reklama
 
 

Současný dabing je často jako sex na sucho. Přitom má být překladem emocí, říká režisérka Walló

3. 2. 2018
Se ztrátou kvalitního dabingu zároveň mizí bohatá slovní zásoba, tvrdí překladatelka a dabingová režisérka Olga Walló (69), dcera legendárního režiséra českého znění filmů K. M. Walló. Po několik desetiletí byla stejně jako její otec neodmyslitelně spjatá s českým dabingem zahraničních filmů. Říká, že kvalitní dabing je především nositelem emocí. Pokud se podle Olgy Walló o něj a celkově o kulturu mluvené češtiny přestane dbát, může se stát, že kultivovanost českého jazyka zanikne.

Je současný český dabing pořád kvalitní?
Jak který. Máme špičkové dabingy třeba animovaných filmů, které potřebují velké hlasové herecké výkony. Do těch se dává peněz i času dost. Pak jsou ale i nízkorozpočtové dabingy, které z podstaty věci ani kvalitní být nemůžou. Herec potřebuje čas, aby se s rolí seznámil a dokázal se s ní sžít. Neprodává přece jen svou schopnost rychle mluvit, ale hlavně zahrát různé role. Dabing má být především překlad emocí, nikoli umění rychlého čtení.

Při rychlé práci nejde vytvořit ani trochu emocí?
Herecké výkony musí být v takových podmínkách nutně ploché. Vždyť je to kaskadérský výkon, vůbec neznat roli, kterou mají hrát, rovnou číst, u toho ve studiu sledovat originál a střídat emoce jednu za druhou. Já takové herce obdivuji, vyvíjejí nadlidské úsilí, ale jejich herecké výkony nemohou být dobré. Pro produkčního je finančně nejjednodušší si pozvat každého dabéra zvlášť - Mařenka bude ve studiu od osmi do deseti, Pepíček od deseti do dvanácti. Při takových podmínkách ale není možná spolupráce. Je to takový sex na sucho, mezi Mařenkou a Pepíčkem nemůže přeskočit žádná jiskra, kterou by pak cítil i divák.

Proč se tedy do českého dabingu neinvestuje více peněz?
Protože si tvůrci řeknou, že to lidem bude stačit. Když se dabing dostal v 90. letech na velmi komerční bázi, jeho kvalita se začala zhoršovat. Ztratil tím dobrou pověst. Dnes mnoho lidí říká, že chce raději originál. Dost Čechů už dnes mluví anglicky, jenže to samozřejmě není náš rodný jazyk a nelze v něm vyjádřit a pochopit všechno. Pokud se vzdáme češtiny, ztratíme jednu asociační rovinu. Pro budoucí uplatnění dnešních středoškoláků a vysokoškoláků je samozřejmě důležité, aby uměli co nejlépe anglicky. Ale s tím se ztrácí kultura mluveného slova, mluveného českého jazyka. Obávám se, že s tímhle přístupem čeština nepřežije další generaci.

Olga Walló

Olga Walló

Olga Walló (69) je česká dabingová režisérka, překladatelka a spisovatelka. V oblasti dabingu se stala legendou, stejně jako její otec K. M. Walló. V sedmdesátých letech nejprve překládala a upravovala dialogy, posléze se začala věnovat režírování českého znění filmů. V roce 1997 získala Cenu Františka Filipovského za mimořádný dabing audiovizuálního díla Spartakus. Vydala také několik knih, například Věže Svatého Ducha nebo Sekundární zisky: neutíkejte před rakovinou prsu, ve které popsala vlastní zkušenosti s touto nemocí.

Opravdu si to myslíte?
Setkávám se s mladými, dvacetiletými vzdělanými lidmi, kteří se mě ptají, co znamenají třeba slova zádumčivost nebo svárlivý. Slovní zásoba se velmi smrskává, omezuje se jen na potřebný počet slov ke komunikaci. V angličtině prý k porozumění stačí umět zhruba 900 slov. Blížíme se k tomu i v češtině. Pokud se češtině nebude věnovat dostatečná pozornost - třeba i pomocí jazykově bohatého dabingu -, tak kultivované češtině hrozí zánik. Myslím si, že emotivně bohatý dabing ve vyspělé společnosti místo má. Ve skandinávských zemích se filmy titulkují, někdo tvrdí, že jsou díky tomu jejich obyvatelé jazykově vzdělanější. Ale podle mě spíš přeskočili část kulturního vývoje.

Co to znamená?
Emoční komunikace je velmi důležitá. A jedním z jejích nástrojů je právě kvalitní dabing. Má šanci zaujmout místo knih, od kterých lidé pomalu upouštějí. Už pominula historická éra dominantního tisku a nastoupila éra audiovizuálních médií. Je tedy potřeba toho využít. Třeba režisér Ingmar Bergman si sám dělal autorizované verze svých filmů - švédskou, anglickou a německou. Řešit překlad jenom pomocí titulků mi nepřijde správné. Člověk přece nemůže zvládnout plně vnímat hloubku filmu, jeho kontext, rytmus, když k tomu ještě pořád musí sklouzávat očima k titulkům.

Hodí se ale dabing pro každý film?
To ne. Tam, kde se pracuje s neherci a využívá se jejich spontánnosti, by mohl být ke škodě. Příkladem může být film Země se chvěje z roku 1948, který v počátcích italského neorealismu natočil Luchino Visconti. Snímek vypráví o životě sicilských rybářů. Visconti natáčel s neherci, opravdovými rybáři. Dabingem by se jejich autenticita ztratila. Ale filmy s titulky nemohou sledovat slepci.

Důležitá je i komunikace s dětmi nebo s těmi, kteří nejsou tak dobře vzdělavatelní a nedokážou se naučit cizí jazyky. A co třeba vynikající vzdělaní odborníci, kteří si prostě potřebují doma odpočinout? Když člověk slyší dobrý dabing, většinou neumí určit, co se mu na tom líbí. Jen si řekne: To rád poslouchám, u toho se hezky žehlí.

Já, když poslouchám orchestr, tak taky neumím říct, že lesní roh v šestnáctém taktu hraje falešně, ale poznám, že něco je špatně. Podobné je to s dabingem. Není jenom o jazyku, je to především komunikace pomocí emocí. Dabingem se toho můžeme mnoho naučit.

Například?
Funguje jako přemosťování mezi kulturami. Překročíme tím českou malost a zjistíme, že v zahraničí je zajímavá nejenom nějaká značka kabelek, ale i cizí kultura nebo chování. Dabing buduje totiž mosty porozumění, emotivního porozumění. Filmy s dabingem mohou sledovat nejen vzdělanci, ale i další vrstvy společnosti. Může tak předat i vysokou kulturu - třeba Shakespearovo dílo je dnes málo známé běžným lidem, přitom v alžbětinské Anglii to byl autor, na kterého chodily davy do zájezdní hospody. I dnes je možné jeho dílo předat, ale jen pomocí dobrého překladu a dabingu, který ctí rytmus a melodii divadla. Tohle přemosťování je velmi důležitá otázka, byla bych ráda, aby to víc lidí pochopilo.

Co by tedy dabingu mohlo pomoci?
Dabing by velmi potřeboval oficiální zaštítění, podporu státu a ministerstva kultury. Vždyť kolik by existovalo divadel, filharmonií nebo knihoven bez grantů? A dabing dnes nedostává ani korunu. Potřeboval by také kvalifikovaného diváka, který by se nespokojil se špatným dabingem, a především vášnivé novináře. Kdyby se o dabingu psalo kvalifikovaným způsobem jako o hodnotné umělecké disciplíně, mohl by se stát opět předmětem zájmu.

autor: Nikola Sedloňová | 3. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama