reklama
 
 

Snažím se zprostředkovat divákům to bílé nekončící nic

8. 11. 2010 18:13
Martin Ryšavý má další sibiřský film, Medvědí ostrovy

Rozhovor - Medvědí ostrovy jsou nejsevernějším místem, kde doposud na Sibiři natáčel dokumentarista Martin Ryšavý. Stejnojmenný film diváky znovu přivede do míst, která autora dlouhodobě fascinují.

Dokument o lovcích, mezi nimiž vyniká svérázný exot Strýček Váňa, doplňuje filmař motivem opuštěné meteorologické základny, jejíž provoz ukončil pád sovětského impéria. Posedlost tímto koutem chladného světa vtělil Ryšavý i do dvoudílného románu Cesty na Sibiř, jenž byl roce 2009 oceněn Magnesií Literou za prózu.

Podobně i Medvědí ostrovy spojují konkrétní "cestovatelské" zážitky s jakousi vnitřní dimenzí. Hodinový snímek opakuje obrazové i zvukové motivy a pokouší se tak zachytit relativnost času v bílé pustině; zpochybnit naši zažitou představu jeho lineárního uplývání a navodit až stav jakési meditace.

Autorovy Medvědí ostrovy jsou třetím českým snímkem v uplynulých deseti letech, který je distribuován na internetu ještě před uvedením do kin. Po světové premiéře na jihlavském festivalu je film od pátku přístupný na webovém portálu Docalliancefilms, který se uvádění dokumentů přes internet systematicky věnuje (navíc ho tu prvních tisíc diváků uvidí zdarma). Do kin pak vstoupí v prosinci.

Kvůli natáčení filmu jste se tedy opět vrátil na Sibiř. Co vás tam tolik táhne?
Natočil jsem zatím na Sibiři pět filmů. Konkrétně v republice Sacha neboli Jakutsku, v největší  automní oblasti v rámci Ruské federace. Vždycky si myslím, že se tam už filmovat nevrátím, že jsem už všechna témata vyčerpal. Jenže pak se vždycky vynoří někdo nebo něco, co mě nakonec spolehlivě přitáhne zpět. Snad s tím rozdílem, že dřív jsem ty lidi a témata hledal sám, zatímco dnes si hledají oni mě, což byl i případ Medvědích ostrovů. Ti lovci mi sami nabídli, že spolu uděláme film.

Medvědí ostrovy jsou zatím nejsevernějším místem na Sibiři, kam jste se s kamerou podíval. Jak jste snášel vůbec místní klima?
Natáčení probíhalo na jaře, na konci dubna, a ačkoliv to z filmu není moc znát, přece jen už nebyla taková zima. V noci sice mínus dvacet, ale přes den kolem mínus pěti, a na to už je našinec docela zvyklý. Při takové teplotě se v oblečení ze sobí kůže skoro potíte. Při nižších teplotách byl trochu problém s technikou, kamera sice pracovala, ale zamrzal hledáček a displej. Natáčet člověk mohl, akorát moc neviděl, co točí. Jinak jsem stejně jako v případě předchozích sibiřských projektů zase byl sám sobě celým štábem. Ale protagonisté filmu a moji společníci byli  vybaveni a připraveni tak, že mi vytvořili skvělé zázemí.

Poušť je obecně považována za místo meditace, setkání s posvátnem, vy jste se ocitl na poušti mrazivé.
Je to neuvěřitelně působivý prostor. Bez začátku, bez konce, bez omezení. Když se nebe zatáhne bílými mraky, je bílé všechno. Za polárního dne se ani nestmívá a čas plyne divně, jednotlivé fáze dne se od sebe ničím neliší. Bílo je ráno, odpoledne, večer, nahoře, dole...  Musel bych být básník, abych mohl charakterizovat pocit, jaký tam člověk prožívá, a vyhnul se klišé.

Snažím se tedy o tom vyprávět filmem, skrze obrazy a zvuky se divákům snažím prodat to opojné „nic". Nejde mi ale jen o informace, byl bych rád, kdyby divák našeho filmu měl pocit, že tam chvíli taky byl.  Říkám našeho filmu, protože na tom, jak působí, má zásluhu taky střihačka Anna Ryndová, zvukař Marek Hart a muzikanti Bára a Honza Kratochvílovi z kapely Dva.

Na ostrovy jste se vypravil po dva metry tlusté ledové vrstvě ve společnosti čtyř mužů. Jak jste si vlastně vybral protagonisty svého filmu?
Ti lovci, kteří mě na sever pozvali, mi vlastně hlavní postavu vybrali sami: měl se jí stát nejstarší z nich, Čukča Ivan Itelgin zvaný Strýček Váňa. Na něj a na jeho historky mě tam vlastně lákali, na něj a na medvědy. Všichni byli pro film velmi nadšení, ale měli představu, že dokumentarista se může na severu zajímat jedině o medvědy a o rázovité starce. Vůbec mi třeba dopředu neřekli o opuštěné meteorologické stanici, ve které jsme pak po čas expedice přebývali, a která se pak sama o sobě stala dalším protagonistou filmu.

Pak se divili, kolik času věnuji natáčení opuštěných vybydlených místností, garáží, strojů a přístrojů pokrytých navátým sněhem. Ale pro mě ty bizarní pozůstatky měly velkou cenu, protože mluvily o zaniklé slávě sovětského impéria, které si myslelo, že tu bude na věčné časy.  Když jsem pak navíc ještě zjistil, že Strýček Váňa na Medvědích ostrovech strávil část dětství, propojilo to obě tematické roviny a struktura filmu se začala rýsovat.

Jednou jste se zmínil, že Medvědí ostrovy potřebují filmové plátno nejvíce ze všech vašich dosavadních snímků. Ovšem vstupují do distribuce nejprve na internetu, tedy na velmi malém „plátně". Máte pocit, že jste slevil ze svých představ?
Myslím si, že v současné době je uvedení dokumentárního filmu v kinosále malý svátek. Takovou sváteční projekci si rád užiji, ale současně si uvědomuji, že tímhle způsobem může můj film oslovit limitované procento diváků. Proto nejsem v tomhle konzervativní a internetovou distribuci rozhodně neodmítám.

Film se tak může dostat k divákům, kteří by jinak do kina nepřišli. Pokud bych si ovšem mohl bez ohledů na cokoliv vybírat, tak bych film úplně nejraději promítal divákům v Planetáriu. Aby se mohli zabořit do velkých měkkých sedaček jako do sněhové závěje a splynout s tou umělou nebeskou klenbou.

A jsou tedy Medvědí ostrovy tím posledním filmem za Sibiře?
Během dokončování filmu jsem si to už zase myslel, ale nedávno mi přišel e-mail od člověka, kterého jsem do té doby vůbec neznal, a přivedl mě k tématu, které mě zaujalo. Zatím nechci nic dopředu prozrazovat, ale další cesta na Sibiř se nejspíš zase rýsuje. Navíc tam teď mám stabilní pracovní zázemí, navázal jsem za tu dobu řadu pracovních i přátelských vztahů, takže se tam nemusím cítit jako vyhnanec.

autor: skr | 8. 11. 2010 18:13

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama