný,“ neskrývá nadšení Variety: „(Je to) triumf na všech úrovních, od obsazení k provedení, který uchvátí lidi z branže, okouzlí diváky v klubech i v multiplexech, omráčí, ty kteří rozhodují o výročních cenách a Keatonově kariéře dá nová křídla,“ rozplývá se Variety.
The Hollywood Reporter zase informuje, že film je ideální pro diváky, kteří touží po nových zážitcích a filmech, které je zavedou do netušených míst. Snad jen Xan Brooks z Guardianu míní, že film je mělký.
Festivalovému řediteli Albertovi Barberovi se každopádně podařilo něco, co v posledních letech chybí jak Berlínu, tak Cannes: otvírák, který vás praští do očí – tady konkrétně už jen tím, že Iñárritu se svým oblíbeným kameramanem Emmanuelem Lubezkim vyprávějí Birdmana jakoby v jediném záběru. Barbera má na otvíráky vůbec čich, loni Benátky zahajovala Gravitace (též snímaná Lubezkim), která si nakonec
došla pro sedm Oscarů. Birdmana může klidně čekat podobný osud.
Ještě neodejdu
O víkendu pak benátský ostrov Lido, kde festival probíhá, ovládnul další zasloužilý americký hráč - Al Pacino. Premiéroval hned dva filmy o smutných starých pánech: v soutěžním Manglehornu od Davida Gordona Greena hraje samotářského zámečníka, který trpí zármutkem a v The Humbling od Barryho Levinsona a podle Philipa Rotha zase ztvárnil stárnoucího herce.
„Dneska ráno jsem si říkal, že s herectvím praštím, ale když vás tu tak vidím, musím říct, že se mi to líbí a ještě u toho zůstanu,“ vtipkoval Pacino na tiskové konferenci. Zároveň dodal, že deprese nejsou jeho hobby, prý je vůbec nevnímá: „Mám tři děti. To je pro mě skutečný zdroj osvícení,“ sdělil nakonec.
Festival už uvedl i dva výrazné dokumenty. Joshua Oppenheimer uvedl pokračování své obžaloby indonéského vraždění The Act of Killing s názvem The Look Of Silence. Zatímco v prvním filmu přinutil skutečné vrahy, aby vzpomínali na své zážitky, teď se soustředí na muže, který pátrá po vrazích svého bratra.
Rakušan Ulrich Seidl také konečně pustil svou sondu z rakouských sklepů In The Basement, kde je k vidění všechno to, co v rakouských sklepích čekáte: od obliby Hitlera přes sexuální fetiše. Recenzenti si všímají, že oproti svým předchozím snímkům Seidl však příliš nepřekvapuje, jisté zklamání způsobila i novinka Fatiha Akina The Cut o turecké genocidě Arménů.
V kurzu předkožky
Hodně se mluví o tom, že Benátky letos nemají tak zvučná jména, jak by jim slušelo, zvlášť když Barberovi utekly chystané trháky Zmizelá od Davida Finchera nebo Inherent Vice od Paula Thomase Andersona.
Ředitel sám se však nechal slyšet, že nejstarší filmový festival hledá nové talenty. O jisté otevřenosti napovídá například internetové kino Sala Web. A právě tady se promítá malá, ale pozoruhodná kolekce Biennale College.
Tak jako ostatní velké festivaly, i Benátky se před pár lety rozhodly hledat nové talenty pomocí vlastní tvůrčí laboratoře. Už třetím rokem z ní vycházejí tři filmy, každý s rozpočtem 150 tisíc euro.
Jedním z těch letošních je i křehké drama Short Skin, debut talentovaného italského mladíka Duccia Chiariniho. V jádru jde o typický příběh o dospívání a hledání lásky, jakých se v poslední době urodilo dost: zmíním alespoň výborné Palo Alto od Gii Coppoly nebo nadcházející Místa od Radima Špačka.
Hrdinou Short Skin je sedmnáctiletý Edoardo, který má – jak název napovídá – problém s předkožkou. Výrazně ho limituje v sexuálních dobrodružstvích, což je přitom to, co Edoarda a jeho kamaráda Artura zajímá nejvíc. Ovšem zatímco Arturo se otáčí za každým zadkem, Edoardo tajně miluje sousedku Biancu. Film brilantně ukazuje mužskou zranitelnost, přičemž těží z civilního, realistického scénáře. Matteo Creatini v hlavní roli je zcela famózní, emoce modeluje do nejjemnějších detailů. Na Short Skin je pozuhodné i to, že jde o jeden z mála italských filmů, kde se nekřičí.
