Pak se napije kafe, zatváří se na chvíli zkroušeně, ale vzápětí se rozesměje. "Tady je to jedno, tady je bordel," charakterizuje hrdina filmu Půl čtvrté lapidárně sám sebe a Ukrajinu, kde jsou lidé i země zplundrovaní léty socialismu i postsocialistickým chaosem.
Stejně jako nedávný slovenský dokument Iné svety se také tenhle film odehrává v zapadlém a nuzném regionu. V bezčasí Rachovského rajonu na Zakarpatské Ukrajině lidé po pádu sovětského impéria obnovili chlévy a začali znovu chovat krávy, ovce a kozy, pěstovat brambory.
"Zakarpatská Ukrajina je specifická část země a Rachovský rajón je specifický i v rámci Zakarpatské Ukrajiny," vysvětluje režisér Hodan. Podle něj na první pohled kraj může působit romantickým dojmem jako za časů Ivana Olbrachta a Nikoly Šuhaje.
Lidé tu žijí v roubenkách, starají se o dobytek a o svá políčka. "Ale když se pořádně rozhlédnete, vidíte, jak se sem dere západní a moskevská pop kultura. V našem filmu jsme se snažili zachytit i tohle prolínání dvou různých světů."
"Tady se těžko hledá příčina," mudruje jeden z hrdinů nad tím, proč nejde televize, ale stejně by se mohl ptát, proč nejde i všechno kolem.
Přesto se tu nežije smutně - k radosti ovšem velkou měrou přispívá alkohol. Některé scény připomenou oblíbené ruské komedie o svérázných lovcích. Také v Půl čtvrté je vždycky důvod se napít: zapít žal i radost, Velikonoce i pohřby, krávu i telátko i nikterak záviděníhodný život.
Žijí chudě, po pádu komunismu vymýšlejí zlepšováky typu dávkovače na benzín. O svátcích tu fyzicky nepracují, ale při pohledu do kalendáře vyjde najevo, že jen v lednu mají svátků patnáct.
A nejen o nich dál sní o lepším životě nebo alespoň o odchodu do města. A vzhlížejí k Západu, o němž předpokládají, že se tam žije stejně jako v televizních nekonečných seriálech, které tu nadšeně hltají staří i mladí; že v nich lidé sice intrikují, ale jsou bohatí.
Ukrajina leží mezi Západem a Východem, v geografickém středu Evropy, těsně za hranicí Evropské unie. V Česku proslula především tím, kolik jejích občanů si na živobytí vydělává u nás. "My jsme je poznali jako lidi, kteří vás pozvou domů na oběd a na panáka, jsou pohostinnější než našinci," oponuje rozšířenému názoru režisér Hodan.
Jako průraznější se projevují spíš místní ženy. Muži buď v zahraničí vydělávají, nebo sedí rezignovaně u kamen či plácají jako Dino o velikonoční oslavě. Anebo popíjejí jako frajírek Kolja, který si krátí čas návštěvami diskoték a náhodným sexem. "Chci žít na Ukrajině, ale aby se tu žilo dobře," říká v závěru.
Autentickou atmosféru filmu dodává i skvělá hudba nejrůznějších žánrů. Nejen lidové vypalovačky, ale i místní rock či hip hop doprovázejí až videoklipově pojaté pasáže - je znát, že autoři se svými hrdiny strávili čtyři roky.
A očividně to byly roky navzdory okolnostem převážně radostné. I když k té radosti přispěly i hektolitry prolité pálenky.
