Šion Sono: Násilí není všude, ale potkáte se s ním snadno

Martin Svoboda Martin Svoboda
18. 7. 2015 8:34
Uznávaný japonský režisér Šion Sono představil na karlovarském festivalu svůj film Tokijský klan a divákům připomněl pohádku nově objeveného George Millera Babe: Galantní prasátko.
Šion Sono
Šion Sono | Foto: Film Servis Karlovy Vary

Rozhovor - Šion Sono patří mezi nejsvéráznější japonské režiséry. Jeho snímky se vyznačují silnými emocemi a leckdy až groteskně přehnaným násilím. Filmy jako Klub sebevrahů nebo Studená ryba ale nepostrádají ambice společenského komentáře a patří mezi nejvýraznější japonská díla posledních let.

Na karlovarském festivalu jednak představil svůj rok starý svérázný rapový muzikál Tokijský klan a jednak spolu s pěti dalšími významnými světovými režiséry dostal za úkol vybrat „snímek svého srdce“. Oproti klasikám a dramatům svých kolegů zvolil australskou pohádku Babe: galantní prasátko z produkce George Millera, čímž na sebe okamžitě strhl pozornost návštěvníků festivalu.

Tokijský klan bývá přijímán obecně rozporuplně, nepochybně však jde o velmi intenzivní zážitek, jehož strhující audiovizuální podání může někoho až přesytit informacemi. Pocta hiphopové kultuře někdy přechází v její parodii a nejspíš má být obojím zároveň – Sono vyzdvihuje ty, kteří tímto stylem žijí a naopak se vysmívá těm, kteří si jeho prostřednictvím léčí komplexy.

V první řadě má však být Tokijský klan zábava, proto v něm všechna hudba, násilí a bizarní charaktery především bezhlavě blbnou. Coby odpočinkový počin schopného režiséra může Tokijský klan jak překvapit bezprostředností, tak i zklamat infantilitou a jistým sklonem k samoúčelnosti.

Vaše volba filmu Prasátko Babe byla na festivalu hojně diskutovaná, podal jste už několik vysvětlení. O jakých jiných filmech jste ale uvažoval?

Zvažoval jsem něco od Piera Paola Pasoliniho, Rainera Wernera Fassbindera, Paula Verhoevena.

Pasolini a Fassbinder jsou známí artoví režiséři, Verhoeven se specializuje na záměrný drsný brak. Tím zvláštněji působí volba pohádky.

Ten film se mně i mojí ženě zkrátka líbí, nepřemýšlím o jeho hodnotě, roli v historii. Stejně tak v hudbě si vybírám vždy to, co se mi zalíbí. V malbě třeba nemám rád Cézanna, ale obdivuji Picassa.

Takže volba tohoto snímku nemá v kontrastu s uznávanými dramaty, výběrem vašich kolegů, překvapovat?

Vzhledem k aktuální vlně zájmu o režiséra George Millera po premiéře Šíleného Maxe, který psal pro první Babe scénář a druhé dokonce režíroval, oboje pak produkoval, se jeho poetika snad stane mnohem přijímanější a lidé zpětně docení i tyto snímky. Když kritici Babe odmítli, nejspíš opomněli právě přítomnost George Millera.

V Japonsku vzniká mnoho filmů a seriálů pro děti, které jsou celosvětově populární. Oproti tomu kultura určená dospělým, včetně filmů, zajímá spíš fajnšmekry. Čím to je?

V první řadě nejspíš už tím, o kolik víc u nás vzniká kultury pro děti. Typický příjemce filmů a seriálů v Japonsku má okolo deseti let, přinejlepším chodí na střední školu. I dospělí se přizpůsobují tomuto vidění světa. Opravdu dospělé kultury vzniká méně, hůř tedy proniká do světa.

Krom Millerova Babe jste ve Varech představil i vlastní hiphopový muzikál Tokijský klan. Vy sám tuto muziku posloucháte?

Kdepak, hip hopu ani rapu jsem se nikdy nevěnoval, dokud jsem nezačal připravovat tento film.

A jak jste tedy hudbu vybíral? Čistě intuitivně, nebo jste si nechal poradit nějakým odborníkem?

V době natáčení jsem se o hip hop zajímal. Na dobu nutnou k jeho pochopení. A pak jsem ho zase opustil. Jako filmař se vždycky maximálně věnuju tomu, o čem zrovna natáčím. Tady mi šlo hlavně o vytvoření filmu, jaký tu, podle mého přesvědčení, ještě není.

Vaše díla, včetně Tokijského klanu, jsou často plná velmi brutálního násilí. Je podle vás svět tak kruté místo, nebo onoho extrému užíváte jen jako symbolu pro hlubší emoce?

V první řadě musím zdůraznit, že Tokijský klan je naprostá fikce. Tokio je velmi mírumilovné město a jako gangy prolezlé doupě jsem ho zpodobnil pouze kvůli žánrové zábavě. Tokijský klan má být opravdu především podívaná pro pobavení, jež má evokovat sparťanské zápasy, půjčil jsem si ostatně i estetiku filmu 300 Zacka Snydera.

Nicméně jiné filmy, taková Studená ryba je natočená dokonce podle skutečné události, už jsou nepochybně víc zasazeny do reality.

Ano, zatímco v Tokijském klanu jsem si hrál, třeba Studená ryba už je skutečná. A na světě to máte asi půl na půl. Jsou místa, která jsou krásná a příjemná, jiná jsou plná násilí. Člověk se s ním proto může snadno potkat, i když jím určitě nejsme neustále obklopeni.

Zmiňoval jste tu už nejednoho evropského a amerického režiséra. Jak moc se cítíte ovlivněn západní kulturou?

Určitě jsem jí ovlivněn hodně, ale těžko se uvádí konkrétní příklady.

Tokijský klan začíná dlouhým nepřerušeným záběrem, ty jsou nyní v hollywoodské kinematografii velmi populární. A jeho podobou si nejde nespojit se snímkem Dotek zla, který vybral do sekce Filmy mého srdce Luis Miñarro. Je třeba tohle příklad, kdy jste čerpal inspiraci ze západu?

Dotek zla je ten film Orsona Wellese? Ne, neřekl bych, že konkrétně on mi byl inspirací, já se soustředím na novější tvůrce. I když Welles má nepochybně vliv na každého filmaře. Jako přímější vliv bych jmenoval třeba Juliena Templa a jeho dokument o Sex Pistols.

 

Právě se děje

Další zprávy