Recenze: Sídliskový sen o Rytmusovi propásl šanci

Martin Svoboda Martin Svoboda
22. 8. 2015 14:00
Dokument o Patriku Vrbovském alias Rytmusovi nám nic moc nového neprozradil. Leda to, že "kruté" dětství je spíše jeho image.
Rytmus
Rytmus | Foto: Falcon

Recenze - Už od chvíle, kdy se po Praze začaly objevovat plakáty slovenské celebrity Patrika Vrbovského alias Rytmuse se slzičkou pod okem, jsme mohli vytušit, že chystaný dokument o jeho životě bude zřejmě pořádné peklo pro kohokoliv, kdo nepatří mezi jeho příznivce.

Výsledný snímek v režii Mira Drobného ale oproti očekávání nespadá do kolonky nekritické reklamy a jeho hrdinu vidíme jistě i z jiných úhlů, než by se mu líbilo. Četné problémy spočívají jinde a tím víc jsou na škodu, když záměr natočit plnohodnotný film tu nejspíš i byl.

Problém spočívá v samotném konceptu, kdy Vrbovský sleduje dokument o sobě a komentuje ho, ačkoliv už po pár větách je jasné, že vnímá realitu značně jinak než všichni ostatní zpovídaní. Z čehož vyplývá, že velmi pravděpodobně když ne "lže", tak alespoň žije v sebeklamu. Bohužel z filmu nic jiného než tenhle rozpor nevyplyne, Vrbovský tu má vždy poslední slovo, jež není dál zpochybňováno.

Nic než komplexy

V první řadě poněkud mate podtitul "Sídliskový sen" evokující, že budeme svědky příběhu cesty od Vrbovského k Rytmusovi. Jí se děj nevěnuje ani okrajově a nemáme šanci pochytit, jak se kariéra této úspěšné celebrity vůbec rozjela, kdo v něm rozpoznal komerční potenciál, kdy se tak stalo a proč.

Nedozvíme se ani, jak vnímá Vrbovský své postavení "na trhu". Rozpor, že žánry jako rap a hip hop, které se myšlenkově ztotožňují s filozofií ulice, patří už dávno mezi ty vůbec nejmainstreamovější a finančně nejúspěšnější, není vůbec vytažen. Přitom právě Vrbovský, když zasednul v porotě Superstar, pořadu propagujícího ten nejnevkusnější způsob, jak komodifikovat hudbu, se v mainstreamu topí až po uši a rozhodně tu nestačí neustále opakovat "bulvár je mi po piči".

Posloucháme tedy člověka, jenž neustále připomíná svůj úspěch a skvělou kariéru, ale samotnou kariéru nevidíme, nic se o ní nedozvíme a musíme prostě přijmout, že Rytmus je hvězda, protože to říká a protože o něm píše Blesk.

Snímek se věnuje pouze a jen jeho komplexu z toho, že se v osmnácti letech dozvěděl o svém cikánském otci. S tímto tématem strávíme prakticky veškerý čas a bohužel jde o téma absolutně nenosné.

Žánrový sebeklam

Z filmu vyplývá jistě nad záměr hlavního aktéra, že jeho život nebyl zdaleka tak krutý, aby ta slzička z plakátu přestala působit směšně. Jeho matka si vzala bílého Slováka, měla další dvě děti, tudíž vyrůstal v celkem normálním prostředí normálního slovenského paneláku, v němž vyrůstají tisíce dalších Slováků. Jeho mladistvé potíže spočívají v tom, že ze strany rodiny "necítil podporu" a otčím mu například zakázal jít nahrát svou první skladbu. Ačkoliv by to samé pravděpodobně udělala většina konzervativních rodičů.

Rytmus potřebuje rapovat o svém krutém dětství na ulici, ačkoliv jeho učitelka tvrdí, že nikdy neviděla tak usměvavé dítě a všichni členové jeho rodiny se shodují, že měl klidné mládí jistě poznamenané tím, že byl tmavší než ostatní a do osmnácti nevěděl proč, ale určitě nijak traumatické. Když se ho prý matka ptá, proč do svých textů ty přehnané verže přidává, tak odpovídá že se mu tam hodí.

V dokumentu matčinu výpověď poté, co ji vyslechne ze záznamu, vypne a popře. A tím to končí. Kdo má pravdu? Kdo zkresluje minulost? I proto, že nebyl vyslechnut téměř nikdo mimo rodinu, nemáme, na koho alespoň trochu objektivního se upnout a v důsledku je proto Sídliskový sen jen sledem dvou protichůdných výpovědí o Vrbovského dětství, z níž lze nejspíš vyvodit, že ono pubertální přesvědčení "můj život je nejhorší na světě a všichni jsou ke mně nefér" ho na rozdíl od většiny z nás neopustilo ani v dospělosti.

Taková pointa by v podstatě byla plnohodnotná a dostačující. Drobný se proti ní však rozbíhá se zavřenýma očima jako proti betonové zdi, kterou nemá šanci prorazit. V samotném závěru Vrbovský vyjíždí do Indie, kde si zamedituje u Gangy v gestu přijmutí minulosti, a ještě stihne odpustit otci, který se v průběhu odněkud vynořil (aniž by bylo řečeno odkud). Což se zdá být v přímém rozporu se vším, co jsme celou dobu sledovali, protože z výpovědí vyplývá, že nejenže se s minulostí nesmířil, ale dokonce se s ní smířit nechce, protože by mu to pocuchalo image. Sídliskový sen je natolik poctivý, aby z něj tento paradox dokážeme vyčíst, ne však dost důsledný a odvážný, aby z toho mohl něco vyvodit.

Hodnocení: 35 %

 

Právě se děje

Další zprávy