reklama
 
 

Spějeme k infantilní společnosti, oblibu superhrdinů nechápu, říká oscarový scenárista Kaufman

Aktualizováno 14. 7. 2016 22:05
Charlie Kaufman, vynikající americký scenárista a režisér, neměl v Karlových Varech čas na individuální rozhovory. Sešel se tedy alespoň s pěticí evropských novinářů (ze Skandinávie, Polska, Slovenska a Česka) na skupinovou debatu. Účastnilo se i Aktuálně.cz.

Zkraje vzal za své strach z pověstného introverta, Charlie Kaufman ochotně odpovídal i na nejbanálnější otázky a nakonec přihodil k dobru čas určený původně na jeho osobní pauzu v programu.

Je zajímavé, že jakkoliv se některé dotazy během této debaty, následného KVIFF Talk a Plovárny Marka Ebena opakovaly, Kaufman ani jednou nezopakoval stejnou větu či frázi. Přestože si zachoval názorovou kontinuitu, odpovídal vždy novými slovy, jako by o tom, co říká, nikdy nepřestával přemýšlet.

Za vším stojí láska

Rozpovídal se dokonce i o svém dětství na Long Islandu kousek za New Yorkem, kde žil na místě srovnatelném s českými satelitními městečky. Stejné mustrové domy, stejní lidé, zřejmě nepříliš inspirativní místo.

Zde na škole objevil herectví. Chtěl jím zaujmou učitelku, do níž byl platonicky zamilovaný. Obsadila ho do role arogantního drsňáka, což byl opak tichého a stydlivého Kaufmana. Sklidil smích publika, ale zároveň zjistil, jaké možnosti umění skýtá. Že ať je kýmkoliv, na pódiu mu bude věnována pozornost. Tak se zrodil jeho zájem o divadlo a později film a televizi.

„Nevím, kde se přesně vzal můj styl. Hádám ale, že jde o věc osobního vkusu. Mám zájem o komedii a už jako teenagera mě zajímal absurdismus Monty Pythonů. Oblíbil jsem si i boření čtvrté stěny a vliv na mě měl Woody Allen – musím přiznat, že jsem vždy chtěl být jako on,“ vysvětloval svůj charakteristický přístup ke kinematografii.

„Tvorba pro mě přitom není intelektuální věc, nemyslím si, že uvažuju ‚filozoficky‘. Vždy si řeknu prostě: ‚Tak je to legrace.‘ A oceňuju právě, když mě něco svou vtipnou pointou překvapí a zaskočí.“ Později ale dodal, že se skrze humor věnuje otázkám lidské identity a původu utrpení každého člověka.

Souhlasil s tím, že ve svých dílech se vždy snaží být především pravdivý. „Pravda musí být uvnitř příběhů i uvnitř postav, které sice nejsem já, ale vystihují mě.“ Přiblížil také svůj styl vkládání silných autobiografických prvků do čisté fikce, jako když v Adaptaci postavě Charlie Kaufman (ztvárněný Nicolasem Cagem) připsal jednovaječné dvojče: „Je užitečné to dělat, protože autobiografická díla jsou značně limitovaná. Takhle můžu napsat něco, co je skutečné, ale udělat od toho krok směrem k něčemu mnohem dobrodružnějšímu.“

„V Adaptaci jsem si připsal bratra, protože jsem zjistil, že osamocený scenárista pracující na svém textu je něco velmi nefilmového, nebylo v tom vzrušení. Řekl jsem si zkrátka, že by byla sranda mít někoho, s kým by mohl komunikovat. Vzal jsem tedy známé klišé, kdy je slavný herec obsazený do dvojrole, a zkusil ho posunout na novou, zábavnou úroveň,“ pokračoval.

Když chci použít voiceover, použiju voiceover

Vyjádřil se také negativně k naplňování konkrétních filmařských pravidel a ideálů. Ve zmíněné Adaptaci ostatně sedí na kurzu scenáristiky, kde si vyslechne poučku „nikdy nepoužívat voiceover“, aby cestou domů komentoval dění právě pomocí doprovodného komentáře. „To byl očividně vtip. Nevěřím na pravidla a necítím se jimi být vázán. Když chci něco použít, třeba voiceover, proč to nepoužít?“

Odmítl ale vybrat svůj nejoblíbenější vlastní film: „O tom nechci přemýšlet. Lidé se mě často ptají, ale snažím se této otázce vyhýbat. Mám tendenci brát v potaz úspěch u diváků a myslím, že to není úplně fér k onomu dílu. Synekdocha, New York je ale má nejméně konvenční věc, což na ní mám rád. I proto, že už se mi nejspíš nikdy nepodaří natočit něco podobného.“

Řeč padla přirozeně i na Anomalisu, film který představil letos na festivalu ve Varech. „Herce jsem obsadil, protože jsem si je zamiloval v různých jiných filmech,“ uvedl Kaufman. Připomněl, že Anomalisa byla původně rozhlasovou hrou a nebylo jeho záměrem adaptovat ji ve filmu, natož jako animovaný snímek. „Oslovila mě animátorská společnost s tímto nápadem a já dlouho odolával. Zároveň jsem byl ale od počátku tou myšlenkou zaujatý, protože pro mě byla zase něčím novým.“

Přiznal se, že v době, kdy padlo rozhodnutí Anomalisu adaptovat, tedy okolo roku 2011, zažíval tvůrčí zoufalství, protože nedokázal sehnat podporu pro svůj chystaný film. Přistoupil na ni, aby měl alespoň nějakou práci.

Ani on coby originální umělec nedokáže setřást komerční aspekty kinematografie: „Snažím se na ně nemyslet. I když tehdy, když nepracuju, je nemůžu dostat z hlavy: Ptám se neustále sám sebe, kde seženu prostředky, jak zařídím, abych zafinancoval další projekt. Ale jakmile k tomu dojde a já točím, nemyslím na to. Přemýšlím jen, jak udělat ten film co nejzajímavějším."

 „I když teď se třeba bude točit film podle mého scénáře, kterého se chopí mainstreamovější společnost. Přesto se snažím o maximum tvůrčí invence. Nechci dát producentům něco, co nebudou moct použít, ale také mám zodpovědnost nebýt blbec a nevypustit do světa pitomost. Musím být pravdivý. Ne že bych znal univerzální pravdu, znám ale pravdu v sobě.“

Potřebuju být osobní

Režírovat chtěl Kaufman vždy, proto chodil na filmovou školu, ale dlouho mu v tom bránily okolnosti. V kůži Johna Malkoviche potřebovalo v čele zavedenějšího Spikea Jonze, aby mělo vůbec naději sehnat podporu.

Spolupráci s indie režisérem si užil, stejně jako v případě Michela Gondryho, s nímž připravil svůj oscarový kus Věčný svit neposkvrněné mysli. „Pak ale zjistíte, že když s někým pracujete, nemůžete být natolik osobní. Váš kolega má vlastní osobní zkušenosti, s nimiž se potýká, a vy musíte hledat průsečík vašich zájmů. Což se z definice vzdaluje osobnímu pojetí, k němuž jsem vždy mířil.“

Oceňuje navíc kontrast mezi psaním scénáře a režií: „Jde o skvělý balanc. Scenáristika je velmi osamělá, intimní činnost. Miluju ale i aktivní režii, v níž pracujete herci a se všemi techniky.“

Nechce však příliš hodnotit stav americké nezávislé kinematografie, nemá totiž dojem, že stíhá zhlédnout dost snímků. Zdůraznil jen, jak těžké je pro nezávislého autora sehnat peníze, protože zkrátka není dost diváků, kteří tyto filmy vyhledávají. „Anomalisa vznikla jen proto, že jsme ji zafinancovali sami (za pomoci crowdfundungu, pozn. red.), šlo o štěstí, cíleně zopakovat bych to nedokázal,“ přiznal svou nejistotu, co bude dál.

Superhrdiny nechápu

„Myslím, že současný stav neprospívá kultuře. Já opravdu nechápu, proč by chtěl dospělý člověk jít na superhrdinský film z jiného důvodu než jako doprovod svému dítěti. Přijde mi, že se blížíme do velmi zvláštní, infantilizované společnosti. Četl jsem své dceři Harryho Pottera, nic proti němu nemám, ale čím by ta kniha měla být zajímavá pro dospělého? V sedmdesátých letech vznikaly dospělé filmy a dospělí na ně chodili. Proč by na ně nechodili dnes? Nerozumím tomu.“

Na dotaz, zdali není moc konzervativní a nebylo by lepší přijmout popkulturu jako fakt, jako to udělal Michel Gondry, když natočil komiksového Zeleného sršně, odpověděl: „Sršně jsem neviděl, ale vím, že na něm Michel pracoval dlouho a opravdu si tu látku zamiloval. A proti tomu nic nemám. Ostatně si umím představit, že bych se pokusil o něco podobného. Musel bych ale dostat spoustu peněz a příslib, že si s nimi v rámci superhrdinského žánru mohu dělat cokoliv, co budu chtít. Což není příliš realistický výhled.“

Únik nevidí ani v televizi, kde začínal jako scenárista sitcomů. „Nabízí především krimi a různé variace na něj. Samozřejmě že můžeme v posledních letech vidět lépe napsané i zrežírované věci, ale princip zůstává stejný.“ Přiznává, že se pokoušel nabízet největším stanicím včetně HBO koncepty pořadů, jenže neuspěl - odmítnut byl dokonce i jeden hotový pilot.

Nakonec krátce zmínil i svou nedůvěru v sociální sítě, které podle něj imitují vztahy, stejně jako porno imituje sexuální akt. Jsou jednoduchým řešením komplikovaných životních výzev, čímž dal Kaufman najevo svůj zároveň konzervativní, ale i svého druhu sympatický postoj, jímž nakonec ještě jednou potvrdil, že opravdu říká přesně to, co si myslí.

autor: Martin Svoboda | 14. 7. 2016 12:30

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama