reklama
 
 

Soudruzi básníci, běžte do kin. Film Neruda s Garcíou Bernalem v roli inspektora působí uhrančivě

8. 9. 2017
V podání Luise Gnecca chápeme, proč byl Neruda schopný elektrizovat kohokoliv ve své blízkosti. | Video: Artcam |  02:00
Česká kina začala promítat subverzivní filmový portrét chilského národního barda Pabla Nerudy. Nespoutané, až surrealistické vyprávění zachycuje básníka na útěku před státní mocí. Zhýralého miláčka proletářských davů Nerudu perfektně vystihl Luis Gnecco.
Doporučujeme

Chilský filmař Pablo Larraín má za sebou neobyčejně úspěšný rok. Natočil dva formálně i obsahově podvratné životopisné snímky. Neotřelé drama Jackie, zachycující výsek ze života prezidentské vdovy těsně po atentátu na JFK, přišlo do kin už v zimě.

Neméně subverzivní portrét chilského národního barda Pabla Nerudy s lakonickým názvem Neruda měl premiéru v českých kinech včera.

V tomto nespoutaném a chvílemi až surrealistickém vyprávění o básníku na útěku před státní mocí podrývá Larraín snad ještě silněji než v Jackie očekávání, která máme s biografickými filmy spojená.

Fikce a realita se v Nerudovi míchají podobně jako v literárních dílech latinskoamerických klasiků od Jorgeho Luise Borgese po Roberta Bolaña.

Do života výřečného a charismatického básníka Nerudy vstupují tvůrci ve chvíli, kdy je coby senátor za chilskou komunistickou stranu zbaven imunity a vystaven hrozbě zatčení, poté co v parlamentu ostře zaútočí na prezidenta Gabriela Gonzáleze Videlu.

Básník se svou manželkou, argentinskou malířkou Deliou del Carrilovou, střídá úkryty u soudruhů v ilegalitě. Ale ani hrozba kriminálu neumenšuje jeho základní touhu být viděn a oslavován. Z konspiračních bytů uniká pravidelně do bordelů, barů a šantánů a s okázalostí sobě vlastní se nechává obdivovat jako protivládní hrdina.

Zdálo by se to jako bohorovná neopatrnost, zvlášť když si Neruda uvědomuje, že je mu těsně v patách zarputilý policista Oscar Peluchonneau, který si evidentně vzal básníkovo dopadení za věc osobní cti. Oscar také od počátku glosuje Nerudův příběh v komentářích mimo obraz. Brzy se ale ukáže, že jde o hodně nespolehlivého vypravěče.

Gael García Bernal ztvárňuje Oscara coby karikaturu detektiva drsné školy s knírkem ve stylu hollywoodského hereckého klasika Clarka Gablea a s prkennou mimikou. Sekvence, v nichž se Bernalův posedlý inspektor objevuje, stylizuje režisér Larraín se svým kameramanem Sergiem Armstrongem jako jemně parodickou poctu noirovým filmům.

Mnohé scény zase využívají zadních projekcí a ve spojení se smyčcovými motivy ve stylu skladatele Bernarda Herrmanna připomínají thrillery Alfreda Hitchcocka. Tato postmoderní žánrová pomrkávání působí jako "zcizováky" příběhu zasazeného do skutečného historického kontextu a uvádějí diváka v nejistotu, co vlastně sleduje.

Zhýralého miláčka proletářských davů Nerudu perfektně vystihl Luis Gnecco, komediální herec, který si v minulosti například zahrál hlavní roli v chilské verzi seriálu Kancl. Jeho postava je fyzicky nepříliš imponující břicháč s pečlivě ulízanou přehazovačkou na pleši. V podání Gnecca ale chápeme, proč byl Neruda schopný elektrizovat kohokoliv ve své blízkosti.

V Gneccově-Nerudově výrazu je něco komicky křehkého a sebedestruktivního, v očích se mu mísí melancholie s cynismem. Zdá se, že si uvědomuje pokrytectví, které je vlastní všem salonním komunistům jeho typu. Ve své básnické tvorbě by se rozdal pro všechny chudé světa, sám by se ale nikdy nevzdal buržoazního života, který vede.

V jedné z klíčových scén opilá členka strany konfrontuje Nerudu s jeho pečlivě vytvářenou imagí. Vmete mu do tváře, že se klidně může ukazovat na večírcích, protože je pod ochranou vlivných mezinárodních přátel, jako je malíř Pablo Picasso, a chilská vláda nestojí o skandál, který by Nerudovo zatčení vyvolalo.

V tomto kontextu dává smysl, že Nerudův westernově zarputilý protivník Oscar je pravděpodobně jen výplodem básníkovy bujné fantazie.

 Přestože režisér Larraín v druhém plánu zachycuje bolavá místa chilské historie konce čtyřicátých let − v několika prolínačkách se objeví scény z koncentračního tábora ve městě Pisagua, kde na svážené stávkující horníky dohlížel mladý Augusto Pinochet −, hlavním hnacím motorem vyprávění je Nerudovo přebujelé ego a jeho neustálá práce na vytváření mýtů o sobě samém.

V tom je téma Nerudy vlastně velmi podobné leitmotivu Jackie. Oba poslední Larraínovy filmy vyprávějí o lidech, kteří se ocitli ve víru dějin a snaží se vší silou zajistit si v nich co nejlichotivější místo.

autor: Jan Gregor

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama